Popůlnoční zpověď

Je půlnoc a já se po dni, který, tak jako většina dnů poslední doby, byl naplněný vnitřní bolestí, proti níž bolest zubu či křeče v břiše jsou jen slabým odvarem, konečně začínám cítit přiměřeně dobře. Potíž je v tom, že jsem unavený a chce se mi spát. Dilema…

Jít spát s vědomím, že mě čeká další den, kdy budu čekat na chvíle pozdně večerní úlevy, je, věřte mi, velice trýznivé. Přesto to nebyl zcela promarněný den. Napsal jsem myslím dobrý článek o privilegovaných a neprivilegovaných nemocech a také jsem přečetl kousek Heideggerova stěžejního díla Bytí a čas a dokonce jsem rozuměl tomu, co píše – to ovšem může poukazovat i na skutečnost, že situace je už opravdu kritická. Lucienne nadhodila možnost, že bych se mohl nechat hospitalizovat, ale do toho se mi nechce. Jen by mi bylo mizerně v prostředí plném cizích lidí, neměl bych přístup na internet a hlavně bych přišel o ty vzácné noční chvíle úlevy, jež trávím s dýmkou a knihou či, jako právě teď, psaním nějakého textu. Déledobější hospitalizace v kvalitním psychoterapeuticky orientovaném blázinci, jako je třeba Jemnice, by snad i mohla být přínosem, ale mám úkoly, jimž je třeba se věnovat a dosud se jim věnovat dokonce i lze (jakkoli s vypětím všech sil), takže to, alespoň zatím, nepřipadá v úvahu.
Přemýšlím o své budoucnosti v souvislosti se svou minulostí. Moje nemoc je tak nevyzpytatelná, zrádná a diskvalifikující, že vlastně nemám šanci udělat jakoukoli kariéru. Můj stav se může zlepšit a patrně se i zlepší, vždy tomu tak bylo, ale nikdy nebudu vědět, zda remise potrvá dva roky, měsíc nebo třeba jen týden. To se potom těžko plánuje, těžko se uskutečňuje jakýkoli cíl, jehož vytýčení a sledování prostřednictvím uskutečňování dílčích cílů, se doporučuje v modrých knihách. Tohle jsem mimochodem dělal s klienty když jsem psychosociálně rehabilitoval alkoholiky – a zpětně si uvědomuji, že vzhledem k faktu, že alkoholismus je stejně nevyzpytatelný, jako bipolární porucha, to bylo počínání velice sisyfovské…
Často zde píši o magii, ale ve skutečnosti jsem nedokončil ani Karikův Kurz praktickej mágie, moje nevyzpytatelná nestabilita mi brání v jakémkoli dlouhodobém projektu, jenž vyžaduje kontinuálně pojaté úsilí. Snad jen Magii peněz jsem se věnoval dost dlouho na to, aby mi přinesla nějaké viditelné výsledky – ne snad, že bych se stal boháčem, ale v oblasti financí se mi objevilo dostatek příhodných synchronicit, které mi umožnily vyřešit několik prekérních situací. To, že jsem v dysforicko-manické fázi, jejíž rysy jsem v posledních měsících prokazatelně vykazoval, utratil dost peněz za věci, jež jsem nepotřeboval a nevytvořil si tak žádnou rezervu, ovšem nesouvisí s magií peněz, ale se sníženou schopností sebekontroly, jež je pro takový stav typická (ale kdybyste viděli, jak jsou ty staré učenice hindštiny a čínštiny krásné…)
Ovšemže existuje platforma seberealizace pro lidi trpící mým onemocněním – umění. Lidé trpící depresemi často bývají velmi tvůrčí a troufám si říci, že je to i můj případ. Jedním z nejznámějších spisovatelů, kteří se potýkali s depresí, byl William Styron, jehož nepřekonatelnou knihu Viditelná temnota doporučuji všem, kdo se chtějí čtivou a svým způsobem i černohumorně zábavnou formou s fenoménem deprese seznámit. Mohl bych jmenovat mnohé další: Virginii Woolfovou. Romaina Garyho, Ernesta Hemingwaye, Sergeje Jesenina, Vladimíra Majakovského, Ivana Wernische, Miroslava Fišmeistera…
