Den předposledního soudu (autobiografická povídka)

Tak, jako v případě dalších autobiograficky laděných textů z mého pera, se i v této povídce mísí realita a fikce, jež obě slouží uměleckému záměru. Zpráva, která se zde podává, je zprávou o duši, nikoli o faktech. Je skoro neuvěřitelné, že povídka vznikla před více než deseti lety, ale je to… tak.

 

Den předposledního soudu

Z dálky zaznívají jakési divné zvuky. Melodie. Rádiobudík. Je tak těžké otevřít oči. Něco ve mně se rozhoduje zvuky nevnímat. Nový zvuk klasický budík. Otevírám oči, vstávám, padám na postel a opět upadám do stavu podobného bezvědomí. Připadá mi to jako pár vteřin. Rádio mlčí. Je sedm pryč. Zase jsem zaspal. Posílám Sáše zprávu, že jsem zase zaspal a je mi trapně. Nedávno jsme měli ve sdružení večírek. Opékali jsme kýtu. Bylo to poprvé, co jsem Sášu viděl po západu slunce a docela mě udivilo, že nevidím svatozář. Asi ji skrývá.

Zapaluji si cigaretu a vařím si kafe. Jiný by na mém místě vyrazil a spěchal do práce, ale „já sa celkom neprebudím, kým si kávu neuvarím„. Tenhle song Petera Lipy mi v hlavě zaznívá každé ráno. „Neúprosné ráno…“ Piji kávu a kouřím druhou cigaretu. Sny, které se mi zdály, se definitivně rozplývají v mlze. Přemýšlím, kdy jsem měl naposledy čas zapsat si sen. Zapínám televizi. Je půl osmé a jsou tam krátké zprávy. Amerika se chystá na Irák. Nic nového. Přemýšlím, jestli k tomu zaujmu nějaký postoj. Asi ne. Zapaluji si další cigaretu. Dopíjím kávu. Jdu na záchod. Vysrat se na to.

Pak do parku s Eliškou. Vyhýbání se psům – Eliška hárá.

A honem domů, vzít batůžek a spěchat na autobus.

Kupodivu jej stíhám, uvízne ale v dopravní zácpě. Listuju v učebnici biblické hebrejštiny a hlavou mi probleskne, že portugalsky se dopravní zácpa řekne „engaraffamento“.

V Komárově, části Brna pyšnící se chmurně magickým pentagonálním sídlištěm, kde přestupuji, mi ujel autobus. Píšu Sáše zprávu, že mi ujel autobus, ale že jsem na cestě.

Čekám deset minut a snažím se o něčem přemýšlet. Rozvíjím teorii snové podstaty deprese a uvažuji, jestli se to týká i jiných duševních chorob.

Přijíždí autobus. Není v něm místo k sezení. Mírně křečovitě se držím tyče a hlavou se mi honí myšlenky o tom, jak přežiji dnešní den. Je totiž ukecaný čtvrtek neboli setkání „multidisciplinárního týmu“.

Lidé kolem mě jsou jen Homérovy podsvětní stíny bez tváře. A kdo jsem já? Možná, že jeden z těch stínů je někdo, koho bych měl pozdravit, a kdo mi, snad po tisící, vytkne, že jsem jej zasklil. Nedokážu se zkoncentrovat a vnímat svět kolem sebe. Ztrácím se v sobě.

Dnes je „tým. To znamená, že budu v dílně sám, jen s ostatními klienty, žádný terapeut za zády, Ferda a Luboš se budou flákat a žvanit, druhý Luboš bude spát a já… asi taky. Zatřepu hlavou.

O čem to přemýšlím? Jsem snad klient? Snad by to nebylo špatné. Méně zodpovědnosti, jistota invalidního důchodu… Ne, Jaroslave, snadné cesty vedou do pekla.

Dnes je tým a já tam budu muset sedět a poslouchat celé hodiny ty tlachy.

Vystupuji a rychlým krokem mířím do práce. Doufám, že se nesrazím s někým ze zaměstnanců. Už tak o mně a mých pozdních příchodech kolují řeči. Také o tom, že nezdravím. Ale jak mám proboha poznat, který stín bez tváře mám zdravit? Kdyby jen tušili, jak je to těžké. Říká se tomu agnózie – někoho vidíte a přesto nepoznáváte, byť byste jej znali po celý život. Nejhorší je to ráno. Podsvětní stíny.

