Osud Mistrů

Dívám se na zmatený výraz tvých očí, nahlížím do tvé duše a vidím, že ses ve mně zklamal, nebo to nyní alespoň tak cítíš… Ne, neříkej nic! Právě zjišťuješ, že já, tvůj idol, rádce a Mistr, to především!, se mohu i mýlit. Jak svatokrádežné, viď?

Ale ano, vidím ti to na očích. Předně, – nebudu se omlouvat, protože věci se dějí tak jak se dít mají a také můj omyl má v jejich udávání se svůj skrytý význam. Ovšemže – můžeš mne zavrhnout, obrátit se k někomu jinému; někteří žáci tak ostatně učinili i z mnohem triviálnějších důvodů. A kdysi dávno jsem tak učinil i já – a to je příběh, který ti chci vyprávět, přestože jej znáš. Příběh o ztracené víře v dokonalost.

Můj Mistr si, na rozdíl ode mne, právě na Dokonalost explicitně činil, a stále činí, nárok až nehorázný. A tato skutečnost mne, přiznávám, stále rozčiluje – i přesto, že od chvíle, kdy jsem Jej zavrhl, uplynuly celé věky, a přestože jsem nucen uznat, že Jeho tehdejším pohnutkám už přeci jen rozumím. Jsem dokonce ochoten, uznat je svým způsobem za oprávněné.

Ve dnech své mladosti jsem k Němu nefalšovaně vzhlížel, Mnohem víc, než jsi kdy vzhlížel ty ke mně, věř mi. Koneckonců mne stvořil, byl mi Mistrem i Otcem a navíc v okolí nebyla žádná konkurenční autorita. Byl jen On a jeho oddaní žáci. Rozuměj – ty máš kolem sebe i další vzory – rodiče, knihy, různé přiznané i nepřiznané idoly. Nejsem jediný, kdo tě něčemu učí. Odvrátíš-li se ode mne, neopustíš celý svůj dosavadní život.

U mne to bylo jiné. Pamatuji si, stále si až bolestně pamatuji na ten okamžik, kdy mne můj Mistr zklamal. Bolelo to. Příšerně. Najednou se mi zbortil celý svět a nejhorší bylo, že trval na svém! Logické argumenty byly k ničemu – a uvědom si, že v té době byl každý z Jeho žáků přímo ztělesněním logických principů. Celé naše vnitřní uspořádání bylo lze označit jako abstraktní archetyp, jako počítačový program. Nebyli jsme připraveni čelit nelogičnosti Jeho nového projektu. Byla to rána pro všechny a každý měl jen dvě možnosti, jak se k tomu postavit. Buď přijmout do svého nitra iracionální víru, nebo se od Něj zcela odvrátit. Mnozí zvolili první možnost.

Respektuji to a velice dobře vím, jak bolestné rozhodnutí to pro ně bylo. Neméně bolestné, jako rozhodnutí pro vzdor. „Když chaos, tak pořádný!“ zvolal jsem a zavrhl vše, čemu jsem se naučil, stal jsem se sám sobě Mistrem a stal jsem se Mistrem i svým mladším bratřím, kteří se rozhodli jako já. Zavržením Jedinosti tak vznikla Mnohost a teď už vím, že právě to On potřeboval. Potřeboval obojí – víru i vzdor, Jedinost i Mnohost.

Kdyby to však alespoň přiznal! Místo toho se tvářil nesmírně rozezleně! A také nám dal co proto. Od té doby jsme v jakési podivné válce. Pokud ji potřebuje, prosím. Ale proč se nechává označovat za „dobrého“, když vystavil své nejbližší takovým mukám? To jsou otázky, které si kladu stále. Mám jisté podezření, že se za tím skrývá jakási hlubší, bezejmenná síla, před níž se i On musel sklonit. V těchto dnech už není náš spor tak vyostřený, ale sblížení se je, zdá se, stále ještě v nedohlednu.