Potíž je v tom, že nejsem William Styron ani kdokoli z výše jmenovaných (či dalších, opomenutých) slavných jmen, nejsem génius, jen vcelku zručný literární řemeslník, který má občas dobré nápady. Nemyslím, že by mě kdy psaní uživilo či mi alespoň zajistilo všeobecný respekt a uznání – a přiznávám bez mučení, že něčeho dosáhnout pro mne stále ještě důležité je.
V poslední době jsem si pořídil nějaká nová zvířata. Je to pětice překrásných štírů a dále pak různí plazi, konkrétně pět hadů. Mám plazy rád, patrně proto, že z nich cítím naprosto nekomplikovanou a v dobrém (to jest původním) smyslu toho slova primitivní vůli k životu. Ale pořídil jsem si je také (spolu s různými jazykovými učebnicemi a několika dalšími knihami) také pro ten chvilkový pocit úlevy od napětí, jež přináší ono frommovské mít ve chvílích, kdy být je naprosto nesnesitelné. Mé ženě to ovšem namísto úlevy přináší stress a starosti, pokusím se tedy investovat zbytky svých sil do alespoň trochy sebeovládání. Ale to jsem odbočil. Vraťme se k perspektivám do budoucna.
Připadám si v těchto dnech jako naprostý tragéd. Nejde ani tak o to, že ty dny jsou zlé a já trpím typickými depresivními mikromanickými bludy, jde o to, že tohle asi vážně blud není, je to poznání založené na četných neblahých předchozích zkušenostech. Co u všech bohů vlastně budu dělat? V čem mám naplnit onu výzvu k Liber al vel Legis, jež zní „Vynikej!“ (AL II:71)
Satanismus je v tomto směru vlídnější, nepožaduje od satanisty, aby vynikal za každou cenu, aby se křečovitě snažil znásilňovat své vlastní možnosti, nýbrž aby své možnosti sebekriticky zhodnotil, uplatnil potenciál, kterým reálně disponuje a našel si takové místo na světě, kde bude sám se sebou spokojený. To je moudrá a žitelná životní filosofie, jenže jaký je vlastně můj potenciál? Je hezké, a to nemíním ani trochu ironicky, že vy, mí čtenáři, rádi čtete mé texty a něco vám to přináší. Ale je zde i hledisko společnosti jako celku. Patrně si zažádám o plný invalidní důchod, protože současná situace nenasvědčuje tomu, že bych se měl stát v dohledné době práceschopným. Pokud tak učiním, je zde významná pravděpodobnost, že jej nedostanu, ale snad mi alespoň bude navýšen ten částečný. V případě, že bych dostal ten plný, věnoval bych se, kdykoli by mi to můj stav umožňoval, psaní a překládání, což ostatně činím i teď. Snad bych se alespoň v této oblasti revanšoval za svou závislost na sociálním systému, byť jen úzkému segmentu populace. V případě důchodu částečného bych si musel najít nějakou nenáročnou práci na zkrácený úvazek, na psaní by už mnoho sil nezbývalo – na druhou stranu by se na mě někteří lidé nedívali skrz všechny prsty, ale jen přes polovinu svých prstů (znamená to ovšem, že by mě viděli, byť v lepším světle, skutečně lépe?).
Celá ta záležitost s invalidními důchody „na hlavu“ je potíž. Je předmětem částečně oprávněného podezření, neboť je některými lidmi zneužívána. Snaha se obhájit je podezřelá sama o sobě…
Možná je to celé o tom, že jsem se ještě nezbavil potřeby uznání ze strany lidí, kterých si vážím, neboť jsem stále plný pochybností a hledání sebe sama, včetně vlastní sebeúcty. Teď, když je hodina po půlnoci a já se cítím, nakolik je to možné, normálně, si uvědomuji, že mým úkolem je přemýšlet, nacházet neobvyklé souvislosti, naznačovat cesty, upozorňovat na nesamozřejmost zdánlivých samozřejmostí, provokovat, zkoumat své vlastní hlubiny, o tom všem psát a dělat to co možná nejlépe…

Dopsáno v sobotu 20. 6. 2009 v 01:21 hodin…

Advertisements

komentářů 14

Filed under Deprese a spol.

