Skřítek Větřík a čarodějové ze světa lidí

Ten ještěr měl své jméno, ale to bylo tajné, a tak mu všichni říkali prostě Dráčku.

Před domečkem byla zahrádka, kde si Větřík pěstoval létající bylinky. Měly bílé kvítky s drobnými křidýlky a skřítek je musel uvazovat provázky ke kořeni od pařezu, aby mu neuletěly. To by pak musel čekat do další úrody, než by zase mohl přiletět ve své vzducholodi na návštěvu ke Skalníčkovi; neuměl totiž šplhat po skalách tak dobře jako on.

Jednoho rána si koupil za trochu fantazie soudeček medoviny (skřítci totiž neplatí penězi, ale fantazií, a proto pořád vymýšlejí různé neuvěřitelné věci, aby o ni nepřišli a nezchudli), naložil jej do gondoly upletené z trávy a jemných kořínků, přivázal ke gondole sedm létajících bylinek (tři po každé straně a jednu dozadu jako kormidlo) a vznesl se do vzduchu. Jak tak pomalu stoupal podél bílé skály ke Skalníčkově jeskyni, všiml si, že se dole na cestě zastavili dvě bytosti ze světa lidí (nebyl si tak docela jist, jestli to byli lidé, i když tak vypadali) a prohlížejí si jeho pařez.

Zpozorněl. Ti dva – mladík a drobná dívka – si totiž docela určitě povídali o jeho domečku. To ho překvapilo, neboť věděl, že – kromě malých dětí – lidé svět skřítků nevidí. Usoudil tedy, že to nejsou lidé a rozhodl se, že je bude sledovat a Skalníčka že navštíví později, protože byl zvědavý, kdo že to skřítčí údolí vlastně navštívil. Zatahal tedy za provázek kormidla, a vznesl se přímo nad ně. Dvojice vykročila dál.

Vítřka (skřítek se jmenoval Větřík, ale volali na něj Vítřku) zmátlo, že přestože oba vidí skřítčí domečky všude kolem, nevšimli si kouzelné říčky protékající Údolím, a tak nevědomky kráčeli po její hladině. Jak tak šli, viděli víc a víc z tajného skřítčího světa. Všímali si velikých domů, ve nichž bydlí skalní obři, ochočených brouků, které skřítci chovají jen tak pro radost, všimli si také, že skály jsou ve skutečnosti prastarými živými tvory a viděli, jak dýchají.

Když došli na konec Údolí (Větřík se bál, že půjdou dál a on už je nebude moci pozorovat, protože opustit Údolí je pro skřítky moc nebezpečné) otočili se a šli zase zpátky. Tehdy si konečně všimli Stříbrné řeky, kterou celou tu dobu procházeli, vyčarovali si loďku a dál se pak plavili proti jejímu proudu. Obdivovali zasněné stromy, smáli se tvářím obrů, kteří na ně vykukovali z nitra pradávných skal a dívka si umyla vlasy v květinovém vodopádu. Občas dokonce zahlédli i drobounké vílinky a skřítky, kteří se kolem nich proháněli na hřbetech myší, ale viděli je jen mlhavě, protože kouzlo, kterým vládli, nebylo zase tak silné.

Když nakonec spařili i Svatyni, nejposvátnější místo všech obyvatel Údolí stvořené ze skal, stromů a fantazie, Větřík konečně porozuměl té záhadě. Už věděl, že ti dva opravdu jsou lidé, ba dokonce dospělí lidé, ale probudili v sobě skřítčí duši, a tak mohli spatřit alespoň malý kousek jeho světa. Měl radost. Řekl si, že všichni lidé možná nejsou zase tak špatní, jako ti, kteří víc a víc ničí všechno krásné kolem sebe. Otočil svou vzducholoď a přistál na kraji Skalníčkovy jeskyně. Celou noc pak oba kamarádi upíjeli medovinu, povídali si o čarodějích ze země lidí a smáli se hlasitě, ale laskavě, jejich úžasu při objevování zázraků skřítčího světa.

A oba čarodějové zaslechli jejich smích a rozesmáli se také. Pak odešli z kouzelného Údolí zpátky do země lidí.

Prožito a napsáno v roce 1999.

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Skřítek Větřík a čarodějové ze světa lidí

Filed under Povídky a příběhy

Komentáře nejsou povoleny.