Červi (biopunková povídka-poema)

Červi jsou biopunková povídka, kterou jsem napsal s brněnským básníkem MUMem alAthinem v letech 1996-1999. Biopunk (coby svébytnou odpověď na cyberpunk) u nás zpropagovalaspisovatelka Eva Hauserová ve své přelomové povídkové sbírce Hostina mutagenů (1992).

Pokusil jsem se vykročit v jejích šlépějích a výsledkem byl tento příběh, který jsem poté hodně dlouho piloval s MUMem alAthinem, jenž dílo obohatil o četné pasáže a významně se podílel na konečné podobě textu. Upřímně řečeno s textem stále nejsem zcela spokojený, ale ani po těch letech netuším, jak jej zlepšit. Povídka-poema i tak stojí za přečtení, nicméně upozorňuji, že  je místy poněkud nechutná, takže holubičí nátury varuji předem.

 

Jaroslav A. Polák & MUM alAthin

ČERVI

„Nejisté je světlo, neobyčejně zelené, stinné, skropené temnými skvrnami, nesnesitelné očím, den, který není nocí a není ničím, vatový, bledý, zelenavý, modročerný, jako hlubina některých rybníků.“

Mario Appelius: Černá sfinga

1. ČERVI

Toho rána mu pochcípali už všichni červi.

Po lačných ústech neurofágů zůstaly jen růžové jizvy.

Kladívka permoníků v jeho hlavě ohlašovala blížící se absťák.

Znechuceně vyhodil sesychající červí mrtvolku oknem, vyzvracel se a vypotácel se ven z bytu. S nezměrnou úlevou se vymočil z okna na chodbě.

Dole na ulici čvachtali lidé ranním Kompostem do práce.

„Nazdar, Joshi, vypadáš jako by ti pochcípali červi,“ oslovil jej známý. Taky feťák.

„To bude tím, Moše. Potřebuju pučit vořechy.“

„Kde bych je vzal? Za co myslíš, že jsem vyhodil výplatu?“

Na lesklé kůži vyholené lebky se svíjeli čtyři nádherní neurofágové.

„Necitelnej jako dycky.“

„Svět, kámo.“

Joshua na něj vrhl nenávistný pohled a šel dál. Pokud jste někdy cítili, jak vám poslední seschlá mrtvolka fága odpadává z rozbolavělé pokožky, znáte to naprosté zoufalství. Zaťal zuby a rozkopl hromádku organických zbytků. Potřeboval červy. Toužil po jejich palčivém polibku stejně jako spisovatel po polibku múzy, jako Romeo po ústech Julie.

Epidemie v Severovýchodním sektoru.

„Nemůžu. Sežeň vořechy. Zadarmo nedám. Nikdo nic nedá zadarmo. Ani mně.“

Sežeň vořechy, sežeň vořechy, vořechy…

Cynický úsměv Vanessy se rozplýval před očima a tělo stahovaly křeče. Vanessa byl neoblomný. Transsexuál. Nosil, či snad nosila, tři fíkové listy, chránící přirození a imaginární ňadra. Nemělo to cenu.

Nemělo to cenu, ale přesto obešel všechny překupníky červů ve třech sektorech. Několik dní zjišťoval to, co stejně věděl. Odvraceli tváře. Nikdo ho nepotřeboval, nikdo mu nepůjčil, nikde nebylo co ukrást. Pokud bylo, příliš se mu třásly ruce. Od tohoto dna se nedalo odrazit.

Epidemie v Severovýchodním sektoru.

Ani to nemělo cenu.

*

Mnozí odcházeli.

Do Severovýchodního sektoru.

Zaslechli volání a neměli dost síly žít, aby odolali.

Mnozí odcházeli.

Do Severovýchodního sektoru.

Zemřít.

*

Potom zaslechl Jejich volání.

Konečně.

Vstal a šel.

Do Severovýchodního sektoru.

Za ní?

Prohnilé Zdi domů se nořily ze zeleného šera, obličeje s vyhnilýma očima. Nářek se vyléval do probouzející se noci, sténání trpících nebralo konce. Vyhýbal se mrtvolám, pokrytým zarudlými vředy, které se smutně dlouho – opuštěné všemi kromě vypasených much – rozkládaly v ulicích. Ještě se jim vyhýbal.

Nikomu nebránili v návštěvě Severovýchodního sektoru.

Severovýchodní sektor by navštívil jen blázen.

Mor. Dýmějový mor.

Karanténa.

Od nepaměti…

Mrtvolám u zátarasů chyběly vředy, připomněl si. Ze Severovýchodního sektoru se nedostane nikdo.

„Potřebuješ práci? Fajn. Chybí nám odklízeči mrtvol.“

Vzal to. Tohle mohl dělat i s roztřesenýma rukama.

Plamenná bolest, která ho sužovala první dny po smrti posledního neurofága, se změnila v otupělost. Bydlel s ostatními odklízeči v baráku blízko Hranice. Stranili se jich i nemocní. Posledních devatenáct zaměstnanců CENTRÁLNÍHO HYGIENICKÉHO ÚSTAVU.

V Severovýchodním sektoru.

Abraham.

Arnie.

David.

Gersh.

Isaac.

James.

Joseph.

Joshua.

Lea.

Levi.

Martin.

Matt.

Nathan.

Peter.

Rebecca.

Sam.

Sarah.

Simon.

Yon.

Většinou feťáci bez peněz. Nebo blázni. Tedy – Arnie, Lea a Matt byli blázni, ostatní feťáci. Včetně Joshuy, pochopitelně.

Vzdálené vědomí identity.

Den začínal za soumraku. Každý si nacpal do batohu několik pochodní a po trojicích (a čtveřici) vyráželi do slizké noci. Dva táhli sáně, třetí svítil na cestu. Nohy se bořily do organické hmoty, jež zatékala do bot, ochlazovala palčivě svědící vyrážky a mísila se s hnisem. Mrtvol bylo víc, než kolik se dalo posbírat. Většina z nich se stala součástí Kompostu.

„Je to na hovno, Yone. Stejně jsou už všichni nakažení,“ skuhral, když, jako už po tolikáté, pracně tahali těly naložený povoz z díry ukryté pod břečkou.

