Vzpomínka na máminy padesátiny

Byl pátek, 17. února roku 1995 a moje máma slavila padesáté narozeniny. Nebyli jsme v té době rodinou ani zvlášť bohatou, ani zvlášť chudou. V dobách předrevolučních měli mí rodiče ve zvyku slavit každého 17. září výročí své svatby v Hradní vinárně na Špilberku. Ani tehdy to nebyla právě laciná záležitost, ale jednou za rok si ten luxus dopřáli. Máma vždy krásně vyprávěla o nepřekonatelných flambovaných palačinkách, které tam připravovali. Po revoluci byl tento zvyk přerušen. Peněz ubylo a ceny v hradní vinárně povážlivě stouply. Když se však blížila mámina padesátka, rozhodla se, že si dá dárek v podobě rodinné večeře v tomto nejdražším a nejluxusnějším podniku v Brně. Táta se sice – jak měl ve zvyku – patrně zmínil, že by se za ty peníze dalo pořídit něco praktičtějšího, ale jinak neprotestoval. Půlstoletí je půlstoletí. Oblékli jsme se tedy všichni (máma, táta, bratr a já) do gala a vyrazili vstříc zážitkům horních deseti tisíc…

Ani tehdy to nebyla právě laciná záležitost, ale jednou za rok si ten luxus dopřáli. Máma vždy krásně vyprávěla o nepřekonatelných flambovaných palačinkách, které tam připravovali. Po revoluci byl tento zvyk přerušen. Peněz ubylo a ceny v hradní vinárně povážlivě stouply. Když se však blížila mámina padesátka, rozhodla se, že si dá dárek v podobě rodinné večeře v tomto tehdy zřejmě nejdražším a nejluxusnějším podniku v Brně. Táta se sice – jak měl ve zvyku – patrně zmínil, že by se za ty peníze dalo pořídit něco praktičtějšího, ale jinak neprotestoval. Půlstoletí je půlstoletí. Oblékli jsme se tedy všichni (máma, táta, bratr a já) do gala a vyrazili vstříc zážitkům horních deseti tisíc.

Hradní vinárna je vskutku parádní hospoda. Nebo alespoň tenkrát byla – a věřím, že si svůj standard uchovala dodnes. Byli jsme zkušenýma rukama portýrovýma zbaveni kabátů a usazeni ke svíčkou ozdobenému stolu v intimně osvíceném prostoru prozvučeném cimbálovou kapelou hrající klasické operetní melodie, což mámu pobavilo, protože pracovala jako inspicient ve zpěvohře.

Vzápětí k nám přišlo procesí číšníků s předkrmy. Bez váhání jsme se na ně vrhli. Běloučká veka s lososem, chlebíček s kaviárem, šunkové závitky… prostě paráda! Potom jsme dostali do rukou jídelní lístky… Pohled na ceny předkrmů nás poněkud zmrazil. Každý stál kolem 360 korun. Ale co už – byli jsme rozhodnuti si to užít a nekazit si náladu přemýšlením o penězích. Objednali jsme si hlavní chod. Nevím už, co kdo měl. Já si objednal kuřecí maso s nějakou bezva omáčkou. S mámou jsme si objednali portské jako aperitiv (250 korun za půl deci). Táta řídil a bratr ještě nebyl plnoletý. Když o tom tak přemýšlím, možná měl bratr to portské taky, nemohu si vzpomenout. Poté jsme s mámou vytáhli cigarety a v okamžení u nás stál číšník se zapalovačem a připálil nám. Trošku jsem se ho lekl.

