Nejprve se zmíním o sobě a svých východiscích. Jsem satanista, zabývám se magií v teorii i praxi a v rámci rituálů vzývám slovanské bohy, za novopohana v pravém smyslu slova se však nepovažuji.
Co se týče vztahu k posvátnému, jsem pantheista. Mám religionistické a filosofické vzdělání. Když přemýšlím o různých tématech, mám ve zvyku hledat spíše to, co různé jevy spojuje, než to, v čem se liší.
Co se objektivity týče, dokonalá nestrannost je iluze, nikdo nemůže zcela popřít svou přirozenost a svůj vlastní, subjektivní pohled na svět. Je na vás, abyste vzali v potaz má východiska a s tím, o čem zde bude řeč, naložili, jak uznáte za vhodné.
Abychom se o magii, novopohanství a satanismu vůbec mohli bavit, je třeba je nějak definovat.
Definice magie je ošidná věc. Antropolog James George Frazer ji pokládá za prvotní způsob lidského myšlení, založený na víře ve falešnou kauzalitu, s jejíž pomocí se lidé snažili a snaží působit na vnější svět. Dalšími stupni podle něj byly náboženství a konečně objektivní věda, která odhaluje skutečné příčiny a následky. Nutno podotknout, že Frazerovo osvícenské pojetí má cosi do sebe, ale k popisu současné magie a hermetismu se příliš nehodí. Mohli bychom se bavit o mnoha různých definicích; to, co by měly patrně společné, by bylo nějaké působení. Podle Aleistra Crowleyho je magie Věda a Umění působit změnu tak, aby nastala v souladu s Vůlí. To je dobrá definice, pokud nebudeme výraz „věda“ chápat v dnešním smyslu toho slova, ale jako „znalost“, „vědění“. Z této definice plyne, že magie vyžaduje nějaké znalosti, dále pak talent a cvik, které jsou nezbytné pro umění, že se zde jedná o nějaké působení změny, což zahrnuje cokoli od naplnění těch nejmateriálnějších přání až po dosažení osvícení, a že se tak má dít v souladu s vůlí. Crowley tuto vůli chápal jako tzv. Pravou vůli, jako bytostné určení člověka. Ale sám připouštěl, že se člověk může pokoušet magicky konat i v rozporu s Pravou vůlí, takže bych narozdíl od něj, vůli v této definici vnímal jako intenzivní a emočně nabité chtění, které může a nemusí být v souladu s bytostným určením člověka, pokud něco takového vůbec existuje. Do takto pojaté magie se nám pak vejde domorodé čarodějnictví, pragmatická satanistická magie i hermetikova cesta k osvícení. Všimněte si, že pokud bychom se magii pokusili definovat podle jejího cíle, nikdy bychom se k žádnému výsledku nedobrali…
Je tu ovšem jeden háček: Pokud například uplatním znalosti a talent v technické oblasti, sestrojím nějaký přístroj a jeho prostřednictvím dosáhnu požadované změny, spadá takový počin podle Crowleyho definice do magie. Nutno dodat, že neznalému se to jako magie jevit může a podle Arthura C. Clarka by každá dostatečně pokročilá technologie byla pokládána za magii. Pokud bych ovládal bojové umění a jeho prostřednictvím změnil tvar nosu svého nepřítele, rovněž by to asi nespadalo do magie v klasickém smyslu slova. Také praktická psychologie či třeba politika na všech úrovních by do takové definice spadaly. Pro praktické účely je proto třeba v tomto směru definici magie omezit.
Moje osobní (a prozatímní) definice magie vychází z té Crowleyho: Magie představuje na znalostech, zkušenostech a osobní invenci založenou snahu o způsobení změny v souladu se záměrem praktikujících. Může být uplatňována individuálně nebo kolektivně. Pokud činnost odpovídá této definici, ale existuje pro ni jiné a příhodnější označení, o magii se nejedná.