„Drž hubu!“ zařvala Lea a zamávala mu pochodní před opuchlýma očima. Měla panickou hrůzu z infekce. Nechtěla zemřít. Už ne.

Těla házeli do věčně hladových úst hygienických šachet.

Noc. Jedna z prvních. Ještě dvacet jich bude muset přežít, než mu úředník vmáčkne do dlaně hromádku oříšků.

*

I Lea se poddala Jejich volání.

Před časem.

Až na druhé straně se v ní opět probudila touha žít.

Pozdě.

Příliš pozdě.

„Proč jsi začal brát červy?“ ptala se Lea.

Červi.

Hnusili se jí.

I jemu.

Kdysi.

Když ještě žlutavou pokožkou obtaženou lebku nepokrývaly korálky růžovoučkých jizev po lačných ústech neurofágů.

„Proč jsi začal brát červy?“

Jeho mysl se ponořila do břečky vzpomínek.

*

Potravinové doly.

Jídlo čvachtá potrubím.

Ze Severovýchodního sektoru.

Epidemie v Severovýchodním sektoru…

Vylovil kus jídla.

Hodil jej do košíku.

Sliz odkapával zpět na hladinu.

Potravinové doly.

*

Joshua čvachtal večerním Kompostem.

Z práce.

Za zdí bez oken se kuchaři babrali v jídle.

On čvachtal.

Nebabral se.

Zatím.

„Ahoj.“

Otočil se.

Byla krásná.

Světlo v očích.

Vzpomínka na hvězdy?

„Právě mě vypustili z Ústavu.“

CENTRÁLNÍ LIDSKÁ FARMA…

Pamatoval si na těžké začátky v novém světě.

„Vím o prázdným bytě. Pojď se mnou.“

Pokusil se o povzbuzující úsměv.

„Díky.“

„Jsem Joshua.“

„Ester.“

*

Láska?

*

Pak…

Hleděl na kroutícího se červa.

V jejích očích plála touha.

Přiložila jej k mokvající pokožce na své hlavě.

Poklekla před Joshuou.

„Dívej se, za chvíli začne červenat.“

Zvracel na kroutícího se červa.

Některé kousky jídla se přilepily k prasklým vředům.

*

Nakonec zůstala sama.

Vysátá.

Sama.

Tak rychle…

Hromádka chcíplých červů.

Odešla.

Zaslechla volání.

Odešla.

Do Severovýchodního sektoru.

Zemřít.

*

Jen bolest mu zůstala.

Palčivá bolest, zažírající se do kostí jako stovky parazitů.

Krutá, nesmyslná.

Věčná.

Vina?

Mlčel.

Nemohl dál.

Měl?

Už ne.

Podali mu červa…

*

„Ani nevím, Leo,“ odvětil.

„Jsi hlupák, Joshi.“

„Jsem.“

*

Odkud se vzal mor ?

Peníze rostou na stromech.

Smrt v tělech.

Nenašel JI.

Tak se stal dýmějový mor Joshuovou spásou.

Neurofágové se lačně přisáli k lebce a opět nádherně rozkládali obě hemisféry. Lea onemocněla, zemřela a byla hozena do díry. Zůstalo osmnáct odklízečů mrtvol. Šest trojic a nikdo, nikdo nepřebýval.

*

KDYŽ SE PŘISÁVÁ ČERV, NEJPRVE TUHOU HRANOU SVÉHO ÚSTNÍHO OTVORU ROZŘÍZNE POKOŽKU, PAK CHAPADÉLKY JEMNÝMI JAKO PAVUČINA SNŮ POMALU – CELÉ DLOUHÉ MINUTY – PRONIKÁ K ŠEDÉ HMOTĚ. TĚLÍČKO SE CHVĚJE, PUMPUJE VEN VZDUCH, ABY VZNIKL POTŘEBNÝ PODTLAK.

Dotek.

Spojení. Spojení, jež svou dokonalostí přesahuje jakékoli jiné.

Josh se zmítal v křečích rozkoše.

„Tak co. Dobrý zboží, ne?“ ptal se Juda. Jediný překupník červů v Severovýchodním sektoru. Josh nebyl schopen slova, jen se blaženě usmíval. Měl pocit, jako by to byli ti nejlepší červi, jaké kdy měl. Snad to bylo tou dlouhou abstinencí.

Neurofágové žijí průměrně tři týdny.

Když se extáze zmírnila, začal přemýšlet, co bude jíst. Příděly v předchozím měsíci mu byly strženy z této výplaty. Z oříšků, které do posledního utratil za svíjivou slast. Na jídlo nezbylo nic.

Mrtvoly.

Nikdo mu nepůjčí.

Mrtvoly.

Některá těla nejsou ani příliš zkažená.

Feťáci umírají brzy, většinou jako slintající trosky. Nepamatoval si, že by kdy feťák zemřel na mor. Ostatně nebyl sám – více než polovina zaměstnanců Ústavu se tak živila.

Žrali lidi. Mrtvé lidi.

Nejlepší je dívčí předloktí…

*

V Hlubinách, až u samého Dna: Kuchaři.

Světlostromky ozařovaly místnost bez oken.

Bílé končetiny se natáhly pro další mrtvolu. Dokonale nacvičeným pohybem ji uchopily za nohy a krk a přenesly ji na pracovní stůl. Jiné ruce několikrát máchly širokou mačetou. Série zasvištění a úderů ostří o desku spynula v krátkou jednoduchou melodii.

SsD.SsD.SsD.SsD.

Ruce a nohy opustily svá místa v lůžkách kloubů.

SsBang!

To hlava, oddělená od trupu, dopadla na dno drtiče.

SsD.

SsD.

Rozčtvrcený trup odhalil tajemství vnitřních orgánů – desítky kroutících se parazitů.

Zaskřípění.

Třetí ruce, spíše pahýly, tlačily do páky, překlápějící stůl. Naporcované tělo sklouzlo šachtou do kotle.

Závaží vrátilo pracovní plochu do původní polohy.

Další nafouklé tělo vytažené z hygienické šachty.

Znovu.

Znovu.

