O čem nevypovídají zkušenosti s adoptovanými dětmi romského původu

Vzhledem k vyhrocené atmosféře související s děním ve Šluknovském výběžku se objevuje množství nejrůznějších komentářů na téma Romové. Pod jedním z nich byla diskutována údajná genetická inferiorita Romů v oblasti inteligence a jako příklad byla uvedena adopce dětí romského původu a problémy s nimi, konkrétně pak neblahá zkušenost spisovatelky Terezy Boučkové. V této souvislosti mám potřebu upozornit na skutečnost, že zapojíme-li kritické myšlení, uvidíme, že vyvozovat o Romech nějaké obecné závěry na tomto základě, je více než sporné.

Pomiňme nyní neexistenci statistiky (aspoň o ní nevím) a přijměme za bernou minci hypotézu, že adoptované děti romského původu jsou problematičtější, než adoptované děti jiného původu. Je to docela dobře možné. Vypovídá to však opravdu nutně něco o genetické inferioritě Romů? Podívejme se, co všechno (vlastně ne všechno – nevěřím, že se mi podaří postihnout všechny faktory) zde může být ve hře. Stačí se podívat do toho rozhovoru a člověk, kterému to aspoň trochu myslí, okamžitě pozná, kde je patrně největší problém: Kluci byli adoptováni v jednom roce věku. Rok citové deprivace v kojeneckém ústavu je zde dle mého názoru ten nejvážnější problém, ne geny. Netvrdím, že geny nehrají roli, ale ty téměř jistě nezpůsobily citovou oploštěnost, jež zřejmě stojí v pozadí neschopnosti matky mít na adoptované děti formující vliv. Kdybych měl adoptovat dítě, pak právě délka absence vztahu novorozence s matkou by pro mě představovala rozhodující kritérium. Každý týden navíc prohlubuje nevratné psychické zmrzačení dítěte. Není náhodou, že se pokládá za vhodnější, když dítě vyrůstá v problematické či dokonce defektní rodině, než když je v kojeneckém ústavu a pak dětském domově (byť je tam materiálně mnohem lépe zajištěno). I matka-narkomanka (kupříkladu) je pro dítě lepší než ošetřovatelka v ústavu. Odebírání dětí z důvodu chudoby rodičů je pak už úplná zhovadilost. Vzhledem k tomu, že lze předpokládat, že děti romského původu čekají na adopci déle než děti neromského původu, je třeba tento faktor, který jinak s etnickým původem vůbec nesouvisí, brát v této záležitosti v potaz. Proto pokud chceme srovnávat duševní schopnosti adoptovaných dětí romského a neromského původu, museli bychom je srovnávat u dětí, jež na adopce čekaly přibližně stejnou dobu.

Dále je třeba ohledně těch vrozených vlastnosti, a to včetně výše inteligenčního kvocientu, poznamenat, že zde hraje významnou roli chování matky v době těhotenství. Například to, jestli kouří, pije alkohol nebo bere jiné drogy atd. To způsobuje vrozené, nikoli však genetické, handicapy, jako je třeba lehká mozková dysfunkce. Jinak řečeno: Ne vše, co je vrozené, je genetické! Prenatální vývoj je třeba brát v potaz. Bylo by třeba vyzkoumat, jak ovlivňuje kultura daného etnika to, jak zodpovědně či nezodpovědně se budoucí matky v problematické sociální situaci (tedy matky, jejichž děti bývají nejčastěji adoptovány) v těhotenství chovají. A vlastně i obecně to, zda se důvody, proč jsou děti dávány k adopci, u různých etnik neliší. Obecně lze říci, že lze oprávněně uvažovat o tom, že biologické matky adoptovaných dětí jsou méně zodpovědné než je průměr populace. I kdyby míra nezodpovědnosti těchto žen byla stejná u žen romského a neromského původu, lze v každém případě poukázat na to, že člověk, který adoptuje dítě, nese riziko, že toto dítě bude prenatálně postiženo. Osobně si myslím, že důvody k odložení či odebrání dítěte mohou být kulturně podmíněné a mohou se u různých etnik lišit, proto zde vzniká problém se souměřitelností a nelze tedy ani z tohoto důvodu vyvozovat ze zkušeností s adopcí nějaké silné závěry o genetické podmíněnosti stereotypizovaně chápaných vlastností romského či jakéhokoli jiného etnika.

Další faktor, který nevyhnutelně vede ke zkreslení, je fakt, že kromě toho, že se na výši inteligence podílí prenatální vývoj a kvalita stimulů, jimž je dítě vystaveno, je to i geneticky vázaný znak. Oprávněně, řekl bych, můžu předpokládat negativní korelaci s adoptivními dětmi, totiž, že pravděpodobnost, že rodiče dají dítě k adopci, klesá s rostoucí výší jejich IQ. Proto lze oprávněně očekávat, že adoptované děti budou obecně méně nadané než neadoptované. Z toho důvodu je pochybné tvrdit něco ve smyslu “Vychovali ho bílí, ale stejně skončil jako typický Cikán, tudíž to ‘cikánství’ mají Cikáni vrozené.“

Mým záměrem v tomto článku nebylo dokázat, že lidé různého etnického původu nemají různé vlastnosti, ani to, že tyto vlastnosti jsou dané pouze kulturně a nejsou do té či oné míry geneticky podmíněné, ale to, že argumentace adopcí je z výše uvedených důvodů sporná, neboť zde vstupuje do hry několik velmi silných faktorů (emoční deprivace v raném dětství, vrozené problémy prenatálního původu a výběrový efekt, kdy jsou adoptováni potomci rodičů s pravděpodobně nižší mírou inteligence), které celkový obraz zkreslují.

Na závěr si dovolím obecnější postřeh: Myslím, že bez ohledu na to, zda jsou si různá etnika geneticky rovna či nikoli, je předpoklad rovnosti metodologicky plodnější než předpoklad nerovnosti, neboť předpoklad rovnosti vede k úsilí o odstranění nerovnosti, zatímco předpoklad nerovnosti nerovnost fixuje či dokonce zhoršuje.