Už jsem se zmínil o cílech magie. Ty mohou být různé. Od těch ryze praktických až po ty, které jejich stoupenci označují za spirituální. Je třeba podotknout, že nevěřím tomu, že by magie byla zpočátku něčím na způsob „Nejvyššího umění“, které zdegenerovalo do podoby pragmatického použití při obstarávání si materiálních výhod. Nevěřím, že v dávné minulosti existovala nějaká dnes ztracená moudrost. Vše nasvědčuje tomu, že magie byla zpočátku užívána ze dvou základních důvodů: Prvním z nich bylo zajištění materiálních výhod pro společenství – ať už šlo o přivolání zvěře u lovců či deště pro zemědělce. Druhým účelem používání magie bylo zajištění sociálního statusu těch, kdo ji provozovali, tedy sociální stratifikace a politika. Později se vyvinulo náboženství a až mnohem později mystika a metafyzické spekulace, které jsou základem pro takzvanou „Vysokou magii“ či hermetismus, jež lze považovat za něco na způsob mystiky pro neposedné.
Vidíme tedy, že magie zahrnuje velmi širokou oblast cílů (od zajištění úrody po poznání Boha) i prostředků (od práce s fetiši a jinými pomůckami po čisté imaginativní mentální techniky). Jak se magie snáší s náboženstvím? Každý, kdo se touto problematikou zabýval, ví, že magie byla a je součástí každého náboženského proudu, křesťanství nevyjímaje. Organizované náboženství se magii brání a snaží se ji vytěsnit, protože ohrožuje status specialistů na posvátno. U pohanských kultů se magie a náboženství prolínaly, ale i tam, pokud došlo k větší institucionalizaci náboženství, byla magie vnímána jako konkurence. Křesťanství magii odmítlo, ale protože ji nemohlo zcela potlačit, vtělilo některé magické praktiky do svého kultu (například žehnání vínu) a jiné tolerovalo (viz například většinu takzvaných lidových zvyků). Mnoho magických praktik, zvláště pokud byly provozovány lidmi, kteří se nějakým způsobem vymykali z průměru, však křesťanské církve tvrdě trestaly.
Předběžně lze říci, že pohanství i novopohanství se s magií celkem snesou.
Nyní se podíváme na novopohanství. Současné pohanství je pozoruhodný fenomén a jeho stoupenci se vyznačují často tím, že mají velice jasný názor, jak má takové správné pohanství vypadat. Coby člověk, který studoval religionistiku a leccos dalšího, po pravdě řečeno občas opravdu nestačím žasnout. Ono to totiž ani zdaleka tak jednoduché není. Co je to vlastně pohanství? Sám pojem „pohan“ je vlastně křesťanskou urážkou, vyjádřením despektu – „paganus“ znamená latinsky „venkovan“, „sedlák“ a pohanství tak bylo termínem pro víru tvrdošíjných vesničanů, kteří nepřijímali křesťanství tak ochotně, jako obyvatelé měst. Pro křesťana je pohanské takové náboženství, které není monoteistické a předchází křesťanské misii. Z tohoto pohledu by byly pohanské i šamanistické, animistické a jiné systémy. Obvykle ale tímto pojmem rozumíme náboženství polyteistické. Zároveň tak nějak cítíme, že tento pojem poněkud skřípe, pokud bychom jej chtěli použít například pro myšlení starořeckých filosofů. Je to pojem, který se týká spíše náboženské praxe než spekulativního myšlení.
Romantismus a národní obrozenectví devatenáctého století pak vedly ke snahám vzkřísit kulturní dědictví minulosti, což vedlo i k resuscitaci dávno nepraktikovaných náboženských představ, nejprve jako kulturního pokladu a později i ve formě skutečného náboženství. Zatímco mágové se k polyteistickým bohům obraceli jako ke konkrétním projevům různých archetypických forem a primárním účelem byla magie, novopohané vzkřísili náboženství jako takové. Musím říci, že se dosud snažím tento revival pochopit a nemohu říci, že by se mi to zcela dařilo. Naši předkové věřili v bohy ve velmi realistické podobě. Blesky vrhal Zeus, Tór či Perun a dělal to osobně. Svět byl rozdělen na nebe, zemi a podsvětí a bohové bydleli na zcela konkrétních místech. Nebyly to metafory. Dosud mi po pravdě řečeno žádný novopohan nebyl schopen opravdu uspokojivě vysvětlit, jak ve své bohy vlastně věří. Pokud v ně věří tak, jako dávní předkové, pak musí popřít veškeré současné poznání světa. Pokud současné pojetí světa popřít nechce, pak je namístě otázka, kde jeho bohové bydlí, jak se snášejí s bohy jiných polyteistických náboženství, jestli a jak vlastně stvořili svět. Lze uvažovat o tom, že bohové představují nějaké síly, které se lidskému vědomí manifestují v podobě známých božských forem, takto již bohy zřejmě pojímali už ti přemýšlivější z našich předků.