No čau,“ říká Sáša.

Moje nadřízená, paní s laskavou tváří, která vypadá chvílemi dětsky a chvílemi unaveně a dospěle, nejlepší přítel, kterého tady mám.

Uvědomuji si, že jsem se na chodbě s nikým nestřetl. To je dobře.

Ahoj a promiň,“ říkám, jako už po tolikáté. Jdu vařit kávu.

Dovnitř vchází paní Mona se svým permanentně cynickým výrazem ve tváři.

Dobré jitro, Jaroslave, zašveholí. Rovněž pozdravím.

Ještě spíte, co?

Jako obvykle,“ odvětím, zaliji instantní kávu se spoustou cukru a unaveně si sednu. Bezmyšlenkovitě přejíždím očima po chaosu na svém stole a snažím se něčeho zachytit. Zapaluji si cigaretu. Sáša a Mona o něčem povídají, ale nedaří se mi to vnímat.

Ten Matěj je fakt píča, promiňte, ale jinak se to říct nedá,říká Mona. Mluví o zdejším psychoterapeutovi. Je to sebevědomý mladík intelektuálského vzezření, stejně jako jeho nejlepší přítel mezi kolegy psycholog Richard. První asociace která mě při myšlence na ty dva napadne: kosí bratři. Výrok paní Mony nekomentuji, sám mám na hlavě másla víc než dost.

Dopíjím kávu, paní Mona odchází. Klienti už jsou v dílně. Sáša jde rozdělit práci. Unaveně se zvedám a jdu také do dílny. „Máš pro mě něco konkrétního, nebo se mám pustit do krabiček?“ ptám se.

Jo. Asi tě nepotěším…“ V duchu přemýšlím, co to bude. Snad ne nějaké telefonování, na to dnes opravdu nemám sílu, modlím se v duchu.

Umyješ flašky od lepidla.

Oddechnu si.

Vracím se do kanceláře, vyndávám ze skříně zavařovačky, v nichž bylo lepidlo na potravinářské sáčky, jež spolu s krabičkami patří ke stabilnímu portfoliu výrobků naší chráněné dílny. Se zavařovačkami se téměř laskám – z každé vydrolím zaschlý škrob a nalévám do nich horkou vodu s trochou saponátu. Dobrá práce! Dnes na víc nemám. Udivuje mě, jakou ke mně má Sáša důvěru, že mě nechá ve své kanceláři samotného… Ale vždyť je to i moje kancelář! Nebo není? Čeho se chytit, Jaroslave? Je to sen?

Práce je hotova. Další cigáro a pak ještě jedno. Před očima mám kus papíru s několika japonskými znaky. Tupě na ně zírám v naději, že mi vklouznou alespoň do podvědomí, když už mám v hlavě prázdno. Vymeteno. Pusto. Nijak. Přemýšlím nepřemýšlím o tom, jestli budu mít sílu navštívit zítra maminku. Možná bych jí měl zavolat. Ale jestli není u telefonu, tak k němu nedojde. Je mi úzko, smutno a prázdno. V hlavě mám chaos.

Na počátku byl chaos, beztvarý a všetvarý, neuspořádaný, všezahrnující, nevymezený chaos. Kvantové vření na zdánlivě klidné hladině vesmíru. Skutečná Prázdnota, skutečné Nic je absurdní. Ale ne chaos. Věčná netma-nesvětlo. Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. „Berešíth bárá Elóhím et hašamajim vet haárec.“Mumlám si tu větu jako mantru. Jakoby měla moc uspořádat mi svět, oddělit nebe od země, světlo od tmy… Vždyťberešíth znamená také „ve své hlavě. V hlavě se mi však nic uspořádaného netvoří. Umírá ti maminka, Jaroslave, k čemu je ti platné filosofování? „Berešíth bárá Elóhím et hašamajim vet haárec.“

Elóhím je plurál. Množné číslo. Překládá se „Bůh“, ale jsou to „bohové“. Či snad „Bohové? Otec a Matka? Principy…

Ne, Jaroslave, dnes asi nestvoříš nebesa a zemi.

Závidím všem starším než jsem já, jejichž rodiče ještě žijí. Pořád mi nějak nedochází, že brzy budu… sirotek.