Potřebují jídlo…

*

Ústa zalepená sladkou melasou lidského masa a hnisu se marně snažila dopravit potravu do jícnu, když se to od Leviho dozvěděl. Nemohl tomu uvěřit. Ruce bezděčně nahmataly stárnoucí fágy. ‘To ne, NE!’ chtěl řvát. Ale nevydal ani hlásku.

Z DŮVODU NÍZKÉ VÝKONNOSTI SE ROZHODLI ZRUŠIT POBOČKU CENTRÁLNÍHO HYGIENICKÉHO ÚSTAVU V SEVEROVÝCHODNÍM SEKTORU. NÁHRADA ZA DVACET ODPRACOVANÝCH DNŮ NEBUDE VYPLACENA.

Dalšího dne za úsvitu odpadl první červ.

Zoufalství se stupňovalo do krajnosti a přešlo v apatii. Ležel na hromadě hnoje a tupě zíral na světlou šmouhu slunce pomalu se sunoucí po obloze.

O hlad se nestaral. Potrava ležela všude kolem. Pokud si člověk nevybíral.

Nevybíral si.

Ležel.

V Kompostu.

Snil.

A vzpomínal.

Na dobu, kdy nezmíral strachem, že mu pochcípají červi.

Ale vždyť…

Odjakživa zmíral strachem.

Červi.

Nový strach za starý.

Červi.

Snil.

V Kompostu.

Nechtěl vrátit čas.

Jen zabít úzkost.

Provždy se rozplynout ve všudypřítomné břečce.

Snil.

O Kompostu.

*

Pak odpadli dva červi takřka najednou. Zaplakal a třesoucí se rukou něžně hladil poslední živé tělíčko na své hlavě.

„Vydrž, kámo. Ještě chvilku. Neumírej,“ šeptal do ticha.

Zdálo se mu, že fág odpovídá. Jako by slyšel jeho nevyřčená slova: „Umírám, umírám, umírám, umírám…“ a cítil, že ten malý tvoreček lpí na životě víc, než on sám.

Dalšího dne červ ještě žil. Byl to malý zázrak.

Povídal si s ním ještě pár hodin, než se naposledy zachvěl a pustil. Joshovy oči zvlhly návalem hořkých slz.

*

Červi myslí. Červi myslí.

Červi myslí. Červi myslí.

Červi myslí. Červi myslí.

Divný dny. Dny nedny. Bezčasí. Plynutí přítomnosti. Beznaděj. Beznaděj a slzy.

Červi myslí. Červi myslí.

Červi myslí. Červi myslí.

Červi myslí. Červi myslí.

Divný dny…

*

Jednoho dne k večeru zaslechl tu píseň. Tichou, krásnou, bublavou, melancholickou píseň. Pohřební.

Arnie umřel.

Dýmějový mor.

Arnie umřel. Rebecca mu zpívala, když odhazovali tělo na hromadu. Joshua si všiml, že se jí na propadlých tvářích uchytila plíseň. Zelená.

Hromady, hromady, hromady, hromady, hromady.

Mrtvol.

Přišoural se blíž a počkal, až dívka dozpívá.

„Ahoj, Rebecco.“

„Ahoj, Joshi.“

„Vidím, že už taky nemáš červy.“

„Pochcípali. Všechno chcípá.“

„Na něco jsem přišel, Rebecco. Na něco jsem přišel,“ řekl a odešel.

*

Byl to ještě nepříjemnější pocit, než když mu rostly zuby moudrosti. Netušil, že jej Arnieho smrt tak zasáhne. Zasáhla. Ne tolik, jako smrt posledního fága, ale dost na to, aby se zavrtal hlavou do biomasy. Nechtěl, aby viděli, jak pláče. Kdo to kdy viděl – trápit se smrtí člověka.

*

CENTRÁLNÍ ČERVÍ FARMA.

Červi.

Farma.

Tisíce červů kroutí se v šedavém živném roztoku.

Červi.

Farma.

Tisíce červů kroutí se v šedavém živném roztoku.

Červi.

Farma.

Tisíce červů kroutí se v šedavém živném roztoku.

Myšlenky.

Hlava.

Centrální nervová soustava.

*

Bum, bum, bum… bubnují kapky deště. Bum, bum…

„Ahoj, Davide.“

„Ahoj.“

„Napadá tě jak sehnat červy?“

„Mě už nic nenapadá. Vořechy nejsou, překupník se zdekoval, tohle je mrtvý místo.“

„Napadlo tě někdy vyloupit Centrální červí farmu?“

„Ty blázne. Ta je hlídanější než ořechová plantáž.“

„No jo, máš pravdu.“

Bum, bum, bum… bubnují kapky deště. Bum, bum…

„Ahoj, Isaacu.“

„Ahoj.“

„Napadá tě jak sehnat červy?“

„Mě už nic nenapadá. Vořechy nejsou, překupník se zdekoval, tohle je mrtvý místo.“

„Napadlo tě někdy vyloupit Centrální červí farmu?“

„Ty blázne. Ta je hlídanější než ořechová plantáž.“

„No jo, máš pravdu.“

Bum, bum, bum… bubnují kapky deště. Bum, bum…

„Ahoj, Sarah.“

„Ahoj. Napadlo tě někdy vyloupit Centrální červí farmu?“

„Jo. Napadlo.“

„Proč to nezkusit. Ještě týden bez fágů a bude ze mě potrava pro feťáky. Jestli to nevyjde, budu to mít za sebou aspoň rychle.“

„Moje řeč. Na něco jsem přišel, Sarah. Na něco jsem přišel.“

„Sejdeme se večer u Jižního močálu.“

„Budu tam. Tak zatím.“

„Měj se.“

Bum, bum, bum… bubnují kapky deště. Bum, bum…

Pořád dokola.

*

Josh seděl na kraji močálu dlouho před západem světlé skvrny. Seděl a díval se na lidi.

Puchýře a vředy.

Díval se na lidi.

Už nepršelo.

Seděl.

A díval se.

Puchýře a vředy.

Lidé proplouvající mlhou. Zelenou jako plíseň na tvářích Receccy. Seděl a čekal na Sarah. Seděl, čekal a díval se na puchýře a vředy.

*

Močál páchl. Joshua také. Sarah páchla. Všechno páchlo.