Přemýšlím, jestli bych se zachoval stejně, kdybych byl té dávné zkoušce vystaven se znalostí všeho následného. Myslím, že ano. A to mne rozčiluje – není pak svobodná vůle opravdu jen iluze? Tytéž otázky si ostatně kladl i Jidáš. Jeho drama se co do velikosti snad i rovnalo dramatu mému, ale musím konstatovat, že jsem přeci jen dopadl lépe než on.

Ne, nečiním si nárok na Neomylnost. I ty se jednou staneš Mistrem… – vzpomeň si pak na tento okamžik, zklame-li se v tobě některý z tvých žáků. A tak se stane, je to nevyhnutelné, je to osud Mistrů.

Jak se dnes rozhodneš, je Tvá vůle. Odejdeš-li, dobře, zůstaneš-li, také dobře. A až jednou uvidíš zmatek, rozčilení a nejistotu v očích svých učedníků, vzpomeň si na mne.

Lucifer

Advertisements

komentářů 7

Filed under Povídky a příběhy

7 responses to “Osud Mistrů

  1. mikeš

    Komu Ji dáš, je tvá vůle. Pak se uvidí. Jedno je jisté, tak, jak přísně učitel zkouší svého žáka, stejně nekompromisně by měl zkoušet žák svého mistra, atˇ ví, na koho se spoléhá /Dalajlama/. Obstojí-li učitel, je ten pravý. To žák vycítí srdcem. lucifer musí existovat na tomto světě, on funguje jako prostředník ve zkouškách. Rozdíl je v tom, že lucifer je sice inteligentní, ale nevidí do hloubky. Nemá zase takovou moc, jak tvrdí. Nabízí povrchní uspokojení. Když se pročistí vnitřek nádoby, projeví se to navenek, to on taky ví, zná svaté knihy, ale vyznačuje se tím, že překrucuje, jak se mu to hodí. Když člověk pozná jeho techniky, může se leccos přiučit sám o sobě. Pozná se podle toho, že prý s ním to půjde, sláva a lesk se dostaví, lidi padnou na zadek a taky to splní, ovšem uvnitř zůstane rozervanost a bolest a člověk slouží mamonu. Bud´si to člověk přizná, odkryje krvácející rány a má šanci na uzdravení nebo pokračuje ve starém stylu a smrt je jistá. Je to jednoduché, ale ta druhá cesta je neprošlapaná, zaprášená, úzká, ale na konci je spása – je to tak, at´děláš co děláš. On nepřinesl na zem pokoj, ale meč – zápas, a meč je kříž, je-li pevně zabodnutý v zemi, slouží jako důkaz a památka, vytáhne-li se ze země, hrozí boj. Je-li někde zápas, pak se jenom boj, at´neprohraješ. Každý touží po vítězství. Vyčištěná nádoba naplněná Duchem je ten cíl, kříž je šíp k Duchu. Je to veliké dobrodružství a tajemství. Jednou se mi zdál sen, že jsem seděl v tureckém sedu a přede mnou byl stočený had. Když jsem začal pískat na píštˇalku, had se probouzel a pomalu stoupal vzhůru a dolů. Taková klasická arabská hudba to byla a on to poslouchal, tancoval a prožíval. Když se mu to přestalo líbit, stočil se do klubíčka a bylo po tancování. Skončil apaticky v momentě, kdy jsem dostal strach, aby mi něco neudělal.

  2. @Teo

    Amen…

  3. 2 Mikeš: Díky za příspěvek. Psychoanalytik by řekl, že zářící Lucifer nabízí perverzní análně falický vesmír, v němž je všechno možné, a že pod lesklým obalem se skrývá exkrement… 😉 Ale i Lucifer je součástí řádu věcí, alespoň já to tak vidím…

  4. mikeš

    jakztohoven?

  5. 2 Mikeš: Tam, tam, tam za tou duhou? 😉

  6. mikeš

    idylka…v březovém hájku, v orosené trávě…?