Antiaktivismus blazeovaných znormalizovaných neoliberálních ovcí

Antiaktivismus, fenomén typický pro českou společnost, fenomén vpravdě ohavný a přesto mu významná část společnosti dosud tleská. Nu, asi bych měl více přátel, kdybych blazeovaně držel hubu a krok, ale já to neudělám. Takže:

Když je třeba něco udělat, je třeba to udělat a ne čekat, až to někdo udělá, protože to nikdo jiný obvykle neudělá. Jasně, můžeme na všem hledat mouchy, vždycky je najdeme, můžeme alibisticky říct, že to či ono je to úkolem státu či nějaké instituce nebo profíka, že křísit lidi se zástavou srdce má lékař či zdravotník a ne někdo, kdo se připletl k nehodě a nikdy to nezkoušel… Nicméně pokud z jakéhokoli důvodu kompetentní strana nedělá to, co by měla, pak je alibistické dát od toho ruce pryč.

Připadá mi v české společnosti vůbec tragicky typické, že když začne někdo něco dělat, hned je označen za aktivistu, je divný, je podroben kritice, kdejaká hnida se obkecává dokola kolem a je to úmorné až běda. A někdy to aktivního člověka skutečně umoří…

A “antiaktivisti” se poté, co se vzájemně podělí o spravedlivé rozhořčení nad tím, že se někdo snaží o občanskou společnost, vzájemně potlapkají po zádech a budou si připadat ohromně nad věcí. Možná se pak stane, že si pro ně jednou přijdou a oni pak prozří a řeknou něco ve smyslu: “Když si přišli pro mě, nikdo nezbyl…”, ale nejspíš ne. Nejspíš přežijí všechny obvyklé zvraty, k nimž může ve společnosti nastat. Není to fér, ale je to tak. Držet hubu a krok se vyplácí…

Všimli jste si ostatně, že lidé hlásající módní antikomunismus (a tleskající Mašínům, jejichž aktivismus zjevně patřil do jiné, lepší, kategorie než je uklidňování vystrašených romských dětí) a neoliberální ideologii, lidé pokládající sami sebe za sebevědomá, samostatná a soutěživá kapitalistická individua, jsou snad jako jediní stiženi tím, co bychom mohli označit za morální degradaci pocházející z éry tzv. komunistické totality? Že jsou to právě oni, kdo zde s blazeovaným sebevědomím razí normalizační mentalitu nezadání si, nezapletení se…, mentalitu přísně střeženého soukromí a občanské pasivity? Myslím, že je velký kus pravdy na tezi historika Michala Pullmanna, že “dnes lidé používají na příslušných fórech podobných ideologických slovníků – jen s jinými floskulemi a jinými hodnotovými znaménky. Tedy, že mezi oběma režimy je v tomto, stejně jako ve spoustě jiných věcí, kontinuita.“

Mimochodem, když už jsme u těch normalizačních analogií, na univerzitách politici a ideologicky prověřené osoby debatují se studenty o zákazu KSČM – ovšemže bez toho, aby tam byl přítomen zástupce KSČM, jak jinak! – něco mi to připomíná…

Takže, pakliže jsme ti správní neoliberální antikomunističtí frikulíni, zatleskáme lidem, kteří ve svých telecích letech velice aktivně spáchali několik z hlediska naší ideologie přijatelných vražd, aktivně podpoříme režim proti rozvratníkům, vysmějeme se trapně snaživým aktivistům, kteří nechtějí nikoho zabíjet, ale prostě jen pomoci, a – Bože chraň! – dělají to zadarmo! (i když kdo ví, v čích službách!) a ulehneme s pocitem sebeuspokojení, protože my jsme ti správňáci, co se o sebe umí postarat a jediné, co nám kazí spaní, jsou socky, jež platíme ze svých daní…

Jediné, co mi dává jakousi naději, je fakt, že zřejmě roste počet lidí, kteří už se s vládnoucí ideologií neztotožňují, kteří jí nevěří. Spousta z nich sice padá do tenat různých bizarních konspiračních teorií, ale to je nutná daň v situaci, jaká dnes vládne. Znáte ten pocit, kdy si uvědomíte, že sníte, ale ještě jste se neprobudili? Vědomí, že to, co vnímáte, je sen, ale stále v tom snu vězíte? Tak nějak bych metaforicky pospal naši dobu a společenskou situaci: Stále více se nás probouzí do noční můry, ale ještě je třeba ze sebe ten hrozný sen setřást…

A abychom to dokázali, musíme být aktivní a odvážní jinak to nejde.

 

EDIT 6. 10. 2011: Uznávám, že se jedná o filipiku, v níž rozmáchlost nahrazuje argumentaci, a že paušalizuji. Někdy je však potřeba neřešit detaily Nevinný

Mnohem promyšleněji a hlouběji se tomuto vtématu věnuje doporučení velmi hodný esej Jana Kellera Dobrodruzi každodennosti. Přečtěte si jej, opravdu stojí za to!