Nikdo nic necítil.

Kousek od močálu čvachtali lidé Kompostem – kdo ví kam, kdo ví odkud?

Před kolika staletími se naposledy procházeli milenci podél Mrtvé řeky? Kdo ví?

Joshua to nevěděl. Věděl něco jiného.

Padla tma. Bylo to jako když upadne mrtvé tělo.

Žbluňk.

Močál světélkoval.

Přišla Sarah.

„Nazdar, Joshi. Půjdeme?“

Přikývl. Vydali se podél bažiny. Drželi se za ruce. Kráčeli podél domů prohnilých jako skladiště brambor. Ve vzduchu bzučeli komáři.

Kráčeli na jih.

Kráčeli na jih, k červí farmě. K CENTRÁLNÍ ČERVÍ FARMĚ. K jediné červí farmě. Jediné jako ořechová plantáž. Jediná CENTRÁLNÍ OŘECHOVÁ PLANTÁŽ.

Centrální sektor. Záhadný. Nepochopitelný. Nepřístupný.

Trvalo několik hodin, než došli k ostnatým masožravým keřům, chránícím farmu. Byla obrovská. Obrovská jako hromada masa.

Plížili se podél křoví. Nikde nebyly stráže.

Masožravé keře žerou rychleji než hladový feťák!

Nikde nebyly stráže.

Nikde nebyl vchod.

Sarah vytáhla z vaku dva měchýře s alkoholem, suché listí a ohnivé bobule.

„Myslíš že budou hořet?“

„Uvidíme, Joshi.“

Na bahnitou zem pod nejbližším keřem opatrně naskládala suché listí. Pak začala listí i pružný stonek masožrava polévat alkoholem. Joshua si všiml větví, něžně ovíjejících její tělo. Zatím si jich nevšimla. Nevaroval ji. Doufal, že se jí podaří rostlinu zapálit.

Podařilo. Šťáva z ohnibule vytekla na alkoholem nasáklé listí a rozhořela se nazelenalým plamenem. Pokusila se narovnat a odstoupit. Nešlo to.

„Sakra, Joshi! Pomož mi!“

Oheň se rozhoříval. Do ženina těla se zaryly ostny.

„Joshi!“

Mlčel a fascinovaně hleděl do plamenů.

Masožravé keře žerou rychleji, než hladový feťák…

Byly to krásné plameny.

Keř hořel, ale plameny jej nestravovaly. Josh si z hrůzou uvědomoval, že v plamenech je pouze odumřelá tkáň na povrchu větví.

Keř hořel. Sarah hořela. A nebylo to k ničemu.

Sarah na něj volala z prostředku keře:

„Joshi! Joshi!“

Bolí to, když člověk hoří.

Odpověděl: „Tady jsem.“

Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš je půda svatá.“

A pokračovala: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“

Joshua si zakryl tvář, bál se na Boha pohledět. Hlas řekl: „Dobře jsem viděl bídu tvého lidu. Slyšel jsem úpění. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil a vyvedl z této země, do země dobré a prostorné, do země suché a čisté. Vyvedeš můj lid, Izraelce, z Ghetta.“

Ale Joshua Bohu namítal: „Nerozumím ti. Kdo jsi? Kdo jsem já?“

Zápach spáleniny.

Hlas řekl Joshuovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“

Bolí to, když člověk hoří.

„Nerozumím ti. Co po mě chceš?“

Joshua se třásl.

Hlas ještě něco říkal, ale nebylo mu rozumět. Chropot sežehlých hlasivek. Keř pomalu uhasínal.

Bolí to, když člověk hoří.

2. KOMPOST

Neptáte se proč? Chcete jen smrt. Věčný boj, hledání smyslu, červi, probuzení, smrt.

Červi myslí, neptej se proč.

Červi myslí, neptej se jak.

Dveře se zavřely. Joshua se probudil.

„Otevřete dveře! Otevřete ty dveře!“ ječel, řval, kvílel. Tma. Úplná tma. Zavřené dveře.

„Klid, Joshi. Prober se.“

„Rebecco… kde? …jak?“

„Jak tě mohlo napadnout jít k Červí farmě? Sarah je mrtvá?“

„Ano… ne… nevím, Rebecco, nevím. Vyvedu lid, to říkal, vyvedu lid do země zaslíbené.“

„Blouzníš, Joshi, vyspi se.“

Červi myslí, neptej se proč.

Červi myslí, neptej se jak.

*

Znovu… otevřel… oči…

Tichá… píseň…

Šero…

Znovu otevřel oči.

Jemně a něžně pohladil Rebeccu po zelené plísni.

Vstal.

„Kde jsi mě našla?“

„Na staré jižní cestě. Isaac mi řekl o tom tvým plánu.“

„Isaac… ten hlas… nemůžu si vzpomenout.“

„Blbneš, Joshi. Blbneš.“

„Jo. Asi máš pravdu.“

Na ulici před domem nikdo nikam nečvachtal. Nemělo to cenu. Nebylo kam, nebylo odkud. Na ulici před domem bylo… ticho.

„Hezky zpíváš, Rebecco.“

„Vím, Joshi, já vím.“

„Půjdu.“

„Kam?“

Ven. Tam, kde je sucho a čistota.

„Nevím.“

„Tak zůstaň. Je jedno, kde umřeš. Tady aspoň nebudeš sám.“

„Až umřu, zazpíváš mi pohřební píseň?“

„Zazpívám, slibuju.“

„Ještě se vrátím, ale teď musím odejít. Nevím proč, rád bych umíral s tebou, opravdu, ale nemůžu. Ještě ne.“

„Sbohem, Joshuo.“

Odešel. Odešel do zeleného šera. Odešel do odvěkého mrtvého zeleného šera a Rebecca zůstala sama.

*

Šel dlouho, na sever, šel ke Zdi.

Šel dlouho, na sever, šel ke Zdi a zpíval.

Slovům, slovům nerozuměl. Byla to slova z jiného času, slova, jež ztratila význam.

Nedíval se na cestu. Prošlápl hrudník mrtvého muže. Křuplo to. Na cestě bylo mnoho mrtvol.

Mrtvých je víc než živých.

Mnohem víc.

