Minule jsme se zabývali vymezením základních pojmů spojených s problematikou interrupcí a rozborem textu, který se k nim stavěl principiálně odmítavě. Dnes je na pořadu dne klasický text filosofky Judith Jarvis Thomsonové A Defense of Abortion z roku 1971. Po jeho shrnutí bude následovat shrnutí některých postřehů, jež zazněly na semináři, několik mých kritických poznámek a doporučení krásného dokumentárního snímku.
I. Shrnutí článku A Defense of Abortion
Thomsonová uvádí svou polemiku s odpůrci potratů tím, že se sice nedomnívá, že by již oplodněné vajíčko bylo lidskou osobou (stejně jako žalud není dubem), ale pro účely argumentace tuto u odpůrců potratů obvyklou tezi uzná, aby ukázala, že i když zaujmeme toto stanovisko, neimplikuje to automaticky nemorálnost interrupce.
Poté rekapituluje obvyklé argumenty a přichází s protipříklady v podobě myšlenkových experimentů.
Prvním z nich je argument s houslistou: Představte si, že se probudíte v nemocnici a zjistíte, že váš krevní oběh je propojen s tělem slavného houslisty, jemuž selhaly ledviny a než se uzdraví, bude mu vaše tělo jejich funkci nahrazovat. Toto propojení nebylo důsledkem vaší svobodné volby, houslistovi příznivci vás unesli a připojili vás bez vašeho vědomí. Nyní vám dá lékař možnost: Buď budete souhlasit, že budete devět měsíců, než se houslista uzdraví, připojeni, nebo se necháte odpojit a houslista zemře. Nelze pochybovat, že rozhodnutí obětovat se takto pro cizí život je šlechetné, těžko bychom však mohli tvrdit, že je obligatorní. Odpůrci potratů by však naopak, vzhledem k logice jejich argumentů, měli tvrdit, že i když jste si tuto situaci nezvolili, nemáte právo nechat houslistu zemřít. A to dokonce ani kdybyste k němu byli připoutáni na devět let či po zbytek života – protože život je důležitější než to, co se děje s vaším tělem.
Má ten houslista právo na život? Jistě, že má. Máte vy povinnost jej udržet na životě? Ne.
Zde Thomsonová pochopitelně naráží na případ znásilnění a dále se mu věnuje, když poukazuje na rozpor, který vzniká, když je v případě znásilnění potrat povolen a zárodek je současně považován za osobu:
Pakliže v důsledku argumentace s houslistou umožníme interrupci v případě, že je těhotenství důsledkem znásilnění, pak současně musíme uznat, že existují osoby, jež mají menší právo na život, totiž osoby, jež byly počaty při znásilnění. Proto také odpůrci potratů tuto distinkci vesměs neužívají.
Autorka dále poukazuje na to, že odpůrci potratů nepřipouštějí interrupci ani v případě, kdy by těhotenství bylo spojeno s nutností pobytu na lůžku – a nejspíš by nepřistoupili na výjimku ani v případě, kdy by se nějakým zázrakem těhotenství protáhlo na roky či po zbytek ženina života.
Existují různé úhly pohledu na tuto problematiku:
1. Někteří odpůrci interrupcí dokonce odmítají přerušení těhotenství i v případě, kdy by zkrátilo ženin život či pro ni bylo smrtelné, přičemž užívají distinkci „kill“ a „letting die“ (zabít a nechat zemřít), tedy tvrdí, že úmyslné zabití nevinné osoby (tj. plodu) je z morálního hlediska horší, než nechat zemřít (tedy nezabránit působení přirozených sil). (Zde je mimochodem možné vrátit se k diskusi o euthanasii.)
Tuto situaci přirovnává k variantě myšlenkového experimentu s houslistou: Jste k němu připojeni, je vám řečeno, že neodpojíte-li se, zemřete, a že nemáte právo se odpojit, protože každý život je stejně cenný. Jistě by vám nikdo nezazlíval, kdybyste se odpojili. Máte právo na sebeobranu.
2. Tento striktní požadavek může být oslaben tak, že žena má právo konat v zájmu zachování svého života, ale nikoli s pomocí třetí strany. Autorka tvrdí, že tvrzení, že třetí osoba nemůže posoudit, který život je cennější, je falešné, a argumentuje tím, že pokud člověk o něčem může říci, že to je jeho, pak je to jeho tělo. Tvrzení, že tělo je jen „propůjčené“ a že k němu člověk má jen omezená práva, Thomsonová bez další argumentace rezolutně odmítá.
