Přerozdělované známky aneb Kritický rozbor jedné neoliberální bajky

Předně musím říci, že text, který budu v následujícím článku rozebírat a který pravděpodobně vymyslel nějaký vygumovaný americký pravičák (nemám čas ani náladu pátrat po zdroji), je tak strašně hloupý a inteligenci urážející, že jsem se tohoto bolestného úkolu podjal jen proto, že se i na českém internetu najdou jedinci, kteří jej šíří jako zjevení pravdy. Nuže, podobenství, o něž se jedná, zní takto:

Americký profesor ekonomie na místní vysoké škole nikdy nenechal propadnout jediného studenta, ale v poslední době nechal propadnout rovnou celou třídu: Třída trvala na tom, že Obamův socialistický model funguje, že nikdo by neměl být chudý ani bohatý, všichni by měli být zhruba na stejné úrovni. Profesor řekl: “OK, uděláme v této třídě experiment Obamova plánu”. Známky z jednotlivých testů zprůměrujeme a všichni tak budou dostávat stejnou známku jako je průměr třídy, takže nikdo nepropadne, ale nikdo ani nedostane za 1. (Známkami nahradil výši příjmů daňového poplatníka). Po prvním testu byly známky v průměru a každý student dostal za 2. Studenti, kteří tvrdě studovali, byli trochu zklamaní a studenti, kteří studovali málo, byli spokojení. U dalšího testu studenti, kteří studovali málo, studovali ještě méně a ti, kteří studovali hodně, se rozhodli, že jim průměr stačí, takže i oni studovali málo. V tomto testu byl průměr 4! Nikdo nebyl spokojený. Při třetí zkoušce byl průměr 5. Jak zkoušky pokračovaly, průměr se nikdy výrazně nezvýšil, vše se zvrhlo v následné hašteření, obviňování a nadávky. Nikdo nechtěl studovat ve prospěch někoho jiného. K jejich velkému překvapení všichni propadli. Profesor konstatoval, že socialismus už z principu nemůže fungovat, protože odměna za práci může být skvělá, lidé mohou mít motivaci uspět, ale když si vláda vezme celou odměnu, nikdo se nebude snažit, nebo nebude chtít uspět.

 

5 vět, které se vztahují k experimentu

1. Nemůžete legislativou udělat z chudých prosperující a prosperující legislativně odstavit od příjmů.

2. Co dostane jeden člověk, aniž by si to odpracoval, to musí odpracovat jiný člověk, aniž by za tuto činnost obdržel odměnu.

3. Vláda nemůže dát nikomu nic, aniž by si to dříve nevzala od někoho jiného.

4. Nelze rozmnožit bohatství tím, že se rozdělí!

5. Jestliže si polovina lidí představuje, že nemusí pracovat, protože se druhá polovina o ně postará, a když druhá polovina zjistí, že není dobré pracovat, protože někdo jiný bezpracně dostane to, co oni vytvořili, tak to je začátek konce každého národa.

 

Co k tomu říci? Opravdu si myslíte, že tohle je argument proti socialismu? Může si něco takového myslet kdokoli, kdo nemá IQ tykve, a to bez ohledu na svou politickou orientaci? Ale upusťme nyní od emocí (nezlobte se, ale srážka s blbcem je pro mne vždy velmi bolestná a vyčerpávající zkušenost), a přejděme k argumentaci:

 

  • Jedná se o argumentaci typu “Straw man“ (někdy překládáno jako “hastroš“), tedy o útok na zkarikovanou verzi kritizované věci, protože:
  • Pakliže mluvíme o socialismu, ten je charakterizován krédem Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce. Smyslem socialismu je spravedlivé odměňování na základě práce a ne třeba na základě podvodnického talentu či na základě výhod plynoucích z vlastnictví kapitálu. I v socialismu je práce odměňována na základě podaného výkonu. Tudíž celý tento argument z analogie (Mimochodem – samozřejmě, že jde o myšlenkový experiment, ne o něco, co se skutečně stalo!) míří úplně vedle.
  • Pakliže bychom to vzali jako kritiku komunismu, jehož krédem je Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb., je to rovněž nepoužitelné, protože: a) by každý dostal známku, kterou by potřeboval (pakliže vnímáme známky jako metaforu hmotných prostředků, což je, jak uvidíme, problém), takže nikoli všichni pětku. b) v komunismu se navíc předpokládá takový nadbytek zdrojů a vyspělost společnosti, že k práci bude stačit vnitřní motivace člověka (práce jako sebevyjádření), případně vnější motivace imateriální povahy (vysoké společenské hodnocení, uznání, respekt, prestiž…).
  • Můžeme tomu rozumět jako kritice přerozdělování a nikoli odměňování, nicméně zde to kulhá tím, že známka není produkt, který studenti tvoří, ale odměna za práci.
  • Ale i kdyby: Jen obtížně si můžeme představit třídu žáků jako analogii celé společnosti, v rámci níž by se takto absolutně rovným dílem přerozdělovalo, protože a) třída implikuje osobní vztahy, b) nikdo o takovou společnost neusiluje ani v socialismu, ani v komunismu, tudíž jsme opět u “hastroše“.
  • Nicméně si můžeme třídu s žáky představit jako družstvo, v němž všichni tvoří nějakou hodnotu a tu si mezi sebou rozdělují bez ohledu na míru vykonané práce toho kterého družstevníka. V tom případě ale: a) argument nebere v potaz roli sociálních sankcí ve skupině. Pakliže všichni chtějí co nejlepší výsledek, budou vyvíjet na ostatní tlak, aby se na něm řádně podíleli. V případě podobenství se třídou žáků by ti, kteří by odváděli špatné výkony a ostatním to kazili, trestáni osvědčenými mechanismy, které jsme si vyvinuli už v době, když jsme žili ve tlupách: Ostrakizace, výsměch, izolace atd.
  • Myšlenkový experiment předpokládá, že jediným kritériem, které zde hraje roli, jsou známky. V tom případě by ale studenti museli studovat v rámci nějakého e-learningu a nemít mezi sebou vůbec žádný kontakt (nicméně text výslovně uvádí, že studenti se mezi sebou hašteří!). Pak by snad bylo možné uvažovat o tom, že tento typ přerozdělování by vedl k rostoucí neochotě participovat na studiu, ale ani v tom případě by všichni nepropadli, protože:
  • Někteří lidé se prostě rádi učí z vnitřní potřeby. Stejně tak někteří lidé rádi pracují a nepotřebují vnější stimul, zvláště pokud nejde o mechanickou práci, ale o práci kreativní. Tito žáci by skupinu podrželi a jen nepravděpodobné, že by známkový průměr skončil na pětce.
  • Jak již bylo naznačeno, myšlenkový experiment směšuje symbolické a materiální odměňování a už proto není příliš adekvátní.