Někteří leží na cestách a křižovatkách. Je to jejich úděl.

Hnít na cestách. A křižovatkách.

Čvachtal dál. Představoval si červy, tisíce červů. Záplavu čerstvých lačných neurofágů. Snil o červech a zpíval.

Pak ztuhl v náhlém poznání.

TAM ZA ZDÍ NĚCO JE.

Proč jej to nikdy nenapadlo? Věděl to uvnitř už dlouho, ale teprve teď se to vynořilo na povrch. Za Zdí něco je.

Červi, pomyslel si, nevyčerpatelný zdroj fágů. Červi, určitě jsou tam červi, musí tam být, musí!

Rozběhl se. Rozkopával těla, bořil se, nezastavoval… nemohl zastavit.

Před ním se vynořila Zeď. Obrovská, šedivá, nekonečná, do oblak sahající Zeď.

Pomalu, s pocitem posvátné hrůzy, přistoupil.

Poklekl.

Čekal.

*

Po několika hodinách se kolena zabořila hluboko, přehluboko do Kompostu. Čekal na…

Slunce

…myšlenku, nápad, východisko. Klečel a čekal. Už nezpíval. Píseň dozněla.

Klečel a čekal. Večer se měnil v noc.

Píseň dozněla.

Neusnul, nehýbal se, postupně zmizely kolena, pas, břicho, hruď, ruce.

Těžko se dýchá.

Píseň dozněla.

Pak to spatřil. Paprsek slaboučký jako vlákno plísně. Paprsek jasného zlatého světla procházející Zdí.

Zuřivě se vyhrabal z Kompostu, doplazil se ke Zdi, setřel nános špíny a spatřil

dveře.

Nevěděl z čeho byly. Uhodil do nich a rozpadly se v prach.

Vykřikl zděšením a padl tváří do Kompostu. Za Zdí nebyli červi.

Tam za Zdí…

…bylo světlo.

*

Světlo. Oslepovalo. Světlo.

Vykročil. Do pouště.

Nohy se bořily do jemného, čistého, suchého písku a v hlavě zněla slova.

Sestoupil jsem, abych lid vysvobodil a vyvedl z této země, do země dobré a prostorné, do země suché a čisté.

Sucho a čistota.

Teprve teď pochopil, co tím Bůh myslel.

Červi myslí. Myslí Bůh?

Sucho a čistota. Všude kolem.

Kromě světa za Zdí.

Kráčel pouští a byl sám. Kráčel pouští, byl sám, ale věděl, že jednoho dne za ním půjdou zástupy.

Ještě ne. Ještě ne. Ještě ne.

Ale v této chvíli vychutnával žhavou samotu. Strhal ze sebe šaty a nahý se válel v záplavě zlatavého sucha.

Bylo mu dobře. Skoro tak dobře jako s červy.

Pochopil, že červi myslí a že místo za Zdí je jejich svět. Červů a Kompostu.

Zavřel oči a měl pocit, že umírá.

Strávil v poušti čtyřicet dní.

Dost dlouho na to, aby zemřel.

Dost dlouho na to, aby se znovu zrodil.

Zůstaň tu a toto místo bude jen pro tebe. Jen pro tebe. Představ si to: Celý ten čistý svět může být jen tvůj. Jen tvůj, jen tvůj, jen tvůj!

Hlas v jeho rudé a loupající se hlavě.

Neposlechl.

Čtyřicátého dne se znovu oblékl a vrátil se do zelenavého šera.

*

V hygienických šachtách pomalu mizely zásoby těl.

*

Lidé čvachtali Kompostem. Odnikud. Nikam.

On čvachtal Kompostem k Rebecce.

„Joshi! Co se ti stalo s kůží?“ vykřikla, když vkročil do baráku, v němž umírala.

Plíseň už zachvátila většinu jejího obličeje.

„Viděl jsem slunce. Nejen očima, celým tělem. Má kůže, Rebecco, má kůže viděla slunce!“

„No a? Já je vidím každý den.“

„To není slunce, to je jen odlesk.“

„Ukaž mi skutečný slunce, Joshi. Myslím si sice, že ses zbláznil, ale co na tom záleží.“

Rebecca těžce dýchala. Byla slabá, plíseň bránila kůži v dýchání stále víc. Josh věděl, že už brzy zemře. Pokud neuvidí světlo.

„Zítra.“

Světlá skvrna zmizela a nastala noc. Pojedli maso a šli spát.

V noci se probudil a vyzvracel natrávenou melasu.

Celý svět byl k zblití.

Nenáviděl ho.

Strašlivě nenáviděl.

*

Čvachtali. Klidným a vyrovnaným krokem. Ke Zdi.

Nepršelo.

Čvachtali.

Nepršelo.

Potkávali lidi.

„Kam jdete?“ zeptal se někdo, koho znali.

Neodpovídali.

Čvachtali ke Zdi.

Byla to dlouhá cesta.

Ke Zdi.

Ke Zdi je vždy dlouhá cesta.

Pro každého.

Čvachtali.

A pak přišli k otvoru.

Proudilo z něj světlo.

Rebecca se bála. Josh ne. Chtěl jí ukázat pravý svět. Trval na tom. Snad, snad se chtěl přesvědčit, že to není jen krásný sen. Sen, který pomíjí.

Donutil ji projít na druhou stranu.

Nebyl to sen.

Svět tam byl.

Rebecca křičela hrůzou. Děsem který nikdy před tím nezažila. Její ruce seškrabávaly plíseň. Zelenou. Křičela a sdírala plíseň. Po těle jí tekla krev. Rudá. Klesla na kolena. Lapala po dechu. Díval se na ni, neschopen slova. Vždyť je to tady tak… krásné.

Ještě ne. Ještě ne. Ještě ne.

Tak krásné. Lapala po dechu, chroptěla. Pevně sevřel její ruku. Padla tváří k zemi. Nastalo ticho. Rebecca zemřela.

A jak tam stál a díval se na to mrtvé tělo, začal zpívat.

Tichou, krásnou, bublavou, melancholickou píseň. Pohřební.

Rebecca umřela.

*

„Proč?“ křičel do ticha.

Ticho mu odpovídalo. Hovořilo jazykem, kterému nerozuměl.