V tomto směru musím konstatovat, že křesťanství má obrovský teologický náskok. Vzhledem k tomu, že se vyvíjelo ruku v ruce s vývojem představ o světě, postupně přepracovávalo svou koncepci světa a Boha. Takže současný křesťan je schopen odpovědět na výše zmíněné otázky bez větších problémů.
V každém případě novopohané ve své bohy nějak věří. Na otázku po teologii odpovídají, nutno dodat, že smysluplně, tvrzením, že pohanství není ortodoxní, ale ortopraktické, tedy že osobní teologie není tak důležitá jako řádná náboženská praxe. Toto pojetí přijímám a akceptuji, i když nezastírám, a nemyslím to ani trochu ironicky, že bych si opravdu rád a s chutí přečetl nějaké novopohanské teologické pojednání.
Podívejme se nyní, jak bychom mohli současné pohany dále rozdělit.
Jsou zde rekonstrukcionisté, snažící se o co nejpřesnější a systematickou rekonstrukci toho kterého náboženství. Zvláště fascinující je taková snaha u stoupenců rodné víry slovanské, kteří se snaží vytvořit komplexní obraz z několika málo střípků mozaiky. Osobně si myslím, že prožitek, osobní zkušenost s božstvy a osobní vize, mohou být plodnější než snaha o vytvoření co nejvěrohodnějšího skanzenu. Často deklarovaný purismus, tedy snaha o čistotu víry, je také na pováženou – ve skutečnosti docházelo v minulosti ke zcela přirozenému míšení a ovlivňování různých náboženství – krásným příkladem je náboženství keltsko-římské. Slovanské náboženství bylo zase evidentně ovlivněno íránským zurvánismem atd. Ke kulturní výměně docházelo bez problémů všude tam, kde k tomu nastala vhodná situace a kde nebyla kánonem exkluzivita vlastní víry. Dá se říci, že když chce někdo trvat na „čistotě“ proklamované víry, tak jednak uvažuje v intencích náboženského exkluzivismu přejatého od monoteistů, a jednak ignoruje skutečnost, že víra, kterou „archivuje“ je prostě jen jeden výsek z minulosti, který by nikdy nevznikl nebýt právě onoho vzájemného ovlivňování a přejímání, tedy oněch „nečistot“. Současně poťouchle připomínám, že rekonstrukce současných pohanů postrádají pořádání krvavých lidských obětí…
Nicméně je třeba rekonstrukcionistům přiznat, že jsou kvalitním zdrojem důvěryhodných historických informací.
Pak zde máme novopohany, kteří se nesnaží prokopat k bohům do minulosti, ale naopak je chtějí oživit v naší době. Jejich praxe tedy nespočívá ve spiritualizované verzi „living history“, ale je orientovaná na současný život s jeho aktuálními problémy a výzvami. Jejich bohům nezávidím – vynořit se z propasti staletí a řešit problémy spojené s počítači, auty, velkoměstským životem, z toho musí rozbolet hlava i hromovládného Tóra… Ale vážně: Toto je podle mě mnohem životaschopnější přístup k pohanství. Má blíž k magii, protože je orientován na řešení problémů a ne pouze na evokaci dávných spirituálních prožitků.
Za novopohanské lze pokládat i kulty, které nevycházejí z autentických historických mytologií. Sem patří například wicca s jejím Bohem a Bohyní, různé populární kulty Bohyně nebo třeba uctívání Séta tak, jak je provozuje Temple of Set. Osobně bych neměl problém ani s praktikujícími, kteří se obrací k nějaké fantasy mytologii, například k uctívání Tolkienových Valar, pokud by to dělali pořádně a s přesvědčením.
Ještě se pozastavím nad samým smyslem pohanské spirituality. Křesťan či muslim slouží Bohu, aby si zajistili kvalitní posmrtný život v nebi. O kvalitní posmrtný život usilují i stoupenci východních náboženství – hinduisté o lepší převtělení, buddhistům jde o zastavení převtělování a setrvání v nirváně. Židé slouží svému Bohu především za účelem naplnění smyslu vlastního národa.
O co však jde pohanům, respektive – oč šlo našim pohanským předkům a oč vlastně jde pohanům současným?
