Začátkem týdne mi zavolal kamarád s tím, že našel opuštěné a poměrně bizarně zbarvené kotě a co jako s ním má dělat. Nutno dodat, že volal z Ostravy, kde žije, přičemž dodal, že do Brna na návštěvu bratra pojede v pátek. No, byste řekli, že jsem mu na to asi tak řekl?
Zkraťme to, vedle v pokoji je kotě a já se nebudu zdržovat psaním sáhodlouhých litanií. Takže kočička nejprve nechtěla jíst, pak se rozjedla, přebývala pár dní ve stísněných podmínkách, pak přežila cestu do Brna v podmínkách ještě stísněnějších, a nyní je u mě v ložnici a zvyká si. Je velice akční a zatím se bojí jen Elišky a drží si ji syčením od těla. Čikita se Zinuškou se naopak bojí toho mrněte a taky si je drží syčením od těla. To se poddá…
Kamarád mi ke kotěti dal i tašku plnou krmení – včetně speciálního mléka, o němž jsem vůbec netušil, že se vyrábí – a já mu za to dal svůj poslední autorský výtisk Bizarního atraktoru, neboť tuším, že jej ocení. Bizarní atraktor za bizarní kotě – já teď zrovna nemám k dispozici foťák, takže jsem se pokusil udělat několik obrázků toho živého stříbra (které mne celou noc na dnešek budilo a chtělo si hrát) kamerou svého MacBooku, ale vězte, že jakmile získám operativnější techniku, uvidíte tak podivně flekatou kočku, jako už dlouho ne.
A ještě jméno. Kamarád jí říkal Sisi, ale mně to moc nesedí. A protože je ze Ostravska a já mám rád Bezruče, napadla mě Maryčka, zkráceně pak Mari. Nebo Márinka. Tak nějak. Uvidíme.