Poznámky k aplikované etice 03: Argumentace proti interrupcím

Text k dalšímu z ožehavých etických témat rozdělím na tři části. První část budou tvořit poznámky ze semináře, jenž byl věnován vymezení základních pojmů a koncepcí, následovat bude shrnutí článku Johna T. Noonana, Jr. An Almost Absolute Value in History a článek zakončím svými kritickými poznámkami.

I. Vymezení pojmů a položení otázek (poznámky z hodiny)

– Co je to interrupce? Je to je záměrné ukončení těhotenství prostřednictvím chemické látky nebo chirurgického zákroku. Tedy ukončení života v prenatálním stádiu. V této souvislosti se objevuje kritika samotného pojmu, neboť se jedná o ukončení, nikoli přerušení těhotenství (nelze je obnovit).

Zvláště mechanické metody ve vyšším stádiu těhotenství vyvolávají velké emoce.

Metody – hormonální a mechanická.

– Otázka, která v souvislosti s touto debatou neodmyslitelně souvisí: Kdy je něco člověk, za jakých okolností je něco člověk?

– Lze na to zodpovědět jen pokud víme, na co se ptáme, co to znamená „člověk“, kdy se „něco“ stává člověkem?

– Jaká jsou kritéria?

– Z pléna:

  • vědomí
  • rozum
  • vypadá jako člověk, lidská forma
  • lidské tělo
  • lidská DNA
  • sebe-vědomí, sebereflexe…

– V této třídě se tedy vyskytují dva typy vlastností: fyzické/biologické a mentální/psychologické.

– Oba tyto typy jsou, respektive mohou být, na sobě nezávislé. Nenastávají současně (nejprve vzniká fyzická forma) a může existovat jedinec, který vykazuje tělesné charakteristiky člověka a ne mentální (člověk ve vegetativním stavu) a naopak (hypotetický mimozemšťan, umělá inteligence – zatím sice doména sci-fi, ale je to myslitelné).

– V případě ztotožnění člověka s lidským tělem pak otázka, zda je mrtvý člověk také člověk, či nikoli, ale to je okrajové.

– Je člověk primárně organismus nebo je primárně charakterizován mentálně?

V případě, že psychologicko-mentálně (na čemž se shoduje většina studentů), co z přijetí tohoto kritéria plyne?

Jak určíme mentální atributy: Vědomí? Rozum? Sebe-vědomí? Nenastávají současně – mají některé přednost? Jaká úroveň vědomí je nezbytná pro klasifikaci bytosti jako člověka?

– Kdy vznikáme?

Něco cítit může plod asi 8-13 týdne, kdy se formuje nervová soustava, po 24 týdnu už mozek kontroluje některé tělesné funkce a objevuje se cyklus spánku a bdění. Lze tedy nyní říci, že v této (nebo v některé jiné) fázi je plod již dostatečně lidský?

– Jestliže vznikáme v tomto období, co je „to“ předtím? Takže „to“ předtím není člověk?

Z metafyzického hlediska zde máme něco, co se vyvíjí a v určitém okamžiku to nabude nějakou vlastnost, vzniká nový objekt.

Je to něco jako emergence? Fázový přechod? V okamžiku, kdy je hmota organizována určitým způsobem, je to člověk?

– Co je ta věc předtím:

  1. Jiná substance.
  2. Nosič člověka, na kterém se „uchytí“ vědomí.

– Pakliže přijmeme jako kritérium mentální, pak můžeme chápat tělo jako nosič vědomí, jako „hardware“. Zde připomínám knihy filosofujícího australského spisovatele Grega Egana, zvláště pak Město permutací a Diaspora, v nichž se zabývá přenesením lidské mysli do počítače a s tím související problematikou definice, co ještě je člověk. Opravdu doporučuji!

– Dejme tomu, že tyto otázky rozhodneme, jaký to má vliv na moralitu potratů?

Debata o interrupci je často nesena na základě definice člověka, přičemž ze statusu lidství automaticky plynou morální povinnosti – například to, že je nemorální zabít svévolně člověka.

Někteří tvrdí, že ta identita nemá vliv na tuto otázku. Je jedno, kdy začínáme existovat. Není to podstatné pro tu otázku interrupcí. Je třeba si položit otázku, proč by mělo být ukončení života člověka problém. Je třeba to zkoumat, zkoumat elementárnější hodnoty – co je na lidském životě tak cenné, že je nemorální jej ukončit? Co je tak důležité, abychom uchovávali?

– Návrhy z pléna:

  • autonomie
  • seberealizace
  • myšlení…

– Pak ale zjistíme, že ne všechny entity, jež mají tyto vlastnosti, musí být nutně lidé a naopak že ne všechny bytosti, definované jako lidé, vykazují vlastnosti jako autonomie, seberealizace a myšlení.