Pro dávné pohany kvalita posmrtného života nesouvisela s morálkou v křesťanském smyslu. Například prestižní místo ve Valhale nebylo vyhrazeno lidem mravným, ale bojovníkům, kteří hrdinně padli v boji (docela by mě zajímalo, kolik stoupenců Ásatrú vstupuje do armády či do Cizinecké legie, aby získali šanci pobývat se svými hrdinnými duchovními předky ve Valhale…). Pro pohany byl celkově důležitější život vezdejší než ten příští a bohové sloužili k tomu, aby ten život stál za to. Jistě se i mezi dávnými pohany našli mystikové, kteří měli vyšší duchovní potřeby ve smyslu unio mystica, ale většině našich předků šlo především o zajištění dostatku potravy (úrodnost polí, plodnost stád), o zabezpečení zdraví lidí i zvířat a o bezpečnost vlastního kmene (případně o rozšíření vlastního území), což zabezpečovala válečná funkce bohů. Když k tomu přidáme nějakou tu milostnou magii, proklínání nepřátel a podobné záležitosti, máme to v podstatě kompletní.
Oč však jde dnešnímu novopohanovi? Chléb si koupí v hypermarketu, když má zdravotní problém, jde k lékaři, a jeho vlastní území zabezpečují mezinárodní organizace (což se nám může a nemusí líbit, ale patrně s tím nic nenaděláme…). Z mého pohledu zůstávají dvě cesty, které jsem už zmínil: Tou první je uctívání pro uctívání, tedy již zmíněná skanzenová činnost, jejímž výsledkem může být určité emoční uspokojení a relativně neškodná zábava. Nač ale vlastně dělat rituály zabezpečující plodnost polí, pokud nic nepěstujeme? Druhou cestou je zaměstnání starých bohů jinak, tedy ve změněných podmínkách současné postmoderní situace. K tomu bych přidal nějakou tu gnosi a duchovní prožitky a především kontakt s nižšími bytostmi, které ostatně byly například pro naše slovanské předky důležitější než bohové a které v povědomí lidí přetrvaly také mnohem déle.
Další důležitá věc ohledně novopohanství se týká etických norem. Společnost se za ta staletí přerušené tradice výrazně změnila, to snad není třeba rozvádět. V současné době část novopohanů zdůrazňuje lásku k přírodě a neškodění (ve smyslu wiccanského Dělej, co chceš, ale neškoď.) Neberu jim to, ale s mentalitou našich pohanských předků to má pramálo společného. Narozdíl od křesťanství, které, spolu s buddhismem, islámem či judaismem patří k takzvaným etickým náboženstvím (protože obsahuje morální kodex), pohanská náboženství jasný morální kodex postrádají a nejbližší mu je přirozená morálka založená na upřednostnění zájmů toho kterého pohana a jeho blízkých. Jakékoli „všelidské hodnoty“ jsou původnímu předkřesťanskému myšlení cizí. Uvidíme, že v tomto směru může být pro novopohany inspirací současný laveyovský satanismus.
Tím se dostáváme k definici satanismu. Je více možných úhlů pohledu na tento fenomén. Nejprve se krátce zastavím u „sétanismu“. Tedy u uctívání staroegyptského boha Séta, bratra Usíra-Osirida a protivníka Hórova. S touto entitou pracuje Temple of Set založený Michaelem Aquinem, který odešel z LaVeyovy Church of Satan. Vzhledem k tomu, že se jedná o nábožensky zaměřený kult, pokládám je spíše za specifickou odrůdu novopohanství a ne za skutečný satanismus. Sem patří jakékoli uctívání či dokonce koření se antropomorfně pojímanému Satanovi jako bohu, tedy takzvaný „teistický satanismus“. Jak uvidíme, idea satanismu je založena na pozvednutí a nikoli ponížení člověka, proto když někdo prohlásí, že se sklání před Satanem, není satanista. A pokud někdo tvrdí, že něco dělá na Satanův příkaz a nikoli z vlastní vůle, pak už vůbec není satanista. Ono převrácení u satanismu totiž není, jak si mnozí myslí, nahrazení Boha Satanem, ale nahrazení Boha člověkem (nikoli ale ve smyslu lidstva, člověkem je zde míněn sebe-vědomý konkrétní jedinec)