Užívá argument, kdy si pan Jones přivlastní kabát pana Smithe, přičemž oba tento kabát potřebují, aby nezmrzli. Je zjevné, že pan Smith má na kabát větší právo z titulu vlastnictví a že kabát může být panu Jonesovi odebrán a to i třetí osobou. Autorka ovšem zdůrazňuje, že člověk má v tomto případě právo nejednat, tedy odmítnout žádost o službu tohoto druhu (například provedení potratu), protože se z jakýchkoli důvodů nechce dopustit násilí.
3. Argumentace právem na život není tak neproblematická, jak se jeví, ani v případě, že není ohrožen život matky. Thomsonová se ptá, co přesně znamená „mít právo na život“. Znamená to právo na minimum toho, co člověk potřebuje, aby přežil? Ale je člověk povinen něco takového poskytnout? Stejně tak nemáte v příkladu s houslistou povinnost vzít na sebe břímě v podobě udržování jej při životě. Pokud se užívání vašich orgánů týče, druhý má vzhledem k vám jen taková práva, jaká mu sami udělíte. Pokud se rozhodnete houslistovi pomoci a zůstanete připojení, je to od vás laskavost, nikoli splnění povinnosti. Pokud se tváří v tvář výhledu třeba devíti let strávených na loži s houslistou rozhodnete pro odpojení, nikdo tomu nemá právo bránit.
Thomsonová zdůrazňuje, že nezpochybňuje právo na život, naopak, ale že právo na život neimplikuje právo na užívání těla někoho jiného a to dokonce ani v případě, že je to k životu nezbytné.
4. Upření práva na život může být chápáno jako nespravedlivé. Jak je to s právem nenarozené osoby na spravedlivé zacházení? Pokud jsem schopen něco dát, pak to mohu i odepřít. Tím, že odepřu využití vlastního těla, se nedopouštím nespravedlnosti. Právo na život není právo nebýt zabit, ale právo nebýt zabit nespravedlivě. Proto musíme uvažovat v intencích toho, zda je v případě interrupce porušeno právo na život v tomto smyslu.
Můžeme pokládat za dané, že v případě početí v důsledku znásilnění nedala žena právo nenarozené osobě užívat její tělo.
Jak je tomu v jiných případech?
Lze říci, že pokud žena dobrovolně a s vědomím, že k tomu dojde, „pozve“ nenarozenou osobu dál, má k ní pak z výše uvedeného důvodu jisté povinnosti, protože odmítnutí toho, co bylo nabídnuto, lze chápat jako nespravedlivé.
Nicméně v případě, že dojde k početí nedopatřením, neboť selže ochrana proti němu, je to podobné, jako kdyby se do domu vloupal zloděj, protože by selhaly mříže na okně. Jistě by neměl právo v domě pobývat na základě toho, že mříže nesplnily svou funkci. Někdo může namítnout, že okno nemuselo být vůbec otevřeno, ale pak by mohl říci, že nechtěnému otěhotnění při znásilnění lze předejít hysterektomií, neopouštěním domova či využitím služeb spolehlivých bodyguardů.
Zdá se, že z argumentu, jímž se zaobíráme, vyplývá, že v některých případech má nenarozený člověk právo na využití matčina těla a tudíž některé případy interrupce jsou nespravedlivým zabitím.
5. Nicméně je zde prostor pro další argument týkající se slušnosti. Co kdyby v případě houslisty stačilo propůjčit mu své ledviny jen na hodinu. Pak by jistě nebylo hezké nechat jej umřít i v případě, že jsme se do situace dostali nedobrovolně. Nicméně je třeba zdůraznit, že by to bylo ošklivé, nikoli však nespravedlivé. Je to jako v případě, kdy by jeden chlapec dostal bonboniéru a druhý na něj závistivě koukal. Pokud se nepodělí, je hamoun, ale nejedná nespravedlivě, bonboniéra je jeho.
To, že osoba A má pro osobu B něco udělat, ještě nezakládá právo osoby B vůči osobě A.
Nelze zakládat právo na základě míry snadnosti vykonání nějakého úkolu jinou osobou.
Pokud se někdo zachová neslušně, naše pohoršení může být stejně vážné, jako v případě nespravedlnosti, ale jedná se o dvě různé věci.