Pokud jsou tyto vlastnosti instanciovány, kde všude jsou instanciovány?

Vyšlo by to poněkud jinak než rozdělení člověk vs. ne-člověk.

– Řekněme, že entita do určitého okamžiku svého vývoje nemají tyto charakteristiky, je tu však vysoká pravděpodobnost, že si je může vyvinout, to je potencialita.

Musíme učinit hodnotové rozhodnutí, jestli si budeme cenit potenciálních vlastností nebo jen aktuálních vlastností.

– A tím se dostáváme k článku křesťansky orientovaného amerického soudce Johna T. Noonana, jr.:

 

II. Shrnutí článku Johna T. Noonana, Jr. An Almost Absolute Value in History

Noonan označuje v souvislosti s potraty jako klíčovou otázku, kdy se člověk stává člověkem, a dává ji do souvislosti s teologickými úvahami o tom, kdy do lidského těla vstupuje duše – obě cesty se snaží definovat stejný problém – teologické úvahy lze přeložit do humanistického jazyka.

Teologové shodují na tom, že jakmile je člověk počat, je člověkem, protože má lidský potenciál. Toto pojetí lze prověřit srovnáním s jinými distinkcemi, které se na tomto poli objevily.

Kritika jiných distinkcí:

  1. Podle životaschopnosti – do určitého stáří není plod schopen samostatně existovat mimo tělo matky, což je období, kdy jej ještě není možné považovat za člověka. Proti tomu Noonan klade technický pokrok v oblasti umělé inkubace, který umožní udržet zárodek naživu kdykoli, což potvrzují experimenty na zvířatech. Navíc se každý zárodek vyvíjí individuálně, jeden je životaschopný dříve, jiný později, nelze tedy přesně určit časovou hranici. Nejzávažnější námitkou však je, že i po dosažení životaschopnosti plod a pak dítě nedokáže bez rodiče přežít, a to, že klesá míra závislosti na druhých nijak nepřináší nějaký zvláštní zisk v oblasti lidskosti.
  2. Další distinkce je založena na myšlence zkušenosti. Bytost, která má životní zkušenosti, která žila a trpěla a která má vzpomínky, je více člověkem, než bytost, která tímto nedisponuje. Lidství závisí na formování zkušeností. V tomto směru je zárodek méně lidský, protože není zkušenostně zformovaný. Tato distinkce není použitelná pro embryo, protože toto zakouší a reaguje. Plod reaguje na dotek po osmi týdnech a přinejmenším v tomto okamžiku zakouší. Ale už předtím embryo reaguje na vlivy prostředí. Tato distinkce může být také zpochybněna vzácnými případy afázie, kdy je paměť dospělého člověka smazána – znamená to, že bylo smazáno lidství? Dále z toho plyne, že by mohly být i starší plody a malé děti vnímány jako nezformované nelidské věci. Konečně také není jasné, proč by zkušenost měla udělovat lidství. Mohlo by být argumentováno, že určité zkušenosti, jako je láska či učení se, jsou nezbytné pro utváření člověka, ale to by pak lidé, kteří to nedokázali, museli být vyloučeni z okruhu lidských bytostí.
  3. Konečně je zde distinkce založená na sociální viditelnosti. Zárodek není sociálně vnímán jako člověk, protože nevstupuje do interakcí s lidmi. Morální pravidla se týkají vzájemných interakcí členů společnosti, proto se na nenarozené dítě nevztahují. Autor toto kritizuje s poukazem na to, že dle stejného modelu lze vykazovat z okruhu lidských bytostí dle jiných kritérií (např. cizince, třídní nepřátele atd.) a nakládat s nimi jako s “ne-lidmi“. Znovu opakuje, že početí je jasně definovaná událost a každý počatý člověk je člověkem.

 

Někteří filosofové by mohli zpochybnit objektivní existenci toho, o čem hovoříme jako o lidskosti. Lze mu položit otázku, jak by v takovém případě zdůvodňoval morální otázky týkající se lidí.

A rozhodování o tom, kdo je člověk, na základě nálad ve společnosti, vede k monstrózním důsledkům.

 

Následuje argument s pravděpodobností: Jakmile dojde k početí, existuje cca 80% pravděpodobnost na přežití oplodněného vajíčka, což představuje oproti potenciálu jednotlivé spermie ale i vajíčka, obrovský posun v možnostech (pravděpodobnost, že se spermie vyvine v myslící bytost je 1:200 milionům). Tato diskontinuita by měla být brána v morálním diskursu v potaz, protože pravděpodobnost hraje v morálním uvažování roli. Tento posun v pravděpodobnosti, že se z buňky stane rozumná bytost, je přirozeným místem, kde vést dělící čáru. Zničení plodu znamená zničení bytosti, která už má DNA, orgány, citlivost k bolesti a 80% šanci na to, že se stane rozumnou bytostí.