Pak přišel hlavní chod. Ochutnal jsem, bylo to výborné, ale chtělo to trošku přisolit. Tehdy jsem solil víc než teď. Sáhl jsem po slánce a otočil ji vstříc talíři. Do omáčky se vysypala párátka a to přímo před zraky pozorného číšníka, stojícího u našeho stolu a dbajícího, aby bylo všechno v pořádku. Právě v tomto okamžiku jsem ocenil naprostou profesionalitu personálu hradní vinárny. Číšník nehnul ani brvou! Jedno po druhém jsem párátka z omáčky vybral a naskládal do popelníku, který byl vzápětí odnesen. Dali jsme se do jídla. Bylo to lahodné, až opojné jídlo. Bylo to jídlo z nejvybranějších. Jídlo, které by se nestyděli předložit ani anglické královně na státní návštěvě. Užívali jsme si to. Byl to takový ten pocit neskutečna, pocit spojený s vědomím naprosté výjimečnosti těch chvil.

Dojedli jsme, talíře byly odneseny. Rozhodli jsme se, že si nedáme flambované palačinky, byl to jediný okamžik, kdy mezi nás vstoupil šetřivý duch. Objednali jsme si víno. Rudý Cabernet Sovignon, ročník si již nepamatuji. Bylo to ale jedno z nejlevnějších vín, co tam měli. Sedmička za pouhých 750 korun. I tak to bylo senzační víno. Rychle mámě i mně stoupalo do hlavy. Poslouchali jsme operetní melodie, pokuřovali a užívali si číšníků se zapalovači. Bylo nám hezky. Když vína ubylo, sdělili jsme své přání zaplatit. Vrchní přinesl tácek se zakrytou účtenkou. Odkryli jsme ji. 6500 korun… Potíž spočívala v tom, že jsme s sebou měli pouze 5000. Táta klidně a beze stopy výčitky v hlase řekl, že zajede domů pro peníze. Jel s ním i můj bratr. Máma objednala další sedmičku Cabernetu a pokračovali jsme v (dosud) nejluxusnější kalbě mého života. Posléze přijel táta s penězi, zaplatili jsme, dali dvě stovky tuzéra a dvě stovky poslali hudebníkům, hráli právě melodie z Veselé vdovy. Táta nás odvezl domů.

Víte, můj táta byl velmi spořivý člověk. Neustále nás nabádal, abychom zhasínali světla v místnostech, z nichž odcházíme (to už mi zůstalo) či abychom používali pouze dva útržky toaletního papíru, čistíme-li si zadek (to mi nezůstalo). Nebyl skrblíkem, pouze dbal, aby se neplýtvalo a někdy to opravdu přeháněl. To, že se v tomto smyslu ani ten večer ani nikdy později nevyjádřil o mámině oslavě, že tu horentní útratu ani tónem v hlase mámě nevyčetl, pokládám za vrcholný akt lásky a úcty, kterou k mámě choval. I když jsem přesvědčen, že v duchu přemýšlel o tom, že by se za ty peníze dala pořídit na chalupu sekačka na trávu. Nepokazil to a já mu za to i nyní nesmírně děkuji.

Byl to krásný večer, jeden z nejpamětihodnějších večerů mého života. Nejsem si jistý, ale myslím, že jsme si tehdy řekli, že jej za deset let zopakujeme, až bude máma slavit šedesátiny.

Věnováno památce mých rodičů: 

Jaroslav Polák *12. července 1927 – +24. prosince 1996

Dobroslava Poláková *17. února 1945 – +18. září 2002

Měli jsme si dát ty palačinky…

Advertisements

komentářů 12

Filed under Co život dal... a vzal.

12 responses to “Vzpomínka na máminy padesátiny

  1. Soucítím s Tebou… Někdy se dějí věci z našeho rozhodnutí a nelze to potom vrátit zpět. Lepší je prostě žít tak, jako kdyby byl každý den ten poslední a přitom si uvědomovat möbiovu pásku našich dní ve fyzické i jiné realitě… 😉

  2. Doporučujisi ty palačinky dát. A myslet při nich na rodiče. Věřím, že tam budou s Tebou.

  3. 2 Gomba:Děkuju, velmi mne to oslovilo. Dnes už to nestihnu, ale za rok to udělám.