Vchází Sáša.

Jsi v pořádku?

Jo,“ odvětím. „Dal jsem ty sklínky odmoknout.

Zapaluje si cigaretu a já taky. Už třetí v tahu.

Um outro dia do diabo, zamumlám.

Cos říkal?

Další den na hovno,“ odvětím. „Portugalsky.

Taky to znamená další ďáblův den. Asi proto jsem si to řekl portugalsky. Kdo jsem? Kým jsem? A proč? Jsem ďábel? Merda.To bych si moc fandil, i když jednou se mi zdálo, že jsem ďábel. V tom snu jsem se urputně snažil být zlý a moc mi to nešlo. Nakonec jsem (coby ďábel) zešílel a tím se vrátil do lidské reality. Zajímavý sen.

Jeden náš klient je zrovna v léčebně s akutní atakou psychózy. Věří, že kvůli němu umírají lidé. Možná se pokládá za ďábla, kdo ví? Kdo opravdu vidí do mysli druhého?

Povídáme si o zvířatech, o životě, o mamince, o úzkosti. Jedno vím a cítím nejsem sám. Hrabe mi, mám depersonalizační stavy a deprese, ale nejsem sám. Kdybych byl sám, úplně, existenciálně sám… sám a samoten (Orten!)raději nedomýšlet.

Povídáme si se Sášou a pak jdeme do dílny; pustím se do krabiček, ale moc mi to nejde, protože se mi klepou ruce. Pracuji pomalu. Snažím se ignorovat rádio. Country Rádio. Fuck off cowboys! Ferda zase povídá něco o Sovětském Svazu. Docela by mě zajímalo, proč je jím tak posedlý. Pak změní téma: „Když se práce nedaří, hlásíme se k Chocholouškovi! zazpívá.

Máš recht, Ferdo, pomyslím si. Zahodím nepodařenou hrabičku a pustím se do další.

Po chvíli cítím, že ještě minuta Country Rádia a půjdu střílet kovboje. Kdysi jsem míval country docela rád, ale když tuto muziku poslouchám každý den z rádia jednoho z klientů, začíná se u mě projevovat něco jako alergie. Jdu si zapálit a pustím si k tomu Kabáty z magneťáku, který máme v kanclu. Připadám si neschopný, bezvýznamný, naprosto nemožný, bez perspektivy, bez odvahy ke změně, bez odvahy čelit věcem, které nenávidím (nejen Country Rádiu), bezmocný, ztracený ve světě, jemuž nerozumím. Ve světěřádu a úřadů, formulářů, statistik, čísel, registrací, zdravotních pojišťoven, cestovních dokladů, daní… Potřeboval bych někoho, kdo by mi pomohl, kdo by to za mě dělal, napadá mě. Nějakou dobrou, systematickou duši. Jenže se to musím naučit sám. Málokdo tuší, jak jsou mi tyto věci bytostně cizí a odporné. Dokážu se utápět v představách kosmických rozměrů – příjemně si podráždit mysl vzdálenostmi mezi galaxiemi, shluky galaxií, nepředstavitelnou prázdnotou mezi nimi. Miluji Lovecraftovy mysteriózní příběhy plné cizoty, převrácených rozměrů a narušených přírodních zákonů. Ale raději bych uvítal setkání s obludným Cthulhu, jen abych už nikdy nemusel mít co do činění s úřady.

Otevírají se dveře. Automaticky se natahuji k telefonu – pro případ, že by to byla Soňa (naše ředitelka) nebo někdo jiný, kdo by mě neměl vidět zahálet.

Nemusíte předstírat práci, Jaroslave.

Paní Mona. OK. Nemusím předstírat práci. Paní Mona je svým způsobem úžasná. Je – nebo to alespoň dokonale předstírá ryzí negativiska a skeptik. Vše komentuje s osvěžujícím cynismem a na nic si nehraje. Kdyby takoví byli všichni, byla by to hrůza, ale paní Mona je jako chilli v malých dávkách je skvělá v jakémkoli množství.

Nevíte, kde je Sáša?

Myslím, že šla za Katkou.

Katka. Dobrosrdečná a snad poněkud naivní administrativní síla. Určitě se ale vyzná ve vyplňování. Moc se v ní nevyznám.