Nikdo nemá právo – snad s výše uvedenou výjimkou záměrného „pozvání“ – požadovat, aby člověk podstupoval zdravotní rizika a obětoval další povinnosti a závazky byť i jen kvůli devíti měsícům, po něž bude udržovat jinou osobu naživu.
6. Musíme rozlišit mezi dvěma typy Samaritána: Milosrdným Samaritánem a Přiměřeně slušným Samaritánem (tj. disponujícím minimální mírou osobní slušnosti). Milosrdný Samaritán pomohl člověku v nouzi za cenu nějaké oběti či výdaje na své straně. Přiměřeně slušný Samaritán zavolá pomoc (neprojde bez povšimnutí).
Nikdo, až na zjevné výjimky (Thomsonová má zřejmě na mysli profesionální záchranáře apod.) není povinen vykonávat pro druhého výjimečné skutky, při nichž by riskoval zdraví či život. Dokonce není ani povinen zachovat se jako Přiměřeně slušný Samaritán. Lidé, kteří nezavolají pomoc, nejsou stíháni. Naproti tomu ženy v mnoha státech USA jsou ze zákona povinny být vůči nenarozeným osobám v nich nejen Přiměřeně slušnými Samaritánkami, ale přímo Milosrdnými Samaritánkami, což je nespravedlivé. Obecně z morálního hlediska po lidech nepožadujeme, aby byli Milosrdnými Samaritány.
A co se týče zásahu třetí osoby: Budeme-li propojeni s „houslistou“ a perspektiva devíti let ztraceného života pro nás bude nepřijatelná, ale nebudeme schopni sami se „odpojit“, nedopustí se ten, kdo nás „odpojí“ morálního prohřešku, protože „houslista“ nemá na naše tělo žádné právo a neděje se mu tím tudíž žádná nespravedlnost.
7. Shrnuje: Nemáme žádnou zvláštní odpovědnost pokud jsme ji explicitně nebo implicitně nepřijali. Pakliže pár učinil všechna rozumná opatření a došlo k početí, má žena právo se rozhodnout, zda tuto zodpovědnost přijme či nikoli.
8. To, že pokládá interrupci za přípustnou, neznamená, že ji pokládá za přípustnou za všech okolností. Pakliže donošení dítěte vyžaduje pouze přístup Přiměřeně slušného Samaritána, měli bychom to vyžadovat. Takže zatímco zakazovat interrupci v případě nemocné znásilněné čtrnáctileté dívky je zvrácené, špatné by bylo ji naopak povolit ženě v sedmém měsíci těhotenství, která není zdravotně ohrožena. Dále neobhajuje právo zabít životaschopné nenarozené dítě.
Závěrem je třeba říci, že zde bylo diskutováno tak, jako by lidský zárodek byl osobou již od početí. Ve skutečnosti lze v případě ukončení těhotenství v raném stádiu jen stěží hovořit o usmrcení osoby.
II. Některé myšlenky a postřehy, jež zazněly na semináři
– Cílem Thomsonové je ukázat, že z toho, že má někdo právo na život automaticky neplyne, že druhá osoba má nutně povinnost mu ten život umožnit. Za tímto účelem pro účely argumentu přijímá stanovisko, že plod je osoba. To však ve skutečnosti odmítá.
Proč nemůžeme o plodu říci, že je osoba? To, že někde neexistuje ostrá hranice mezi jedním a dalším stádiem vývoje neznamená, že je to jedno stádium vývoje. Kontinutita neznamená, že že se jedná o stejné pojmy. To, že neexistuje ostrá hranice neznamená, že to, co je na počátku, je totéž, co na konci.
– Thomsonová používá argument z analogie. Je její analogie odpovídající?
Máme zde jako analogáty nedobrovolné připojení k houslistovi a nechtěné těhotenství.
Co mají společné?
- 2 osoby
- právo na život
- život jedné z osob je existenčně závislý na tělu druhé osoby
- je to proti vůli majitele těla
– Disanalogie: Normální těhotenství většinou nebývá úplně nedobrovolné, uvedená analogie odpovídá pouze případu znásilnění. Nicméně otázku nechtěného otěhotnění, k němuž dojde navzdory rozumným ochranným opatřením Thomsonová řeší také.
Thomsonová pomíjí ve své argumentaci skutečnost, že je rozdíl, když je těhotenství proti vůli matky od začátku a když matka změní názor například na základě zjištění, že dítě by se narodilo postižené. Na semináři zaznělo, že analogií by mohlo být, že osoba připoutaná k houslistovi zjistí, že je to ve skutečnosti baskytarista. Já bych použil v intencích myšlenkového experimentu spíše zjištění, že houslistovy ledviny se sice po devíti měsících uzdraví, ale už nikdy nebude jako dřív (bude nemocný, nebude moci hrát, bude mentálně postižený etc.)