Přemýšlel, jestli nemá Rebeccu sníst. Měl hlad.

Rozhodl se, že ji nesní. Byla příliš plesnivá.

Začal na ni házet písek.

Když mu zmizela z očí, zapomněl. Ne, jen se stala minulostí. Nezměnitelnou, mrtvou minulostí. Tím, čím nemá cenu se zabývat.

Pochopil. Než sem přivede zástupy, bude je muset připravit.

Na smrt?

Vstal. Prošel otvorem do zelenavého šera. Našel nějaké zbytky. Zakryl jimi otvor. Důkladně. Tak, aby nepronikl ani paprsek světla.

Čvachtal. Kompostem.

Našel mrtvolu.

Pojedl.

Čvachtal dál.

Kompostem

ke svému lidu

čvachtal

Mesiáš.

*

Otevírej dveře. Otevírej srdce.

Čvachtal. Naslouchal.

Jsi Vyvolený.

Jsi Otevíratel dveří.

A srdcí.

Naslouchal.

Najdi silné. Pomohou ti.

Najdi ty, kteří podají ruku ostatním.

„Najdu, najdu…“ šeptal a čvachtal.

Jednou půjdete všichni.

„Jednou půjdeme všichni,“ mumlal.

Pak se zastavil. Bředl do večerní břečky.

„Kdo jsi?“ vykřikl.

KOMPOST.

Čvachtal. Začínal rozumět.

*

V Severovýchodním sektoru teď umírali jen feťáci bez červů. Všichni ostatní už byli mrtví.

Dýmějový mor.

Puchýře a vředy.

Feťáci.

Opuštěné baráky mizely v Kompostu.

Kompost jsi a v Kompost se obrátíš.

Splynutí. Vyvanutí.

Zdálo se mu, že mizí v Kompostu.

Ještě ne. Ještě ne. Ještě ne.

Hledal. Hledal silné. V Severovýchodním sektoru.

V Severovýchodním sektoru umírali už jen feťáci bez červů. Všichni ostatní byli mrtví.

*

V poušti zatím zuřila bouře. Suchá. Písečná.

Vítr zpíval své zběsilé písně. Nikdo ho neposlouchal.

Zatím.

*

Z podzemí se za nocí nesl nový zvuk. Nelidský chór deroucí se z úst, jež dosud mlčela.

To kuchaři skučeli hlady.

*

Znovu. Ty divný dny. Zpívaly mu v hlavě.

Ty dny nedny.

Divný.

Hledal silné.

Nacházel feťáky bez červů.

Hledal silné.

Marně.

„Bože! Nikdo mne neposlouchá!“ křičel.

Tady ne. Tady ne. Tady ne.

Dusil se.

Hnijícím vzduchem

Hnijícím masem.

Sám sebou.

V Severovýchodním sektoru se už nedalo dýchat.

V Severovýchodním sektoru začali umírat i feťáci.

Jednoho mlhavého rána vstal, vyzvracel se a vyprázdnil.

V hlavě se rozjasnilo.

Odešel.

K zátarasům.

*

Dlouho, několik dní, čvachtal na jih téměř prázdným sektorem.

Zátarasy.

Netušil, jak se přes ně dostane.

Zátarasy.

Ze Severovýchodního sektoru se nedostal nikdo.

Jak…?

Jinak…

Čvachtal.

Sám.

Nevěděl.

Nic.

Probourej se na druhou stranu.

To ještě nikoho nenapadlo. Zátarasy byly tak pevné. Pevné jako… ale jak to vlastně věděl? Co když to všechno bylo úplně jinak. Nevěděl nic.

Čvachtal tedy. Raději nepřemýšlel. Zpíval. Zpíval a nepřemýšlel. O čem taky?

Pršelo. Zase. Jemný, tichý, páchnoucí déšť. Kapky šuměly. Už nebubnovaly. Čvachtal, obklopen mlhou.

Nic neviděl.

Nic nevěděl.

O ničem nepřemýšlel.

Čvachtal.

*

Zátarasy jsou zelené a vlhké. Vysoké.

Průchod v zátarasech je úzký. Velice.

„Nepřibližuj se!“ vykřikl strážce a roztočil prak s ostnatou koulí. Zelenou, jedovatou. Smrtelně.

Mrtvoly u zátarasů už dávno shnily.

Nepřiblížil se. Čvachtal podél zelené stěny, dokud nezmizel strážci z dohledu. Nebylo to těžké. Mlha.

Pak se rozběhl přímo proti zátarasu s hlavou skloněnou a očima zavřenýma. Náraz. Jen slabý. Bylo to, jako když upadnete do Kompostu.

Čvacht.

Proboural se na druhou stranu.

3. TI ONI

Do jihovýchodního sektoru s ním přišel mor. Dýmějový mor. Ještě to nevěděli. Nevěděli odkud přišel. Naslouchali.

„Existuje jiný svět, než je tento. Suchý svět! Věřte mi, já jej spatřil. Má kůže je důkazem!“

Nevěřili.

„Podívejte, toto je sucho!“ zvolal a ukázal jim hrst zlatavého písku.

S posvátnou úctou se dotýkali té podivné věci.

„Kde to je? Ukaž nám to místo!“ vykřikl kdosi.

„Ještě ne. Zemřeli byste. Musíte se připravit. Přemítejte o suchu. O zemi bez mokra. O zemi stokrát… ne! Tisíckrát větší, než je svět. Náš svět.“

„Nevěřím ti. Není jiný svět. Kdo by věřil feťákovi?“

„Máš pravdu, Tome. Je to jen pomatený feťák.“

„Ale odkud má tu věc? No odkud, vy chytráci? Já mu věřím, má pravdu!“

„Přemýšlejte o tom. Vrátím se k vám,“ řekl a sestoupil z hory hnoje.

Lidé břednoucí do Kompostu…

„Kam jdeš, Joshuo?“

„Do dalších sektorů. Ať všichni slyší poselství.“

„Půjdu s tebou.“

Lidé břednoucí do Kompostu…

„Kam jdeš, Joshuo?“

„Do dalších sektorů. Ať všichni slyší poselství.“

„Půjdu s tebou.“

Lidé břednoucí do Kompostu…

„Kam jdeš, Joshuo…?“

Vykročil.