14 responses to “Popůlnoční zpověď

  1. Břetislav

    Ahoj Kojote,tohle je jeden z Tvých nejotevřenějších textů. Nevím, jestli má na jeho sepsání svůj podíl deprese, protože potom by byla přidanou hodnotou, což mi přijde jako blbost. Možná přece jen jde o temnou etapu Tvé duchovní cesty (Temná noc – znáš to). Vydrž až se to zlomí, ať už to je cokoliv. Hodně sil přeju.

  2. Díky, Břetislave. Jen abych na tu otevřenost jednou nedojel… Deprese má přidanou hodnotu a to, zda je vnímána jako nemoc nebo jako Temná noc, je podle mě záležitostí úhlu pohledu. Tak mě napadá, že deprese je především Temná MOC duše…

  3. "Vynikej?" A próóč? :-)Máš na sebe velmi vysoké nároky. To pak asi těžko přijde velká a dlouhá úleva, ne? Kromě toho už vynikáš až dost! Mně připadá, že na to jdeš dobře, s psaním a překládáním a krom toho, když to zrovna jde, něco dalšího na krátký úvazek k tomu. Mně to nepřipadá jako nouzovka ani zoufalé pytlíkování, mně to připadá jako optimální, výborné řešení, soulad, možnost spokojenosti. Asi náročné na organizaci a zvládání, ale fungující. Zvenčí. Zevnitř chápu, že je to dramatičtější, vybírání a vyhledávání různých možností, zvažování … Nemáš to lehký, ale takhle zvenčí blogu to vypadá, že se vypořádáváš s nenadálými životními příhodami úspěšně.

  4. Jenže zas když přijde období, že všechno celkem úspěšně šlape a dokonce se i něco navíc povede, u některých lidí pozoruju takový efekt průseru a pádu, který pak nastane. Stav se zase zhorší a co bylo vydobyto, se zdánlivě zhroutí, vrátí do předchozího stádia. Taková houpačka, nahoře- dole. Možná i proto sebe samu srabácky udržuju v klidové fázi – nenáročná práce, pohoda, žádné nároky. Pro změnu – po tom dětství velkých nároků na dokonalost, bezchybnost, nezklamat okolí tím, že bych náhodou nebyla vždycky ta nejchytřejší … brr.

  5. Díky, Liško. Když o tom tak přemýšlím, tak možná právě pro ty nelidské nároky jsem přešel od thelémy k mnohem humanističtějšímu a lidštějšímu satanismu – to zní, dobře, že? ;)Vlastně ten článek jsem psal i proto, že mě trápí být závislý na sociálním systému, nějak se s tím nemůžu vnitřně srovnat. Vím, že ve společnosti, kde postiženému není schopna pomoci tradiční velkorodina, jsou jen dvě možnosti: Nechat jej umřít nebo do něj pumpovat peníze ze solidárního systému. Jenže já se nějak nemůžu zbavit toho pocitu ponížení, že mi pak kdekdo může předhodit, že mě živí ze svých daní atd. atd. Prostě chci být prospěšnou částí celku a mám velké pochybnosti…

  6. dogbert

    dogbertKurva chlape, a co pro Tebe znamená vynikat? Naučit se létat? Bejt naprosto neomylnej či co?Invalidní důchodce není sociální parazit. Žádný z těch, kdo by to mohli prohlašovat, by ho v Tvé situaci neodmítl. Samozřejmě, každý, už jen kvůli své sebeúctě, by se měl podílet na hospodářském fungování společnosti, ale invalidní důchod je právě to, co by Ti to může umožnit. Zbaví Tě tlaku okolností, a můžeš si najít něco, co nevyžaduje stálé systematické úsilí, třebas nějaké umělecké řemeslo (práce rukami by Ti jistě i duševně prospěla), nějaké nárazové obchodování apod.Jinak, z libertariánského hlediska to platí i naopak. ODSČSSD kvůli Tobě daně nezvýší, takže můžeš tvrdit, že jim prachy odčerpáváš ze systému a děláš tak záslužnou činnost:))

  7. Lianare

    Napsat něco podobně upřimného, tiše závidím. Nějak se utěšuji, že to lze svést na intelektuální výkony v práci, nutné k udržení dosaženého kariérního stupně. Taky mám hodně věcí rozdělaných a nedokončených a nad Castanedovým Uměním snít, zcela kontrolovaně usínám.