Dalším argumentem pro početí je, že jím vzniká lidský genetický kód, který je biologickým nosičem lidského potenciálu. Bytost s lidskou DNA je člověk.

 

V závěru pak dává autor své teze do širšího kontextu, kdy upřesňuje, že jeho argumentace se netýká situace, kdy je ohrožen život matky, protože posuzování činů, jež mají důsledky na život, je třeba podrobit zvážení.

Z křesťanského hlediska pak nakonec objasňuje, že na nenarozené dítě je třeba nahlížet jako na bližního a řídit se přikázáním lásky k bližnímu, což lze interpretovat i humanisticky jako “neubližuj bližnímu bez důvodu“, přičemž jediným přijatelným důvodem je v případě potratu sebeobrana.

 

III. Komentář k článku Johna T. Noonana, Jr. An Almost Absolute Value in History

Ta argumentace je velmi důsledná, ale staví na něčem, co je problematické a v čehož podporu neargumentuje – na potencialitě. Tedy předpokládá, že čtenář přijme jako relevantní předpoklad, že uskutečněním potratu je likvidována nějaká hodnota v budoucnosti a že to je eticky relevantní. Nicméně takový předpoklad s sebou nese dosti významné důsledky.

Navzdory Noonanově zdůrazňování posunu v pravděpodobnosti při početí lze namítnout, že v době ovulace je v těle ženy nachystáno vajíčko s naprosto jedinečnou polovinou genetického kódu, přičemž to, že není oplodněno, představuje, logicky v souladu s autorovou argumentací, padesátiprocentní potrat.

Osobně pokládám argumentaci na základě potenciálu za velmi problematickou, hovoříme zde o důsledcích činů, které nelze dohlédnout. Navíc tato argumentace vede k eticky sporným důsledkům. Například označíme-li i zygotu za lidskou bytost, pak samozřejmě musíme odmítnout některé lékařské postupy jako neetické, především umělé oplodnění a využití kmenových buněk. Pakliže ale například zakážeme umělé oplodnění, neboť při něm dochází k „zavraždění“ (potenciálních) lidských bytostí, pak samozřejmě bráníme vzniku lidských bytostí, jež by tímto způsobem přišly na svět – výsledkem je etický paradox. Stejně tak zabráněním výzkumu kmenových buněk získávaných z embryí zkrátíme život a tím i potenciál lidí, kteří by díky takové léčbě žili déle a kvalitněji.

Navíc pokud přiřkneme etickou hodnotu potencialitě, tedy tomu, co může být v budoucnosti dané bytosti uskutečněno, neznamená to pak, že hodnota lidského života s přibývajícím věkem klesá a tedy že zabít starého člověka je morálně přijatelnější než zabít mladého člověka?

Za sebe musím říci, že instinktivně, na základě vnitřních pocitů, morální intuice, nepovažuji interrupci za úplně „čistou“, zvláště pak v pozdějších stádiích těhotenství, nicméně požadavek na zacházení se shlukem buněk jako s lidskou bytostí pokládám za nesmyslný. Chápu, že je těžké najít nějakou hranici kdy, metaforicky řečeno, „vstupuje duše do těla“, nicméně řešení, že se tak děje při početí, vede k pro mě nepřijatelným etickým konsekvencím a jeho důsledné domýšlení vede k vnitřnímu rozporu.

 

Doplňky a dodatky: Poznamenejme ještě, že Noonan je v zásadě ještě umírněný v tom, že respektuje interrupci v případě ohrožení matky. Na katolické wiki Katopedia.cz se dočteme:

„Státy, které plní svoji povinnost a v rámci kompletní ochrany lidského života umělé potraty úplně zakazují, jsou Dominikánská republika, Chile, Malta, Nicaragua, Salvador a (pochopitelně) Vatikán.“ Přičemž „úplně“ opravdu znamená úplně (nelegální bez výjimky).

A samozřejmě si nemohu, co se úcty k životu na Malte týče, odpustit (i když vím, že to není úplně čisté) na úplný závěr citaci z médií:

„Některé vlaštovky, skřivani a další “poslové jara”, kteří se v březnu začínají vracet z teplých krajin, do svého českého domova nikdy nedoletí. Zastřelí je lovci na Maltě. Na tomto středomořském ostrově je lov ptactva takřka národním sportem. Střelci zabíjejí prakticky všechno, co jim přeletí před hlavní pušky…“