*

Zasvištění mačety.

Záškuby rozpůleného těla.

Kuchaři zabořili hladová ústa do chvějících se vnitřností svého druha.

*

Neměl červy. Nepotřeboval je. Neměl červy.

Měl něco jiného.

Poselství. A mor.

Dýmějový mor.

Přinášel spásu. A přinášel mor.

Hrst písku v dlaních.

A učedníci.

„Podívejte, toto je sucho!“

Sucho a čistota. Sucho a čistota. Sucho a…

„Co je svaté, Joshi?“

„Trojice.“

„Jaká trojice?“

„Kompost, červi a Ti oni.“

„Kompost je svatý?“

„Kompost je Bůh.“

„A červi?“

„Jeho synové.“

„Kdo jsou Ti oni?“

„Duch, který nám vládne.“

„A sucho?“

„Sucho je čistota. Sucho je…“

Smrt!

Spása!

„Kdo jsme, Joshuo? Kdo jsme?“

„Vyvolený národ. Izraelci!“

„Co je to národ?“

„MY JSME NÁROD!“

Každé ráno čvachtali lidé Kompostem. Za Joshuou. Fascinovaně naslouchali, když kázal a ukazoval písek a ztmavlou kůži. Naslouchali a snili. O čistotě. Ulepení od Kompostu.

„Jaký je Bůh?“

„Spravedlivý.“

Někteří pochybovali.

„Dá se sucho pít?“

„Odstup, Satane!“

„Kdo je Satan?“

„Odpůrce. Nepřítel Boha. Našeptávač!“ kázal Mesiáš.

Mnozí byli nedočkaví.

„Kdy nás zavedeš do země zaslíbené?“

„Až budete připraveni.“

*

Po všech sektorech se šířila víra.

Po všech sektorech se šířil mor.

Dýmějový.

Zátarasy pomalu hnily. Nikdo je nehlídal.

„Umíráme! Je to tvá vina! Umíráme, umíráme, umíráme!“

„Červi myslí!“

„Umíráme!“

„Červi myslí…“

„Zachraň nás!“

Umírali.

Dýmějový mor.

Hnisající zarudlé vředy. Mrtvoly v Kompostu.

Kompost vděčně přijímal nové maso.

*

Centrální červí farma. Centrální ořechová plantáž. TI ONI.

Začínají tvořit ZÁSTUPY…

Zemřou…

I ty zemřeš, Rouhači!

Všichni zahyneme!

Ano. Konečně.

To nepřipustím!

Nás je víc. Nic nezmůžeš.

Proč to všechno?

Ano… proč?

Centrální červí farma. Centrální ořechová plantáž. TI ONI.

*

Nad zelenavým šerem pomalu plula světlá skvrna. Rozplizlá.

Rozplizlá jako hnijící lidé.

Světlá.

*

Nad pouští žhnulo slunce. Oslňující.

Oslňující jako Zjevení.

Zářilo.

*

Mnozí byli vůči moru imunní. Většinou feťáci.

Toho rána jim pochcípali už všichni červi.

Po lačných ústech neurofágů zůstaly jen růžové jizvy.

Kladívka permoníků v jejich hlavách ohlašovala blížící se absťák.

Červi došli. Překupníci zmizeli.

„Nepotřebujete červy! Potřebujete Víru!“ kázal Spasitel. „Víra je zabíječ bolesti.“

„Nepotřebují však červi nás? Říkáš, že červi myslí…“ ptal se Tom, jeden z učedníků.

„Červi myslí, červi myslí, červi myslí…“

„Odpověz!“

„Synové vrátí se k Otci. Pozře je zaživa. Bůh se zacelí!“

„A my?“

„Spatříme Slunce. To zacelí naše rány a ozáří svými paprsky cestu k novému životu.“

„Je i Slunce Bůh?“

Zarazil se. Nevěděl. Nervózně se poškrábal na hladké pokožce hlavy. Dlouhé nehty do ní vyryly čtyři krvavé rýhy. Nevěděl, zdali je Slunce Bůh… a to si až dosud myslel, že ví všechno.

„Slunce je bohem nového života. Přejdeme z umírání v Kompostu do života na Slunci…“ řekl nakonec.

„Je tedy více bohů?“

Ne. Jen jeden v různých podobách.

Ne. Není žádný Bůh!

„Ne. Jen jeden v různých podobách,“ pravil Mesiáš.

„Nerozumím, Joshi. Nechápu, ale věřím!“

„Tak… Tak je to správné, Tome. Věř. Věř a… nepřemýšlej.“

*

Centrální červí farma. Centrální ořechová plantáž. TI ONI.

Stanete se jejich katy!

Jejich bytí dávno postrádá smyslu.

A my?

Jsi jediný, kdo chce žít.

Nejsem. Co oni?

Jsou jen červi…

Ale myslí!

Ano. Červi myslí.

Jsme stejné krve!

Co na tom záleží. My rozhodujeme a naší vůlí je smrt!

Ale pak už nebude života. Ghetto mělo život chránit! Proto jsme je stvořili.

Ghetto je omyl, vřed na vyprahlé tváři světa. Měli jsme zemřít už dávno.

Jedenáct bledých postav v mramorovém sálu hovořilo s myslí Dvanáctého. Jedenáct mužů proti jedinému. Nehybně stáli, po staletí uvězněni ve vysokých skleněných válcích, naplněných Vodou života. Svraštělí, bez výrazu, téměř mrtví. Téměř.

Únava v zapadlých očích. Touha po smrti, klidu, nebytí.

Biologická vazba na Věčný národ.

Nemohli zemřít, dokud v posledním ghettu, v posledním útočišti života na mrtvé Zemi, žili Židé.

Centrální červí farma. Centrální ořechová plantáž. TI ONI.

*

Ghettem putovaly zástupy.

Muži, ženy, děti… jejich oči zářily jako bludičky nad biomasou.

Našli smysl.

Našli cíl.

Našli sílu.

Žít.

„Kdy nás zavedeš do pouště, Joshi?“

„Brzy…“

Naděje.

Ghettem putovaly zástupy.