– Další protiargument, který zazněl, je, že je zde rozdíl mezi těhotenstvím a upoutáním na lůžko. Těhotenství tak neomezuje život jako použitá analogie. Nicméně mobilita a imobilita nejsou tak zásadní z hlediska argumentu. A především některá těhotenství však také uvážou ženu k posteli.
– Houslista je někdo cizí, dítě je částí matky. Cizí osoba vs příbuzná osoba. Argument by pak byl, že pokud je někdo můj příbuzný a má právo na život, je to jiná situace než když je to někdo cizí.
– Plod je ve svém přirozeném prostředí, situace s houslistou je „extraordinary“, je něco, na co ten druhý člověk nemá právo. Zachránce dělá výjimečný krok, ale těhotenství je normální a přirozené. Nebyl čas tuto námitku, tedy právo plodu na “přirozené prostředí“ rozebrat.
III. Moje připomínky
– Mě jako disanalogie (ovšem disanalogie podporující autorčin argumentační záměr!) napadá skutečnost, že v případě znásilnění je analogie s houslistou ještě velice mírná! Znásilnění jde proti vůli a zájmu ženy mít potomka s vhodným partnerem (uvažuje se, že to je jeden z důvodů, proč je ze strany ženy vnímáno jako psychicky extrémně traumatizující). Násilnické sklony se mohou dědit, je zde riziko, že potomek zdědí neblahé osobnostní rysy násilníka, tedy že bude někým docela jiným, než “slavným houslistou“. Myslím, že ukončení těhotenství v případě znásilnění je velice žádoucí!
– Dále poznamenávám, že Thomsonová odmítá zdůvodnit právo na vlastnictví těla a argumentuje pouze tím, že to pokládá za samozřejmé. Já sice jednoznačně souhlasím s tezí, že člověk má právo nakládat se svým tělem víceméně dle uvážení, ale přeci jen je zde prostor pro hlubší analýzu.
Dodatek: Upozornění na dva televizní pořady k tématu
V rámci výuky bylo doporučeno shlédnout dva pořady týkající se problematiky interrupcí. Věnuji jim krátký komentář:
Diskusní pořad Máte slovo paní Jílkové
No to byl zážitek! Shlédnutí vyžaduje pevné nervy, mě už ke konci začínala bolet hlava. Nicméně je to pěkná ukázka toho, jak nemoderovat diskusi, má-li být věcná a co k čemu, a jak ji naopak moderovat, má-li být bulvárním způsobem přitažlivá.
Moralizování pravoslavného kněze Libora Halíka (který je nejen proti potratům a některým formám antikoncepce, ale je také zapřisáhlým bojovníkem proti homosexualitě a předpovídá, že nás čeká osud Sodomských) je samozřejmě popuzující, ale nutno dodat, že ani zastánci interrupcí nebyli právě korektními diskutéry. Žádné valné poučení jsem tam, kromě faktu, že z hádek bolí hlava a nikam nevedou, nenašel.
Nejtěžší volba
Doják jako hrom – zvláště když silnou výpověď o lidských osudech podbarvuje Morriconeho hudba! Je to dokument, který rozhodně stojí za shlédnutí, už proto, že poukazuje na skutečnost, že za abstraktně formulovanými etickými problémy se skrývají osudy skutečných lidí. Především však dokument ukazuje něco z mého pohledu nesmírně podstatného: Lidská velikost tváří v tvář hlubokým dilematům nemůže být nalajnována nějakým zákonem – ať už ve smyslu právním nebo ve smyslu nějaké mravní normy. Zákony a mravní normy jsou zde proto, aby zajistily, řekněme, určitý standard. Pokud se někdo rozhodne jít nad rámec tohoto standardu, vybočit z toho, co je ve společnosti běžné a naplnit svůj osud nějakým vznešeným činem, je to bezpochyby ušlechtilé, ale ani tito lidé, řekl bych, by neočekávali, že by se z jejich činu měla stát nějaká všeobecná maxima. Dokument v tomto smyslu slouží jako případná ilustrace toho, co Thomsonová rozebírá jako rozdíl mezi Milosrdným a Přiměřeně slušným Samaritánem.
V každém případě doporučuji ke shlédnutí!