Tak já přijdu později.“

Tak zatím…

S paní Monou si vykáme. S celým vedením sdružení a s většinou zaměstnanců si tykám, ale paní Mona trvá na vykání s každým. Přesto je mi bližší, než většina z těch, se nimiž si tady tykám.

Snažím se něco udělat. Být užitečný. Nepřipadat si jako páté kolo u vozu. Jindy bych vyráběl alespoň krabičky, ale dnes na to nemám. Třesou se mi ruce a z Country Rádia je mi na blití.

Přejde poledne. Tým se hrozivě blíží.

Jedna hodina. Něco sním.

Další kafe. Cigareta. Další.

Dokuřování třetí Startky na poslední chvíli.

Půl druhé. Ploužíme se se Sášou do prvního patra. Jen slepý by neviděl, jak strašně se nám nechce. V přednáškové místnosti jsou naši kolegové v družném hovoru. Většině z nich bych v té chvíli nejraději šlápl do ksichtu. Je mi zle a nechci s nikým mluvit.

A pak už sedím vedle Sáši a paní Mony v tom kruhu lidí, kterým o něco jde, nebo alespoň víceméně dobře předstírají, že jim o něco jde. Minimálně jde o prestiž, o malinkaté šplhnutí si, získání pochybných vavřínůči alespoň symbolického poplácání po zádech. „Seš dobrej! Bez tebe bychom nevěděli co si počít! Jsi úžasný a nenahraditelný!Je to divadlo bez slyšitelného potlesku, pominu-li ten neslyšný, kdy ten či onen tleská sám sobě. Sebe nevyjímám, jsem příliš slabý, než abych zůstal úplně nad věcí. Každý občas touží po troše uznání, ale v této chvíli už jsem to dávno vzdal. Někdo zdůrazňuje, že duševní nemoc je nemoc jako každá jiná a že musíme vyvíjet neustálé úsilí, abychom bojovali proti stigmatizování duševně nemocných. Řeč jde o problémech se sousedy, kterým tu vadíme. Jo, říkám si, ať žije osvěta. Ale nedej bozi, aby se někdo tady dozvěděl o mých problémech. Pod svícnem bývá tma.

Ovšemže: o mých problémech vědí Sáša a Lada. Lada, duše květná, laskavá a usměvavá, je teď můj psychiatr. Myslím, že nikomu jinému bych se do péče nesvěřil, ale Lada je bytost natolik lidská… Vzpomínám na chvíle, kdy jsme spolu poprvé mluvili o mých problémech. Přistupovala ke mně tak, že jsem si nepřipadal jako trotl, ale jako člověk. Lada je ovšem také součástí sdružení, tichou, ale mocnou autoritou.

Přechází se ke klientům. Jsou rozpitváváni jako žížaly v hodině přírodopisu (nikdy nezapomenu, jak jsme na základní škole pitvali žížalu. Bylo mi jí líto.). Většinu problémů, které jsou rozebírány, mám taky.

Kdyby tak i se mnou šel někdo na úřad!

Převládá neustálý konflikt mezi opečováváním a výchovou k samostatnosti. Snažím se soustředit, ale jde to čím dál hůř. Dnes si už asi nešplhneš, řekla by paní Mona. Začínáš být mimo, Jaroslave. Vydrž!

Slova, slova, slova.

Ondřejka donekonečna rozebírá jakýsi detail. Něco jako: „…ale možná by pomohlo, kdybychom mu na vynášení koše udělali rehabilitační plán. Určili bychom dny, například pondělí, středu a pátek…

Ale musíme uvážit, jestli je to to, co doopravdy chce. Jestli na tom skutečně chce pracovat,“ připomíná psycholog Richard.

Paní Mona mlčky obrátí oči v sloup.

Ale já myslím, že chce, jen na to zapomíná. Máme to sice vyvěšené na nástěnce, ale kdyby to měl jako plán…

Derealizace ruku v ruce s depersonalizací dosahuje vrcholu. Poznám to docela snadno – stačí, když pohnu hlavou. Svět je najednou jakoby mírně rozfázovaný. Celý pohyb se stává trhaným a vzápětí na mne jeho neskutečnost udeří ohromující silou příbojové vlny. Celé divadlo pokračuje, ale scéna se přeci jen mírně mění. Konkrétně chybí jedna židle.

Už tam nejsem!