*

Opuštěné baráky pomalu, tiše, takřka neznatelně shnily. Bariéry mezi sektory zmizely v Kompostu. Jejich strážci se připojili k novému Mesiáši.

Nikdo už nic nehlídal.

Nikdo už nečvachtal Kompostem do práce.

Všichni čvachtali za Joshuou.

Strážci už neslyšeli příkazy Vládců.

Jen Josh je slyšel.

Nikdo už nikomu neporoučel.

Jen Josh vládl.

Všichni si byli rovni.

Jejich svět se rozpadal.

Protože si všichni byli rovni.

Ještě se rodily děti.

„Nechte maličkých přijíti ke mně.“

Ti, jenž nebyli imunní, pomřeli na…

Puchýře a vředy.

…mor. Dýmějový mor.

A stali se potravou pro tisíce těch, kteří přežili.

*

Spasitel seděl v kruhu učedníků. Meditoval. Vzpomínal. Po tváři mu stékaly slzy. Nezavrtal se hlavou do biomasy. Už se nestyděl trápit se smrtí člověka.

Ester

Lea

Poslední fág

Arnie

Sarah

Rebecca…

Nastal čas!

Všichni zemřou, všichni zemřou, zemřou!

Jeho oči zaplály. Vstal, pozvedl ruce do výše a zvolal ze všech sil: „NASTAL ČAS! ČAS VSTOUPIT DO ZEMĚ ZASLÍBENÉ, KDE VLÁDNE SUCHO A ČISTOTA!“

A smrt, ty blázne! Jsi mutant, který byl vybrán, aby zničil Ghetto! Aby zahubil poslední živé lidi na Zemi.

Joshua však ďáblu nenaslouchal. Jen zatřásl hlavou, jako by z ní chtěl ten prolhaný hlas vytřepat.

Všichni povstali. Tisíce. Zástupy.

Povstali a čvachtali ke Zdi.

Šli dlouho, na sever, šli ke Zdi a zpívali.

Slovům, těm nerozuměli. Byla to slova z jiného času, slova, jež ztratila význam.

Když konečně dorazili k cíli své cesty, Josh odházel hromadu zbytků, chránící otvor.

Světlo. Oslepovalo. Světlo.

Vykročili. Do pouště.

Nohy se bořily do jemného, čistého, suchého písku.

Po jednom procházeli úzkou brankou v prastaré zdi. Trvalo dlouhé hodiny, než všichni na vlastní oči spatřili…

SLUNCE.

Joshua přivedl zástupy do země zaslíbené.

Přivedl Izraelce do pouště.

*

Dali sbohem příšeří.

Navždy.

Noc skončila a nastal nový…

den.

Konec noci.

Konec noci.

Dali sbohem životu.

Navždy dali sbohem.

Konec noci.

Konec noci.

Leželi na žhavém písku a hleděli do Slunce.

Leželi na žhavém písku, hleděli do tváře boží.

Věčná noc a věčný soumrak vlhkého ghetta zůstaly kdesi daleko.

Hleděli do tváře boží a ten obraz se jim vpálil do myslí.

Hleděli do Slunce a nic víc už vidět nepotřebovali.

Oslepli.

Oslepli a byli šťastni.

Oslepli a umírali.

Horkem dní,

chladem nocí,

žízní.

Poušť.

Umírali a byli šťastni.

Všichni umírali.

Joshua se díval. Nerozuměl. Neoslepl. Neumíral.

Všichni umírali.

Spasitel se díval na vysychající těla mužů, žen i dětí.

Blažené úsměvy na okoralých rtech.

Díval se.

Všichni zemřeli.

Osaměl.

Všichni zemřeli.

Osaměl.

Čas přestal existovat. Bloudil mezi těly, jež pomalu přikrýval jemný, suchý, čistý písek.

Všichni zemřeli, on žil.

Prošel úzkou brankou ve Zdi.

Vrátil se domů.

*

Ghetto shnilo. Bořil se do Kompostu.

Ghetto shnilo a zbyl jen…

…Bůh?

Kompost.

„Bože!“ křičel Joshua. „Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Není Bůh, bláhový Joshuo. Nikdy nebyl. Jen dvanáct šílených Vládců v Centrálním sektoru.

„Bože! Kde jsi?“ plakal Mesiáš a bořil se do Kompostu. Hlouběji a hlouběji.

Jedenáct vrahů nyní čeká na tvou smrt, aby mohli zemřít. A já s nimi.

„Bože…“

Chcípni…

Kompost už pohltil hruď a začal sahat po jeho hrdle.

Ghetto shnilo a zbyl jen Kompost.

„Proč?“ šeptal Josh.

Podvedli tě. Život se jim omrzel. Musí všechny zabít, aby mohli zemřít.

„Kdo jsi?“

Ten, který chtěl žít. Ten, který zemře. Ten, který nesouhlasil… ďábel.

„Proč jsem nezemřel s ostatními?“

Jsi mutant, proměněnec, vydržíš stokrát víc než ostatní. Proto si tě vybrali.

„Co je Ghetto? Co je… svět?“

Poslední útočiště vyvoleného národa. Dvanáct géniů svořilo nový svět a stalo se Vládci. Země vzplála. Jen Ghetto zůstalo.

Mazlavý Kompost něžně políbil jeho rty.

„Zemřu?“

Ano. Všichni zemřeme.

„A červi? Myslí?“ zabublal zoufale Mesiáš.

Vy jste byli červi, myslící červi. Fágové jsou jen… paraziti.

Pak Kompost letmým dotykem zavřel Joshovy oči. Světlo zmizelo. Cítil, jak se rozplývá v Bohu. Ale Kompost není další podvod, modlil se, doufal.

Pokud existuje Bůh, pak je to Kompost.

Potom se Mesiáš rozplynul v Kompostu.

Stal se navždy Jeho součástí.

Stal se Jím.

Nebolelo to.

Všichni zemřeli.

Joshua, červi i Ti Oni… všechno zmizelo.

Zůstal jen…

KOMPOST.

A Kompost zpíval.

Tichou, krásnou, bublavou, melancholickou píseň.

Pohřební.

Advertisements

Comments Off on Červi (biopunková povídka-poema)

Filed under Povídky a příběhy

Komentáře nejsou povoleny.