Jste-li mými pravidelnými čtenáři, pak jste se zde již setkali s recenzemi knih slovenského autora Jozefa Kariky V tieni mafie a V tieni mafie 2: Čas dravcov a víte také, že jak první díl, tak i jeho pokračování mne nadchly. Před několika dny jsem dočetl třetí díl této série, politický thriller Nepriateľ štátu, a nyní se s vámi podělím o své, poněkud rozpačité, pocity z této knihy.
Kniha navazuje tam, kde končí díl předchozí: Hlavní hrdina a Karikovo alterego Michal Harvan poté, co zlikvidoval své nepřátele a znovu si vydobyl post ružomberského primátora, se nedobrovolně (neboť je vydírán slovenskou tajnou službou) dostává do konfliktu s tajnou organizací, jež má pod placem mnohé představitele slovenské politiky a jejímž cílem je realizovat na Slovensku ideje Slovenského štátu. Jednotlivé nitky konspirací se postupně sbíhají a nastává čas pro státní převrat ve velkém stylu. Dostáváme se tak do prostředí konspirace a zpravodajských her, přičemž děj se stává stále akčnějším, poměrně záhy teče krev a děj se rozběhne kupředu. Druhou dějovou linii tvoří vztah Harvana k osiřelé a vážně nemocné dceři jeho milenky z druhého dílu, jíž se snaží přiblížit a která v něm probouzí hluboko pohřbené lidství.
Nebudu zde prozrazovat nic z děje, jen řeknu, že je podán čtivě a závěr je opět vydařený, i když mě nedostal ani zdaleka tolik, jako závěry předchozích dílů.
Přesto se mi ta kniha nelíbila ani zdaleka tak, jako předchozí díly. Rozhodně nemohu říci, že by Nepriateľ štátu byl vysloveně špatný, prostě jen nesplnil má, nutno dodat, že vysoká, očekávání. Karika říká, že ho baví při psaní experimentovat a že záměrně chtěl napsat každý díl jiným stylem. S tím nemám problém – je zjevné, že už závěr dílu prvního překračuje rámec literárního realismu, dvojka zachází ještě dál a pakliže série spěje stále více ke komiksovému typu vyprávění, je to zcela v pořádku. Můj problém s knihou spočívá v tom, že jsem najednou nebyl schopen uvěřit psychologii postav. Harvan v příběhu působí najednou poněkud omšele, někdejší padouch par exellence málem zpytuje svědomí, působí bezradně, hlavou mu běží myšlenky, jež jsou někdy, zdá se, spíše názory autora než jeho postavy apod. Navíc je v knize profesionální psycholožkou označen za člověka trpícího Aspergerovým syndromem, s čímž bych si dovolil polemizovat – když už použít nějakou diagnostickou kategorii, pak je to podle mě těžká schizoidní porucha osobnosti 😉 Harvan se v této knize mentálně vrací tam, kde byl v prvním dílu, opět se v něm odehrává boj o to, zda zůstat lidským nebo se lidskosti vzdát, jenže to najednou nebylo uvěřitelné (po tom všem, čím Harvan prošel, se jen těžko mohl vrátit k původnímu dilematu volby mezi dobrem a zlem).
Ani další postavy na mě nepůsobily moc věrohodně, zdály se mi jako bez života, tak jaksi mechanické, jako loutky plnící své předem určené role.
Další věc, která se mi nelíbila, byla forma popisu určitých skutečností v dialozích – v předchozích dílech byly dialogy dobré a přesvědčivé, zde působily poněkud šroubovaně a vypadalo to, jako by se v určitých chvílích otočil hovořící ke čtenáři, aby mu velmi popisným způsobem vysvětlil něco, co by skutečný partner jeho dialogu měl znát (například co je raketa Scud).
Na druhou stranu na knize oceňuji opravdu pěkně vymyšlenou ústřední konspiraci, akčnost vyprávění – pominu-li poněkud pomalejší začátek, kniha rozhodně nenudí, a v neposlední řadě kritiku slovenských poměrů a politiky, i když to ocení především čtenář slovenský.
Mám-li shrnout své dojmy, pak bych řekl, že k prvním dvěma dílům se rozhodně v budoucnu vrátím, k Nepriateľovi štátu nejspíš ne; na rozdíl od předcházejících knih u něj totiž nenalézám přesah a také se mi nedostal pod kůži. Na druhou stranu to opravdu není špatná kniha – dobře se čte, drží čtenáře v napětí a do poslední chvíle není jasné, jak to dopadne. Takže: Pokud rádi čtete thrillery, mohu vám nejnovější knihu Jozefa Kariky bez obav doporučit, nicméně na rozdíl od dílu předchozích ji neřadím mezi “must read“ literaturu.
KARIKA, Jozef. Nepriateľ štátu. Bratislava : Ikar, 2011. 189 stran.