  8. Dogberte, díky za komentář. Skutečně mě potěšil. Lianare, rovněž díky.

  9. Gardiner

    Jsi šašek!Podívej Jarouši, kroutíš to pěkně – tví čtenáři OPRAVDU NEJSOU zrovna zběhlí v elementárním psychologickým profilování :P, že – ale faktem je , že JSI PARAZIT a samozřejmě to hraješ na plnej invalidní. Tady rádoby sebezpytně mudruješ, ale pracovat prostě nebudeš, viď Jaroušku. Mohl bys dělat třeba hajzldědka nebo lehkou manuální práci. Polymorfní psychopati ovšem raději alternativní životní styl. Kriminál nebo špitál nebo jako ty parazitují na blízkém okolí. Ne, že by si to ta tvoje mařena alias Lucején nezasloužila – taky případ. Takže si "satanisticky" vegetuj na druhých, ale maloměšťácky nežvaň, že máš výčitky. Leda tak vztek, že si socka. Z MEJCH DANÍ, vole nudnej.

  10. Mirabelka

    Mám to hodně podobné…..Mám to hodně podobné…..já jsem s depresí jako hlavní dg. v ID….Moje kariéra rovná se nula….ale kupodivu se věnuji již několik let astrologii, a to mě drží tak, že "chodím" dálkově do kurzu. Já osobně bych Vám radila zkusit ten plný ID. Možná by se Vám aspoň dočasně ulevilo, když budete mít alespoň nějaký příjem. I když se mnou je to teď taky horší……Na druhou stranu, pokud budete v PID, tak po čase zakusíte – až to na Vás praskne, že žijete z cizích daní a válíte se doma – možná rozčarování…..No nic, kdybyste se chtěl na něco zeptat ohledně ID, tak dejte vědět. Jo, před měsícem jsem si na Váš popud koupila Karikovu knihu "Brány meonu" – doporučuji.

  11. Mirabelko, děkuji. Nad svým horoskopem jsem si svého času nakontemploval až až… 😉 Finančně jsem zatím zajištěný celkem uspokojivě, pokud dostanu PID, tak to na sebe rovnou preventivně prásknu a vyhnu se tak situaci, že by to na mě prasklo. :)))

  12. černá vewiurrka

    příčina a následek..a tak dopadne každý kdo bude žrát modrácké propagační slinty plné sprostoty, sobectví povýšeného na Vyznání víry a lží na entou, milý El Coyotéro – prostě mu z nich zákonitě jednou pořádně jebne v kouli…Příkladů máš i zde v diskusi dost. Vykašli se na konečně z vysoka na takový žvásty, nečti je, nepřemejšlej o nich, programově je ignoruj – a bude li tě s nima nějaký modrák otravovat prostě mu nabídni jednu do zubů – a v případě pokračování výlevu jeho arogance – dej mu onem řádný bum jež je jediným co podobné cítítí bytosti může popostrčit k Osvícení (tedy akt dobra, soucitu a předávání Učení) a je to. Dělám to tak sám už celý roky a jsem od té doby co jsem s touto praxí začal čím dál více spokojenej a v pohodě….

  13. černá vewiurrka

    co píše jedna z mých přítelkyň o Kojotovi……Kojota velmi obdivuji. Na rozdíl od mnoha co na netu všem předvádí své přebujelé ego, kojotův hlas do vřavy přináší něco očistného. Nesaje, netyje z druhých. Obdarovává. Snad dostává i něco zpět.

  14. černá vewiurrka

    úspěšný boj je otázka dobrých informací a promyšlených metodMně osobně v boji s mou diagnostikovanou poruchou (a ujištuji že ač obě vypadají jako prkotiny fakt umí člověku zničit život a je dost lidí které doženou až k sebevraždě) – těžká spánková porucha a PSS – moc pomohl životopis a cestovní denník Miky Waltariho, jež se potýkal s tím samým. Použil jsem i pár jeho metod které tam popisuje, a ke kterým pracně došel, já je měl díky němu zadarmo. Dnes je to již minulostí. Možná by ti něco dal Styronův deník či dobrý životopis?