  4. 2 Lucy:Ano, je to tak. Ale někdy to tak zoufale nejde…

  5. watsi

    tos napsal moc krásně,jari..hodně na tvoji maminku myslím..nevím jestli je to dobře nebo špatmě..ale …

  6. 2 watsi:Dík. Je to dobře…

  7. Milé čtení. :o)

  8. 2 Yfča:Dík. Nepsalo se mi to snadno, ale jsem rád, že jsem to napsal. Těší mě, že Tě to oslovilo.

  9. Jo, ten večer stál za to! Zaujalo mě, že mí rodiče (oba žijí, díkybohu) mají datum narození podobné jako tvoji, 1929 a 1944, a Liška je stejný ročník jako Kojot. Ještě jsem se nesetkala s nikým takovým, pokud vím. (Taky ti ve školce, v normalizačních dobách mladých matek, říkali, že si pro tebe přišel dědeček – a byl to přitom táta?) Někdy přemýšlím, jak to člověka formuje, když má poměrně staré rodiče, hlavně otce, a mezi nimi velký věkový rozdíl, kterým jsou oni dva obohaceni. zatím můžu říct, že děti starých rodičů, se kterými jsem se setkala, mi jsou sympatické. Připadají mi docela vzdělané, nemyslím jen studiem, ale prostředím rodiny, žitím – s přesahy do historie, jakobychom mohli chápat starší lidi a vidět vliv doby na ně. Lidi, kteří mají mladé rodiče, mi připadá, že tohle nemají, že jsou víc zajatci svojí doby a svojí generace. Nevím, možná je to víc moje přání než pravda.

    • Lane

      Liška: Nesouhlasím. Táta je ročník 1929, narodil jsem se, když mu bylo čtyřicet. Máma je mladší. I když mám svého tátu rád a je pořád vitální, i tak musím říct, že tak staří otcové nemají vůbec žádné výhody. Nanejvýš mohou nevýhody omezit nebo něčím nahradit, ale celkově jsou prostě staří a dobré to není. Dnes je mi samotnému přes čtyřicet a vidím to stejně, kdybych měl ještě děti, byly by na tom hůř než před deseti nebo patnácti lety. Staří jsou staří a stáří nic pozitivního nepřináší. Negativní aspekty lze omezit, ale žádné pozitivní nejsou.

  10. Škoda že už nemáš rodiče, Kojote. Asi ti jejich smrt ale taky dost dala; určitě jsi hodně zocelený. Radši nemyslím na to, že to budu já, kdo se o své rodiče bude muset postarat, kdo už přebaloval tátu dost, teď se stará víc máma, celá uhoněná, já mám takovou pauzu na oddech a na sebe samu, uff; a doufám, že další úder dlouho nepřijde. Máminy výpadky paměti mě trochu děsí… no nic, nechci myslet na to, jaký záhul a stres mě čeká. Musím být odhodlaná, silná a nebát se říct jiným lidem o pomoc. Achjo. Jak to udělal Kojot?

  11. 2 Liška:Táta vypadal na svůj věk hodně mladě, takže za dědečka považován nebyl. Ale byl nejmladší z šesti dětí, takže jsem měl tetu ročník 1916 a pamatuju, jak jsem, když jsme byli spolu, říkával lidem (s důležitostí v hlase): „To není babička, to je teta!“ Starší rodiče jistě přinášejí více životní moudrosti a zkušenosti, ale důležitější je podle mě jejich vzdělání a zájem či nezájem o kulturu. Oba mí rodiče byli velcí čtenáři, chodili do divadla, poslouchali vážnou hudbu – myslím, že to na mě mělo velmi pozitivní vliv.Nebát se říci jiným lidem o pomoc… No, sám s tím mám problémy a dělávám to s velkým ostychem samotářů… Takže nevím, co poradit. Když to jinak nejde, nezbývá, než se odhodlat ;-)Věřím, že dokážeš svým rodičům dát vše, co budou potřebovat.