A co ty, Sášo? Máš na dnešek někoho?“ ptá se Lenka, vedoucí lékařka sdružení.

Sáša unaveně vzhlédne. Častokrát v této situaci přemýšlela, koho ze svých klientů vypíchnout, o kom mluvit zvláště ve chvílích, kdy věděla, že je to vcelku zbytečné. Dnes ale očividně někoho na přetřes má. Podívá se do bloku na celostránkovou osnovu, kterou sepsala během už téměř dvouhodinového tlachání.

Jaroslav se v poslední době dost zhoršil. Je pomalý, nešikovnější než obvykle, rychle se unaví. Prý má nové léky, ale chtěla bych se zeptat, jestli za tím nemůže být něco víc.

V poslední době se jeho úzkosti a deprese hodně zhoršily, souvisí to s jeho nemocnou maminkou. Nasadila jsem mu Zoloft a chvíli potrvá, než si na něj zvykne,“ odpoví Lada s povzbuzujícím úsměvem ve tváři.

Nepotřeboval by na ten problém psychoterapiíí? zašveholí vysokým hlasem Richard.

To bys měl vědět nejlíp ty, ozve se Andula, vedoucí sociálního centra. „Pokud vím, je tvůj.“

jak jsme k sobě zatím nenašli cestu, prohlásí Richard s už o poznání menším nadšením. „Sice se podílí na časopisu, dodal nám nějaké články…

Psychoterapii už zařizuji,“ podotkne Lada.

Richard se zatváří dotčeně.

Mohl mě oslovit se svým problémem. Sám jsem mu tuto možnost nabízel, ale řekl, že ji nechce využít.

Což dokazuje, že to má v hlavě v pořádku, špitne paní Mona vedle sedící Sáše. Ta se uchichtne.

A v čem vidíš hlavní problém chladu mezi vámi? ptá se Kateřina, další z mladých pracovnic sociálního centra. „Možná byste k sobě měli najít cestu právě skrz ten časopis…

To už jsem zkoušel. Ale on je takový uzavřený. Byl jen jednou na redakční poradě, přinesl články, poznamenal něco k designu časopisu a dál se o to nestaral. Ale ty texty byly zajímavé.

Jaroslav pěkně píše,“ přisvědčí Lada.

On je dobrý přes ty počítače. Možná bych s ním mohla pracovat na podporovaném zaměstnání,“ začne Ondřejka.

Já myslím, že by to bylo v této chvíli předčasné, poznamená Lada. „Je hodně rozkolísaný.

Ještě, že ho tu máme, pomyslí si Sáša. Nebýt jeho, nevím, jak bych si poradila s tou zbytečnou databází kontaktů s klienty.

Ale pokud nezvládá práci, mohli byste upravit rehabilitační plán,“ navrhuje Richard.

Jasně, pomyslí si Sáša. Oficiální plán je na lepení krabiček, ale má jim vysvětlovat, že i přes svou relativní nešikovnost je Jaroslav skvělé „děvče pro všechno a dokáže zastoupit víceméně kohokoli z ostatních klientů s výjimkou práce na řezačce.

Můžeme o tom uvažovat, jen jsem chtěla vědět, jestli to má smysl. Za jak dlouho překoná ty potíže:

Tak týden, čtrnáct dní,“ odvětí Lada.

Přemýšlela jsem, že bych ho vzala na smlouvu,řekne Sáša.

A myslíš, že by zvládl pracovat šest hodin? ptá se Richard.

Teď ne, ale než se to zhoršilo, tak asi ano.

A jakou práci zastane teď?“ otáže se Béďa.

Je pomalý a unavený, zopakuje Sáša.

Možná by bylo lepší, kdyby byl ještě chvíli doma,“ navrhne Lada.

Mám pocit, že potřebuje nějaký kontakt. Hodně rozebíráme jeho problémy s maminkou.

Richard se zatváří velmi dotčeně.

Že nejsem zticha! Zanadává si v duchu Sáša.

Takže ty jsi vlastně jeho klíčový pracovník,“ podotkne Andula a upře na Sášu pohled. Ty dvě se nemají příliš v lásce, ale to platí o vztazích ve sdružení v podstatě obecně.

Prostě potřebuje nějakého důvěrníka, žije sám, s bratrem moc dobře nevychází, návštěvy u maminky jsou pro něj dost traumatizující.

