Lidé si často představují, že filosofie je od praktického života odtržená abstraktní nuda. Rád bych prostřednictvím stručné recenze dvou bakalářských prací čtenáře přesvědčil, že tomu tak být v žádném případě nemusí.
Tak například morální souzení, které měli filosofové ve zvyku považovat za výsledek na ničem nezávislých racionálních úvah, lze ve skutečnosti snadno zmanipulovat něčím zcela profánním a „nedůstojným“:
„Podle Bloomovy teorie, míra našeho znechucení ovlivňuje naše morální soudy. Čím více jsme znechuceni, tím méně jsme tolerantní, a tím spíše odsoudíme nějakou lidskou aktivitu jako morálně špatnou. Experiment spočíval v tom, že si badatelé pozvali do laboratoře skupinu dobrovolníků, kterým následně pokládali otázky ohledně nejrůznějších věcí, kromě jiného se jich dotazovali na jejich postoj k otázce manželství gayů. Tuto skupinu však rozdělili na půl. Polovinu nechali odpovídat ve standardním prostředí, to byla kontrolní skupina. U té druhé chtěli výzkumníci vyvolat pocit znechucení, čehož dosáhli pomocí spreje napodobujícího zápach lidských větrů, kterým vystříkali místnost. Znechucení dobrovolníci pak skutečně vykazovali netolerantnost a větší náchylnost k tomu, označit nějakou aktivitu (např. manželství gayů) za morálně špatnou, v porovnání s kontrolní skupinou.“ (Horský, 2011)
Ano, i zápach lidských prdů (zde se nebudeme, na rozdíl o recenzované práce, žinýrovat) dnes patří do filosofických úvah – a to zcela právem, neboť se ukazuje, že jsme si my lidé (a zvláště pak my, filosofové) často až příliš fandili co se intelektu a racionality týče (samozřejmě bychom našli v dějinách filosofie čestné výjimky!).
Ve skutečnosti však používáme svůj rozum spíše ke zpětné racionalizaci zcela intuitivních rozhodnutí, jež jsou ovlivněna faktory, o jejichž vlivu nemáme často ani tušení. Přírodní výběr nás totiž nestvořil (myšleno samozřejmě metaforicky!) k poznávání nezkalené pravdy, ale k přežití. Filosofie je svým způsobem jakýsi vedlejší produkt vývoje člověka – dost možná více než náboženství, které je částí badatelů za takový vedlejší, tedy neadaptivní, produkt evoluce považováno. Není divu, že se část filosofů rozhodla vrátit ke kořenům, opustit a symbolicky spálit pohodlné křeslo čistě abstraktního myšlení a vrhnout se do víru konkrétní reality, aby zjistili, jak a proč lidé vlastně morálně soudí (a s překvapením objevili, že základních morálních soudů jsou schopny již půlroční děti!), v jaké míře přisuzujeme vědomí lidem, institucím nebo kyborgům, zda uvažujeme konzistentně při představě deterministického světa či jakým způsobem přisuzujeme aktérovi nějaké situace záměr.
To všechno jsou zajímavé a přitom odvěké filosofické otázky, k jejichž řešení jsme dnes ovšem vybaveni mnohem lépe než v minulosti – především proto, že disponujeme zobrazovacími metodami umožňujícími sledovat, co se děje v mozku člověka, který řeší například nějaké morální dilema. Filosofie si tak opět podává ruku s psychologií a přírodními vědami, vzdává se části své „čistoty“, ale současně odpovídá na otázky, které jsou zajímavé i mimo úzký okruh akademiků. Významným polem zájmu experimentální filosofie jsou lidské intuice o filosofických problémech – experimentální filosofové se snaží zjistit, čím je dáno, že lidé mají takové intuice, jaké mají (a proč nejsou logicky důsledné), přijít na způsob fungování lidské mysli a zjistit, zda se intuice lidí na vybrané filosofické problémy liší mezi kulturami. Největší předností tohoto typu filosofického bádání je bezpochyby fakt, že nemůže být obviněn z planého tlachání a spekulativnosti, neboť se opírá o experimentálně zjištěná fakta. A právě takovým filosofováním se zabývají bakalářské práce mých dvou kolegů z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Bc. Moniky Bystroňové a Bc. Jana Horského.
Monika Bystroňová se ve své práci Experimentální filosofie zabývá prehistorií i krátkou (cca desetiletou) historií této mladé větve filosofického myšlení, a seznamuje čtenáře se základními problémy, na které se experimentální filosofové zaměřují, s jejich metodami a výsledky jejich bádání. Práce je rozdělena na tři části: první část se věnuje obecnému představení, druhá ukázkám jednotlivých oblastí výzkumu a třetí podrobně ukazuje práci experimentálního filosofa. Cílem práce Jana Horského, jež nese název Morální smysl jako produkt přírodního výběru, je prozkoumat a podpořit hypotézu, podle níž je morální smysl, spíše než kulturním konstruktem, produktem přírodního výběru, adaptivním mechanismem. Hlavní část práce spočívá v zodpovězení tří zásadních otázek (KDY?, PROČ?, JAK?), které vyvstávají v souvislosti s touto hypotézou, a v představení empirické evidence pro její podporu. Podobně jako Monika Bystroňová i Jan Horský čerpá ze zcela aktuálních výsledků bádání.Obě dílka jsou zaměřena přehledově, což je užitečné, neboť shrnující práce zaměřená na tato témata v češtině zatím chybí. Lze je proto doporučit i čtenáři, který nemá filosofické vzdělání, neboť nevyžadují žádné speciální předběžné znalosti a ocení je i přiměřeně všeobecně vzdělaný laik. Věřím proto, že na ně nebude padat skutečný ani pomyslný prach a najdou si – i díky mé stručné recenzi (či spíše upoutávce) – své čtenáře i mimo okruh brněnské Katedry filosofie.