Náš společný předek se nachází v prekambriu, je od nás vzdálen přes 600 milionů let. Po celou tuto dobu se vývoj směřující k nám a vývoj směřující k pavoukům ubíraly každý svou cestou. Můžeme porozumět pavoučím reakcím a případně jich i využívat, nečekejme však, že k nám pavouk jakkoli přilne a bude nás vnímat jinak než jako jemu zcela nesrozumitelný rušivý element.
Antropomorfizovat pavouka však můžeme na úrovni symbolu a tak s ním i komunikovat. To už ale nehovoříme o fyzických pavoucích, ale o archetypech. V našem kulturním okruhu není pavouk častým archetypem, lze ale vzpomenout řeckou Arachné, „tkadlenu z Kolofónu, která zpyšněla tak, že vyzvala Athénu k soutěžení v tkalcovském umění. Její tkanina, zobrazující milostná dobrodružství bohů, byla bez vady, ale námět Athénu pobouřil tak, že Arachnu proměnila v pavouka.“[1] Nezapomínejme na tento příběh, až budeme hledět na utkanou pavučinu – možná v ní zahlédneme odlesk olympské erotiky…
V Bibli se s pavoukem setkáváme pouze jedenkrát, u Izajáše, kde je součástí metafory o lidské nepravosti a odpadnutí od Boha: „Vyseděli baziliščí vejce, snují pavoučí vlákna. Kdo by jejich vejce pozřel, zemře, rozšlápne-li se, vyklouzne zmije. Jejich vlákna se nehodí na šat, svými výrobky se nepřikryjí. Jejich činy jsou jen ničemnosti, na dlaních jim lpí násilné skutky.“[2]
Pavouk se objevuje také v Koránu v 29. súře nazvané Pavouk: „Ti, kdož si místo Boha vzali jiné ochránce, podobají se pavouku, který si pro sebe staví obydlí z pavučin. A ze všech obydlí zajisté obydlí pavoukovo je nejchatrnější – kéž by to jen věděli!“[3]
Opět jde o metaforu odvrácení se od Boha, která se ovšem nezakládá na objektivních faktech, neboť „pavoučí vlákno je pevnější než ocel a dokonce i než kevlar, ze kterého se připravují neprůstřelné vesty.“[4] Zdá se tedy, že lineární monoteistický Bůh židů, křesťanů a muslimů k pavoukům žádné zvláštní sympatie nechová.
Putujeme-li do vzdálenějších oblastí, setkáme se se známým, Neilem Gaimanem[5] zpopularizovaným, západoafrickým Tricksterem a kulturním hrdinou Anansim, vyskytujícím se v pavoučí, lidské a kombinované podobě. Známá je také Pavoučí žena Indiánů amerického jihozápadu, stvořitelka a ničitelka světů a dárkyně tvořivého myšlení. Soudobou mytologii pak dotváří Spiderman… Vrátíme-li se k našemu kulturnímu okruhu a pomineme-li Spidermana a vtíravou myšlenku nakolik může být pavoučí archetyp propojen s kolektivní duší soudobých webmasterů, nepředstavuje pavouk nějakou výraznou a individualizovanou ideu. Je spíše nepříliš propracovaným symbolem souvisejícím se strachem, temnotou a uvíznutím v sítích. Tolkienova Odula je toho ukázkovým příkladem…
„Úzkost z jedovatých hadů nebo pavouků s výstižnými jmény (karakurt – černý vlk nebo black widow – černá vdova) provází člověka odnepaměti; vykouřená jeskyně či nebesa nad postelí se závěsy byly jen praktickými pokusy zvýšit obranu proti pavoukům, kteří večer, jak ukazují horory, přicházejí ve skupinách do lidských sídel.“[6]
Tedy arachnofobie… Známý a častý úkaz (společně s ofidofobií). Častější a silnější bývá u žen. Její příčiny jsou patrně multifaktoriální, založené na informaci dědičné, kulturní i na osobních zážitcích z raného dětství. Naši zvířecí předkové, stejně jako rané formy rodu Homo, patrně měli dobrý důvod k fobické reakci při spatření hada či pavouka. Uvědomme si, jak taková reakce vypadá – obvykle způsobí strnutí, což je nejvhodnější obrana při setkání s nebezpečným hadem či pavoukem, neboť znehybníme-li, stáváme se pro tato zvířata stáváme prakticky neviditelnými a přestáváme je zajímat. Základem této reakce je vrozený; sám jsem se setkal s tím, že když jsem spatřil hada tam, kde jsem jej nečekal, pocítil jsem záchvěv primitivního strachu, ač se jinak hadů nebojím. Tento vrozený reflex může být zesílen či naopak oslaben působením výchovy a příkladem rodičů…
Se zajímavou myšlenkou přišel v Ivan M. Havel ve svém článku Hadi, pavouci a mimovědomé vnímání[7]. Usuzuje, že pokud má fobie vrozenou složku, bylo by zajímavé zkoumat, jak by subjekty reagovaly na obrázky vyhynulých živočichů, kteří mohli pro naše předky představovat obdobné ohrožení jako hadi či pavouci. Hypotetický nový obor nazval experimentální psychopaleontologie…
Co říci na závěr? Kontempluji-li o pavučině, napadají mne slova jako souvislost, komplexnost, nelinearita. Pavučina se stala metaforou moderní informační společnosti. Možná, že nastává doba, kdy místo vpřed začneme směřovat do středu.