Je to s ní tak zlé? zeptá se blondýna Ivka, nové děvče v sociálním centru.

Sáša mlčky přikývne.

Richard se podrbe v řídkých vousech. „O tom by měl hovořit spíš se mnou, ale pokud už jste v takovém kontaktu… Nenapadlo tě zkontaktovat jeho rodinuůůů?“

Jeho matka vůbec neví, jak na tom Jaroslav je. Nechce ji tím zatěžovat.

Jaroslav je docela zajímavý případ. Vlastně není ani náš typický klient, i když tu máme Martinu a ta taky…“ začne Richard.

Jaroslav je ovšem rozhodně snesitelnější,“ ozve se odněkud pološeptem do ticha.

Škoda, že ke mně nemá důvěru. A jak s ním pracuješ, Sášo? Je hezké, že máš jeho důvěru, ale je otázka, jestli máš dostatečnou kvalifikaci,“ dokončí psycholog.

Myslím, že mu pomáhám,“ odvětí Sáša. Povídáme si o životě, knížkách a zvířatech, ty nafoukanej hňupe! dodá v duchu.

Mohl by zatím navštěvovat jiné aktivity a rozšířit tak své kontakty,“ začne Kateřina. „Třeba výlety, hipoterapii, arteterapii…

Tu navštěvuje,“ vloží se do toho paní Mona. „Pokud vím, tak jsme předposledně mluvili o té jeho otřesné zálibě v černé barvě.“

Promiň, to jsem měla dovolenou,“ zdůrazní Kateřina.

A změnilo se něco,“ zeptala se Lenka svým vysokým hlasem.

Ne,“ odvětila stroze paní Mona. „Pořád se patlá s černou a odstíny šedé. Mám pocit, že se v tom vyžívá.

Jen ho nechte, podotkne Lada. „Potřebuje to ze sebe dostat.“

Ale je to ohavné, utrousí paní Mona a opět se uzavře do sebe.

Jaroslave, a co ty si o tom myslíš? zeptá se Richard. Ta otázka mne vyvádí z míry. Až do této chvíle jsem byl příjemně neexistujícím pozorovatelem. Místností, židlemi a okny, a nyní jsem oslovován. Řekl bych, že nebýt Sáši, tak sem nechodím, pomyslím si. A taky mi ty vaše řeči připadají dost ponižující. Jsem sakra člověk a ne zajímavý případ!

Rozhlédnu se. Sedím ve svém křesílku, Richard se na mě významně dívá.

Spíš, Jaroslave?

Ne, jen přemýšlím,“ odvětím unaveně. Nejen Zoloft, ale i ta úděsná monotónnost mi opravdu dávají zabrat. Sáša něco píše na svůj blok a nenápadně mi to dává k přečtení.

ŘEHOŘ – POČÍTAČOVÝ KURZčtu tam. Aha. Vítej v realitě, Jaroslave.

Ne, ještě jsme to s Řehořem neprobírali. Rád bych počkal, jak zareaguje na ty nové léky. Myslím, že bychom mohli začít v listopadu, bude-li on chtít…A tak dále.

Mluvím jakoby automaticky. Něco ve mně mluví a já to s mírným pobavením sleduji. Potěší povzbuzující pohled od Lady, která spolu se Sášou jediná ví, která bije. Je mi mizerně a přemýšlím o tom, co tady vlastně dělám. Tlachy, nic než tlachy. Mám svou práci rád, ale ukecané čtvrtky přímo nenávidím. Nesnáším hnidopichy a těch je v této organizaci požehnaně. Á, Ondřejka se nadechuje k dalšímu proslovu. Pokouším se na ni upřít vražedný pohled. Je po čtvrté. Lada se omlouvá a odchází provozovat s klienty poslechovou muzikoterapii. Šťastná to žena. Hlasy mi splývají v monotónní bzukot. Nejsem sám, kdo je otrávený a unavený, ale nikdo se neodvažuje poradu ukončit.

Před neuvěřitelně vzdálenými devíti měsíci, v době, kdy se všechno jevilo tak krásně v pořádku, jsem napsal povídku, v níž jsem použil coby obraz pekla továrnu s běžícím pásem. Taková nekonečná porada mi v této chvíli připadá jako stejně dobrá varianta. Nikdo už mě nevyzývá, abych se vyjádřil, tak jen tupě hledím do prázdna. Tupé prázdno je i ve mně. Pak vše končí, už ani nemám sílu pocítit úlevu.

