Stále znovu se od svého anarchokapitalistického známého (ale i od jiných pravicovo-liberálně orientovaných čtenářů) dozvídám, že pomáhání potřebným by nemělo být něco, co bychom měli očekávat od státu, nýbrž něco, co si máme činit navzájem (a tak je to nejlepší). Pokusím se tuto záležitost rozporovat na konkrétním příkladu a ukázat, že pomoc státu, coby pomoc systémová a nestranná, je spravedlivější, než navrhovaný model individuálního mecenášství.
Vybraným příkladem, jedním za všechny, budiž Lucinka. Lucinka je vážně postižené dítě, které potřebuje permanentní péči a neustálý přísun různých pomůcek, aby mohla vůbec žít – a pokud možno žít snesitelně. Zdravotní pojišťovna hradí jen část nezbytných výdajů (a to mohou být její rodiče šťastni, že nežijí v USA, kde by Lucinku žádná pojišťovna nepojistila) a zbytek musejí doplácet rodiče, přičemž jejich příjmy na to nestačí. Lucinka má ve svém neštěstí kliku v tom, že její rodiče jsou mediálně a internetově zdatní, umějí hlasitě křičet o pomoc, mají dost schopností a intelektu potřebných k vytvoření webových stránek, navázání kontaktů s blogery, kteří pak zase pro Lucinku pořádají dobročinné aukce atd.
Rozumějte – já to v žádném případě nezlehčuji a už vůbec neodsuzuji. Kdyby se jednalo o mé dítě a mé příjmy by nestačily k zajištění důstojného života tohoto dítěte, rval bych se jako lev, abych ty peníze získal. Dělal bych ohromný humbuk, psal články, pořádal akce, prostě bych hledal jakoukoli možnou cestu, abych svému dítěti pomohl. A protože jsem v tomto směru zdatný, nejspíš bych i touto formou pro své dítě peníze i získal. Jenže když jsem se na toto téma bavil s jednou známou blogerkou, řekla mi, že ona sama by asi nechtěla prezentovat tyhle věci takto veřejně, a naprosto to chápu. Ne každý je ochoten se takto veřejně a mediálně obnažit. A pak jsou zde lidé, kteří prostě neumějí psát. Neumějí propagovat svou kauzu a upoutat pozornost dobročinně zaměřených lidí. Mohou být třeba podprůměrně inteligentní (polovina všech lidí je podprůměrně inteligentní!) a nedostatečně vzdělaní. Znamená to snad, že jejich postižené dítě má právo na menší životní komfort, než dítě rodičů, kteří jsou inteligentní a mediálně zdatní? Jak k tomu to dítě přijde? Je fajn, pokud jste přispěli Lucince, ale berete v potaz, že v Česku jsou i další postižené a trpící děti ve srovnatelné situaci, o nichž nevíte?
A proto tvrdím, že spravedlivější je, když pomáháme všichni a systémově formou pomoci státní (a stát jsme přece my všichni!), než když si v rámci této země vybíráme, komu pomůžeme, na základě schopnosti postižených prokřičet se až k našemu sluchu. Právo na pomoc by měl mít každý, kdo se nachází v nějaké jasně definované nepříznivé životní situaci, a to bez ohledu na to, zda je výřečný či málomluvný, chytrý či hloupý, vzdělaný či nevzdělaný. Jen tak může být pomoc distribuována spravedlivě.
Osobní dobročinná iniciativa by pak (tedy v případě, že by stát fungoval tak, jak má) měla být zaměřena spíše na pomoc za hranicemi státu – lidem, kteří nemají to štěstí, že žijí v bohaté a spravedlivé společnosti. Což samozřejmě zní utopicky a zjevně budeme ještě dlouho žít v zemi, kde bude mít smysl humanitárně pomáhat směrem dovnitř, ale berme v potaz, že takový systém je inherentně nespravedlivý, protože ať se budeme snažit sebevíc, bude naše pomoc distribuována nespravedlivě.
EDIT 21. 11. 2011: Nenapadlo mě, že může kohokoli inteligentního napadnout, že tento článek je zaměřen proti charitě, ale stalo se tak. Takže pěkně po lopatě: Tento článek nekritizuje charitu ani individuální pomoc konkrétním lidem v nouzi. Tento článek kritizuje systém, který se o lidi v nouzi nedovede postarat, a to vede k tomu, že pomáhají přirozeně solidární lidé, nicméně distribuce takové pomoci není zcela spravedlivá. Je ale samozřejmě mnohem lepší taková pomoc, než žádná. Stačí?