Satanismus má své historické kořeny, především u temněji zaměřených romantiků a dekadentů devatenáctého a dvacátého století, z nichž částečně čerpá, především svou estetiku, ale těmi se nyní zabývat nehodlám, bylo by to na samostatnou přednášku. Obrátím-li se k satanismu současnému, pak jej lze rozdělit v zásadě na dva proudy. Jeden z nich představují extremistické, často neonacisticky zaměřené, skupinky, z nichž patrně nejznámější byl Order of Nine Angles založený Antonem Longem, které musím pod satanismus v širším smyslu slova začlenit, protože v zásadě vycházejí ze satanismu LaVeyova. Ideje zakladatele novodobého satanismu ovšem tyto skupiny do značné míry upravily k obrazu svému, když například původní přesvědčení o existenci podřadných lidí transformovaly ve víru v existenci podřadných ras, popřely epikurejsky zaměřený apel na kvalitu satanistova života ve prospěch své temné spirituality a rozvíjely dokonce (konkrétně O.N.A.) koncept lidské oběti založený na myšlence, že podřadní lidé mohou být obětováni (na okraj dodávám, že satanistický hlavní proud, tedy ten laveyovský, je mnohem pragmatičtější – tvrdí, že podřadní lidé potřebují svůj chléb a hry a je třeba je manipulovat tak, aby přinášeli satanistům a jiným výjimečným osobnostem nějaký užitek… nebo alespoň neškodili). Extrémistické satanistické skupiny se snaží být opravdu zlé a mohou být i nebezpečné, na druhou stranu některé jejich texty jsou svým temným způsobem i inspirativní. Poměřovat jimi satanismus jako celek je však stejně absurdní, jako hodnotit křesťanství na základě extrémních fundamentalistů či novpohanství na základě nacisticky orientovaných novopohanů – a takové skupiny rovněž existují. Pak je zde hlavní proud satanismu, který vytvořil Anton Szandor LaVey v druhé polovině šedesátých let 20. století a který nyní svými myšlenkami rozvíjí Peter H. Gilmore, současný velekněz Church of Satan. Nyní tedy opustím satanistické extremisty a dále se budu věnovat pouze té podobě satanismu, jak ji vytvořil Anton Szandor LaVey.
Mám-li satanismus nějak stručně charakterizovat, pak je složen ze tří ingrediencí, jež tvoří láska k fyzickému životu a jeho rozkoším, boj s lidskou hloupostí (často vedený provokativním způsobem) a uspokojování potřeby náboženského rituálu.
Satanista miluje život jaký je, nesní o životě příštím – a nevěří v něj, uvědomuje si, že je součástí přírody a že je zvířetem, někdy lepším a mnohem častěji horším než ostatní zvířata. Satanista nepokládá uspokojování jakýchkoli potřeb za hříšné, nýbrž za přirozené. Současně klade důraz na osobní zodpovědnost za svůj život. Usiluje, aby své potřeby neuspokojoval na úkor ostatních a pokud tak učiní, ví, že bude muset nést případné následky. Satanista je epikureik, nikoli hédonik. Jde mu o dobře prožitý život nikoli o nutkavé uspokojování potřeb na úkor vlastního zdraví, života či budoucnosti. Z etického hlediska hlásá satanismus lex tallionis, tedy oko za oko, zub za zub.
Satanista by nikdy neobětoval živého tvora komukoli – bylo by to popřením života jako základní hodnoty. Zabíjet je v pořádku pouze v sebeobraně nebo pro potravu.
Hovoříme-li o boji s lidskou hloupostí, připojuje se k němu i boření model a útok na nefunkční a zastaralá myšlenková schémata. Satanista si je vědom svého poslání nenechat ostatní na pokoji, nastavovat jim zrcadlo, vynášet na světlo jejich zkostnatělou omezenost kdykoli ji objeví a v tom se odlišuje od prostého epikureika. To je luciferský aspekt satanismu (tuto funkci ostatně vykonává už sám název „satanismus“).
Třetí ingrediencí je obřadnost, tedy rituální praxe. LaVey si uvědomil, že i nejryzejší materialista může pociťovat touhu po rituálním vyžití, a navrhl satanské rituály jako způsob individuální i kolektivní realizace této potřeby. Důraz klad především na psychodramatickou složku obřadů a na jejich službu Životu. Černá barva není v satanismu barvou zla nýbrž barvou plodné Země, Bafomet, vkreslený do obráceného pentagramu, k této Zemi ukazuje a je symbolem divoké a životadárné přírody. Satan jako archetyp jednak symbolizuje obrácení tradiční křesťanské orientace na příští život a na odříkání v životě tomto, jednak souvisí se Setem (Sutechem), ale i Panem a vůbec archetypy rohatého boha zvířat a přírody. Jeho základní vlastností není (iluzorní) dobrotivost, ale životadárnost a síla.
