Proč mám raději “filosofii“ než “filozofii“

V diskusi na svém druhém blogu jsem byl nějakým hlupákem nařčen, že neumím správně česky, když píše píši slovo “filosof“ se “s“. Samozřejmě to správně je, čeština umožňuje obě varianty, ale přimělo mě to k zamyšlení, proč vlastně dávám přednost starému pravopisu.

Předně musím říci, že diskuse nad modernizací pravidel českého pravopisu nepokládám za otázku života a smrti, oproti jiným problémům je to, jak píšeme lásku k moudrosti, vcelku nepodstatné. Takže to tak berte; a pokud si myslíte, že je lepší používat tvar se “z“, klidně tak čiňte, mě to nikterak pohoršovat nebude.

Proč “s“? Slovo “filosofie“, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost), znamená, jak již bylo řečeno, lásku k moudrosti. Moudrost je tedy σοφια, což je také pěkné ženské jméno (Sofia, Sofie), jehož počeštělým ekvivalentem je Žofie. Pakliže tedy počešťujeme filosofii, proč ne rovnou na filožofii? A říci s vážnou tváří: “Jsem filožof!“ … Nu, třeba to někdy zkusím 😉

Ale dobrá, máme povolený tvar filozofie, protože máme sklon to tak vyslovovat. Jenže v takovém případě nejsme s tou “zofií“ nijak zvlášť důslední. Když filozofie, proč ne zofisma? zofistika? zofistikovaný? Zdá se mi, že “filozofie“ má prostě více důsledků, než například “prezident“ či “diskuze“. Proto zůstávám staromilsky u Sofie a nedělám z ní Zofku ani Žofku.

Ale jak jsem předeslal – jsou to jen slova, důležité je, jestli si rozumíme.

EDIT: Na FB jsem byl Petrem Tomkem upozorněn na jednu zajímavou věc – ζόφος (zofos) znamená chmura, mrákota, tma, temnota, temno, strana temna, tmy, temná říše (dle Lepařova slovníku, podobně viz Concordances.org). Filozof je tudíž milovníkem chmur a temnoty! V tom případě jsem ovšem, myslím, tak trochu obojím – někdy filosofem, jindy filozofem 😉