 

ERGO: Jedná se podobně hloupý, možná ještě hloupější, argument z analogie, jako je známé podobenství o dvojčatech v děloze, jež má “dokazovat“ existenci posmrtného života. Přerozdělování statků v sociálně citlivé či socialistické společnosti nesmí být na úkor spravedlivé odměny za práci – a nikdo o něco takového ani neusiluje. Výzkumy navíc ukazují, že společnosti s nižšími sociálními rozdíly jsou zdravější a spokojenější.

Závěrečných “5 vět, které se vztahují k experimentu“ se tudíž k experimentu ve skutečnosti příliš nevztahuje. Nicméně si je rozeberme:

 

  • 1. Nemůžete legislativou udělat z chudých prosperující a prosperující legislativně odstavit od příjmů.
  • Komentář: Straw man. O to se přece nikdo nesnaží. Zmírnění sociálních nerovností evidentně neznamená dělání z chudých prosperující ani odstavení prosperujících od příjmů.
  • 2. Co dostane jeden člověk, aniž by si to odpracoval, to musí odpracovat jiný člověk, aniž by za tuto činnost obdržel odměnu.
  • Komentář: Ano, to je jistě pravda. Nejvíc to ovšem platí o kapitalistech žijících z kumulace nadhodnoty. Co nedostane dělník, dostane kapitalista.
  • 3. Vláda nemůže dát nikomu nic, aniž by si to dříve nevzala od někoho jiného.
  • Komentář: A v čem je problém? Dobré vládě jde o harmonický chod společnosti. Přerozdělování je zcela legitimní nástroj, jak toho dosáhnout, pakliže je děláno správně.
  • 4. Nelze rozmnožit bohatství tím, že se rozdělí!
  • Komentář: Kupodivu lze. Pakliže nebudeme mít vystresované lidi na okraji společnosti, omezíme tím výskyt sociálně patologických jevů, jež na sebe váží značné prostředky, lidé budou více nakupovat a podpoří ekonomiku, budou zdravější (ušetříme v oblasti zdravotnictví) atd. To by stálo za samostatný rozbor.
  • 5. Jestliže si polovina lidí představuje, že nemusí pracovat, protože se druhá polovina o ně postará, a když druhá polovina zjistí, že není dobré pracovat, protože někdo jiný bezpracně dostane to, co oni vytvořili, tak to je začátek konce každého národa.
  • Komentář: Opět Straw man. Většina lidí si nemyslí, že nemusí pracovat, většina lidí pracovat chce (říká se, že zhruba 3% lidí mají s prací problém), ale také chce za práci spravedlivou odměnu a především chce vůbec možnost mít práci. Pomiňme USA, a podívejme se k nám (a jsou země, kde je to mnohem horší!): Aktuálně je u nás 538 tisíc registrovaných na ÚP, a to nyní pomíjím další, kteří systému již vypadli, například bezdomovce, o nich se podrobné statistiky nevedou. Počet volných pracovních míst je nyní cca 34500. Kdybychom tedy vzali v potaz jen v systému registrované uchazeče a kdyby všichni tito uchazeči – podle hesla “Kdo chce pracovat, práci si najde!“ – udělali všechno proto, aby si práci našli (přestěhovali se za ní na druhý konec republiky, vzali i práci za minimální mzdu atd.), a všechna volná pracovní místa byla takto obsazena (pomíjím to, že některé pozice vyžadují specifické vzdělání a praxi, například ne každý na uchazeč se může stát generálním ředitelem či obchodním zástupcem znalým mongolštiny atp.) stále by zde zůstalo více než půl milionu registrovaných uchazečů o zaměstnání. A neříkejte mi prosím, že by mohli začít třeba podnikat (někteří třeba ano, ale jak by se zde uživilo dalšího půl milionu nezkušených drobných podnikatelů, to fakt netuším). Pokud těmto lidem nic nedáte a budou mít volbu mezi sebevraždou, smrtí hladem a třeba trestnou činností na úkor celé společnosti, co myslíte, že si vyberou?

 

Je mi líto, že vůbec musím tak evidentní záležitosti rozebírat a jen doufám, že můj text bude v budoucnu využit jako odpověď těm, kdo se s rádoby chytrým úšklebkem na rtech s “příběhem o přerozdělovaných známkách“ někde na internetu vytasí.