Klasický LaVeyův satanismus tak, jak jej prezentoval on a jak jej nyní prezentuje jeho nástupce Gilmore, je filosoficky materialistický monismus, tedy nevěří v existenci jakéhokoli na hmotě nezávislého duchovního světa. Neexistuje žádné nad-přirozeno, i když mohou existovat jevy, přirozené jevy, které zatím nedokážeme vysvětlit. Praktická zkušenost ukazuje, že magie přináší výsledky, které nelze vysvětlit známými faktory.
Bohové jsou pro satanistu lidským výtvorem, je možné je vzývat v rámci rituálního psychodramatu, ale nikdy se nestanou pány satanistova života. Jediným opravdu skutečným Bohem-Satanem je satanista sám.
Tolik ve zkratce klasické pojetí laveyovského satanismu. Zmíním také krátce své pojetí, které se v některých aspektech mírně odlišuje. Jsem rovněž monista, tedy nevěřím v existenci nadpřirozena. Označuji se za lokálního pantheistu, věřím, že pozemská biosféra jako systém má něco jako duši, která je synergickým výsledkem veškerého dění. A věřím, že člověk v interakci s touto duší vytváří bohy, kteří na něj zpětně působí. Bohové se rodí, umírají a mohou být znovu oživeni. Člověk je však postaven výše než bohové, protože člověk může existovat bez bohů, bohové bez člověka však nikoli. Satan pro mne osobně představuje životní sílu přírody v jejím aktivním aspektu, sílu, která je kolem mě i ve mně. Uvědomím-li si tu sílu v sobě a pohlédnu do zrcadla, vidím Satana.
Nutno podotknout, že ve svých pozdějších pracích (Devil Speaks!) LaVey naznačuje, že víra velkého množství lidí je schopna zformovat boha, který potom formuje je. Křesťanského boha označuje za „boha zmrdů“.
Satanismus v pojetí Prvního Česko-Slovenského Chrámu Církve Satanovy navíc chápe Satana také jako egregor, který lze nabíjet energií a tuto z něj následně čerpat a využívat. V tomto smyslu lze Satana chápat jako jednoho z člověkem stvořených bohů.
Jak je zřejmé, satanismus a magie spolu mohou vycházet zcela bez problémů. Satanista může a nemusí magii (jíž LaVey dělí na magii nižší, která je de facto pratchettovskou manipulativní „hlavologií“, a vyšší, rituální) praktikovat. Skutečnost, že někdo nemá předpoklady k provozování magie, z něj nedělá horšího satanistu – úkolem člověka je rozvíjet své silné stránky a ne se snažit znásilnit vlastní přirozenost. Nicméně pokud satanista magicky pracovat chce, nejen že mu nic nebrání, ale má k dispozici množství technik a rituálů, které si může dále upravovat dle své potřeby. Magie slouží k uspokojování potřeb, LaVey se díval z patra na „okultníky“, kteří svou neschopnost zařídit si spokojený život zastírají planou metafyzikou a sebedůležitostí.
Jak je to tedy se satanismem a novopohanstvím? Mnozí novopohané jakoukoli spojitost se satanismem rázně odmítají. Pominu skutečnost, že například z křesťanského pohledu je novopohanství a satanismus prakticky totéž a ani ten nejvýmluvnější wiccan by neměl šanci přesvědčit jakéhokoli bigotnějšího křesťana o opaku. Podívám se nejprve na to, jaké námitky se objevují nejčastěji.