Odcházíme se Sášou do kanceláře a zapálíme si. Bože můj, jak já ty ksichty nenávidím, pomyslím si. Možná si Sáša myslí to samé, těžko říct. Vyčerpaně mlčíme.

Pak si říkáme ahoj a jdeme domů. Jeden autobus mi odjíždí před nosem. Na další čekám nudnou čtvrthodinu. Mám sice, jako vždy, něco ke čtení, ale nemám sílu knížku otevřít. Na hebrejštinu ani nepomyslím. Bozi, pomyslím si, ještě krmit zvířata, venčit Elišku, udělat si večeři… Nemám už granule… Koupit granule.

Sedím v autobuse a klimbám. Vystupuji a čekám na další, který mě doveze domů. Ještě, že mám doma uklizeno. Ale ani tak se netěším. Vlastně necítím nic. Stalo se to opravdu? Skutečně jsem promarnil hodiny života na té poradě? Třeba je to jen noční můra, zlý sen, přelud nemocné mysli. V poslední době mám s realitou trochu potíže…

Ahoj Eliško.

Psí vítání.

Ahoj Min.

Kočičí otření.

Křeslo.

Sklenice vody.

Cigareta.

Musíš jít koupit ty granule,říkám si nahlas, abych nezapomněl.

Je večer. Na stole leží Romský slovník. Včera jsem se do něj díval, chtěl jsem vědět, jak se řekne blázinec. „Dilino kher. Rozesmálo mě to a i teď se kupodivu trochu usmívám. Na chvíli zavírám oči.

Probouzím se v křesle. Divný sen.

Ty granule…

Půl osmé.

Ve zverimexu už zavřeli, ale do Billy to stihnu. Namáhavě vstávám a jdu na nákup. V hlavě mi bzučí nesmyslné útržky vět. Pak mě pohltí monstrózní svět supermarketu. Lost in the Supermarket… Kdo to zpívá? Projíždím s vozíkem mezi regály. Kupuji granule, chleba, sýr a šunku. V této chvíli úkol téměř herkulovský. Platím a vzpomínám si, že The Clash. Vleču se domů a jako vždy je cesta zpět delší, než cesta tam.

Psí vítání.

Psí a kočičí krmení.

Šero.

Vleču se do postele, usínám u knihy o kabale a přemýšlím, jestli někdy vyřeším rovnici o dvaadvaceti neznámých. V hlavě mi zaznívají, tentokrát nahlas, pseudohalucinačně, či – lépe – hypnagogicky různé zvuky, hlasy a melodie. Jednou jsem takto poslouchal koncert Pink Floydů, ale dnes nic moc. Natahuji ruku k vypínači.

Budiž tma!

A byla tma.

(Začátek září roku 2002, stylisticky průběžně dolaďováno v dalších letech, naposledy v září 2012.)

Advertisements

Komentáře: 6

Filed under Deprese a spol., Povídky a příběhy

6 responses to “Den předposledního soudu (autobiografická povídka)

  1. Dobře napsané 🙂A nemálo rezonující se vzpomínkami na mé vlastní deprese. Zvláštní. 🙂

  2. 2 Sargo: Díky. Zrovna v těchto dnech to rezonuje i se mnou… 😉

  3. vito

    Docela dobré to je. Napadl mě – mimoděk – román Davida Garnetta s názvem Dáma v lišku. 🙂 Nevím proč.

  4. 2 Vito: 1) Díky. 2) Garnetta neznám, díky za tip, něco si o něm najdu.

  5. Znáš od Williama Styrona Viditelná temnota (Memoáry šílenství)?Na začátku letošního roku jsem začala pěkně sklouzávat dolů. Asi jsem to „chytla“ v poslední vteřině, začala jsem brát Citalec a ulevilo se mi. Uvidíme, jak to bude dál. Zatím chodím každých 14 dnů k psycholožce, se kterou si výborně rozumím a už mně moc pomohla.Napsals to moc hezky, držím palce.

  6. Viditelnou temnotu jsem četl. Je to nejlepší text na toto téma, jaký znm. Také držím palce!