Setkal jsem se například s prohlášením typu: „Já vím, že LaVeyovský satanismus (nebo satanismus, který provozuje První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy) je vlastně v pořádku, ale problém spočívá v tom, že satanismus má špatné jméno. Co si o nás lidé pomyslí, když zjistí, že máme údajně něco společného se satanisty! HRŮZA POMYSLET!“
No, a přesně o to tady jde. Vůbec nejde o hodnoty, nejde o světonázor, nejde o bohy, jde o image. Jde o to, co si lidé pomyslí… A chraň bozi, aby si náhodou nepomysleli něco špatného! Dobře. Rozumím tomu. Kdysi jsem byl také spoután fantaziemi o tom, „co by, kdyby“. Rozumím tomu, ale nesouhlasím s tím. A hlavně to pochopitelně není argument – neexistuje žádný novopohanský papež, který by takové spojení výslovně zakázal nějakou encyklikou. Ptám se každého, kdo používá tento argument: „Jak se opovažujete! Z jakého titulu si osobujete právo říkat ostatním, co je pro novopohanství přijatelné a co nikoli?“
Další argument, s nímž jsem se setkal, je tak bizarní, že jej zmíním jen proto, že se skutečně objevil. Jedná se o tvrzení, že satanismus je obskurní křesťanská sekta a proto s ní novopohané nemají nic společného. Kdyby se tohoto prohlášení nedopustil významný wiccan, patrně bych se tím vůbec nezabýval, takto jen konstatuji, že jsem snad dostatečně objasnil, co satanismus je a co není, a dále se tím nebudu zabývat.
Existuje mnohem pádnější argument, na jehož základě lze hovořit o vzájemné neslučitelnosti novopohanství a satanismu. Satanismus ve své klasické podobě nevěří v bohy. Je ateistický, či – lépe řečeno – játeistický. Pokud satanista pokládá bohy za lidský výtvor a novopohan za objekt uctívání, skutečně jde o dva rozdílné přístupy k věci. Zde je ovšem možné namítnout, že pokud neexistuje žádná pohanská ortodoxie a důležitá je především praxe, pak satanista, který v rámci rituálu vzývá pohanské bohy je pohan, protože – provozuje praxi.
Ovšem z hlediska zdravého rozumu je jasné, že pokud definujeme novopohanství jako polyteistickou víru v bohy, víru, která je součástí celého života, pak se klasický ateistický satanismus, který „věří“ v bohy pouze v rámci psychodramatického rituálu, nanejvýš dotýká jeho okraje. Nicméně jsme viděli, že i sám LaVey zmiňuje existenci boha jako kolektivního lidského výtvoru. Pokud by tedy satanista věřil v existenci bohů jako relativně autonomního produktu kolektivní lidské bohotvorby a nějakým způsobem se k některým z nich vztahoval, pak už bychom zde jisté styčné plochy a nezpochybnitelnou příležitost k synkrezi rozhodně našli. Takzvaný „teistický satanismus“ lze pokládat za novopohanský směr zcela bez problémů a svou podstatou má skutečně blíže klasickému náboženství než satanismu.
Co však pokládám za podstatné, je aplikace satanistické přirozené morálky a životní filosofie vůbec v rámci novopohanství, které žádnou vlastní všeobecně závaznou životní filosofií nedisponuje. Novopohan nemusí být nutně čistokrevným satanistou, aby mohl převzít jeho etické principy. Po pravdě řečeno se LaVeyovský satanismus jako životní filosofie pohana přímo nabízí. Zdůrazňuje to, co bylo důležité i pro naše předky – především primát tohoto světa nad světem oním, důraz na materiální zisk v souvislosti s rituály, spojení se zemí, vyvýšení tělesných radostí a emocionálního uspokojení, právo milovat ty, kdo si to zaslouží a nenávidět své nepřátele, právo se bránit místo nastavení druhé tváře, právo být pyšný na své úspěchy a nepodlézat božstvům pod tíhou pocitu viny…
To ovšem neznamená, že by byl volbou jedinou. Pohan může vzít za svou třeba životní filosofii wiccanskou, hlásit se k rozvernému diskordiánství, „esotericky“ se „produchovnit“ ve stylu New-age či esoterního křesťanství nebo se třeba inspirovat východem a zkombinovat víru v bohy s hinduisticky pojatou etikou oddanosti (bhaktimárga)… Fantazii se meze nekladou – každému, co jeho jest! Bylo by nemístné a nepatřičné, kdybych svou vlastní životní filosofii vystavil na piedestal jako jedinou správnou pohanskou cestu.
Novopohanství bývá povětšinou prezentováno jako obecný pojem pro mnoho různých směrů a přístupů. Pokud tomu tak je, pak pokusy ostrakizovat ty, kteří se nechávají inspirovat satanismem, se satanisty spolupracují nebo přijímají satanistickou životní filosofii, tuto ideu zjevně popírají.