Uživateli Jana Nováková se líbí Smrt našich hokejistů aneb Vítejte ve světě postmoderních bizarností (dvě glosy)

Ne snad, že by na téma dojímání se na sociálních sítích nebylo řečeno už mnohé a nadto velmi dobře – aktuálně vede Case se svým příspěvkem Národní tragédie!, k tématu se pak vztahuje také starší článek Martina Malého Dojatí až k nevolnosti a Tribunův příspěvek Supi se slétají na kořist (oba se týkají starších událostí, ale se stejným mediálním průběhem) – ale podařilo se mi sesbírat několik postřehů a glos, jež si zaslouží neupadnout v zapomnění:

Glosa č. 1 – Smrt? To se mi líbí!

Když jsem si přečetl na zdi svého Facebooku oznámení “Uživateli Jana Nováková se líbí Smrt nasich hokejistu!!!(Karel Rachunek,Jan Marek a Josef Vasicek“ (jméno uživatelky změněno, název FB stránky překopírován i s chybami), řekl jsem si, že tohle je už opravdu dokonale tragikomicky (byť samozřejmě nezáměrně) bizarní. Nicméně když jsem se k tomu v myšlenkách vrátil, napadlo mě, zda se v případě tohoto lapsu nejedná o cosi na způsob freudovsky interpretovatelného přeřeknutí, tedy, že se uživatelce Janě Novákové – a potažmo všem ostatním, kdo na stránce Smrt nasich hokejistu!!!(Karel Rachunek,Jan Marek a Josef Vasicek klikli na “To se mi líbí“, jakož i i všem ostatním, co se na tom tyjátru podílejí – smrt těch hokejistů možná doopravdy líbí. Jasně, nikdy by to nepřiznali, dozajista to myslí mnohem upřímněji, než onehdá Standa Gross, ale stejně mám takové podezření, že jim to dělá dobře. Možná je to trochu podobné onomu známému očumování dopravních nehod a jiných neštěstí, a také poprav (přičemž dnes, díky internetu, můžeme opět očumovat popravy a lynčování, spravedlivě se rozhořčovat nad brutalitou toho či onoho režimu a užívat si to, že?) a tak. Smrt těch druhých je možná druhá nejrozšířenější “guilty pleasure“ na světě (po sexuálních fantaziích pochopitelně). Nikdy nezklame…

 

Glosa č. 2 – Tragédie nebo neštěstí?

motto: ‎”Já bych v dnešní smuteční den rád připomněl, že: To, že někdo spadne s letadlem nebo umře, není tragédie! Když po cestě domů zabijete vlastního otce, zplodíte děti s vlastní matkou, celé město kvůli vám pomře na mor, vaše matka-manželka spáchá sebevraždu, vy poté oslepíte sama sebe, skončíte jako vyhnanec a vaše děti jsou navždy proklety bohy… to je tragédie.“ Jakub Ráliš

“V Brně na Náměstí Svobody pokládají lidé vlajky, svíčky a jiný pseudopietní bordel. Kdyby v tom letadle zemřeli tři doktoři, kteří dobrovolně pomáhali dětem ve třetím světě, tak by neštěkl ani pes. Zkurvená civilizace.” napsal na FB Michal Darken Koudelka a vystihl to i za mě. Upřímně řečeno: Samozřejmě cítím s pozůstalými, ale mnohem víc cítím s třeba pozůstalými horníka, který zůstal zasypán v nějakém dole někde v Africe, a jeho žena, aby uživila rodinu, bude muset začít prodávat sama sebe. Ztráta blízkého člověka samozřejmě vždy bolí, ale bolí o to víc, pokud je na ni vázána existenciální mizérie dalších lidí. Což u pozůstalých po hokejistovi bezpochyby nehrozí. A skutečně umírají i lidé, na nichž závisí bytí či nebytí jiných lidských bytostí, nikoli jen jejich zábava. Ale jejich smrt zůstane povětšinou jen počtem v anonymní statistice. Ale samozřejmě úplně nejvíc se mě dotýká smrt lidí, kteří jsou mi osobně blízcí – a nutno dodat že mám v tomto směru již dosti bohaté zkušenosti. A jak kdosi na FB poznamenal, právě v takových chvílích je člověk opravdu na kaši a to poslední, oč by stál, je probírat to na sociálních sítích…

Pokud se však už mám dojmout (a já jsem člověk, který se dojímá překvapivě snadno!), pak tak v případě aktuálního neštěstí učiním kvůli těmto ženám: Jelena Formatovová, Naděžda Maksomovová, ? Muzačarovnová, ? Salinová – pravděpodobně letušky. Nejspíš mladé ženy, jejichž tváře v médiích nikdy neuvidíme, a které rovněž předčasně zemřely. A protože v mých očích má život ženy větší cenu než život muže, budu se dojímat raději pro ně. Co o nich vlastně víme? Existují děti, které se jich už nikdy nedočkají? Jistě existují lidé, kteří kvůli nim pláčou neméně než příbuzní těch hokejistů. Ale ani jejich smrt není tragédie, je to prostě neštěstí. Nedevalvujme slova! Pokud je zřícení letadla s hokejovým týmem tragédie, co je pak probůh třeba holocaust?

Což mi připomíná: Docela by mě zajímalo, kolik procent lidí prohlašujících, že žertování na téma mrtvých hokejistů je přes míru a odsouzeníhodné, beze stopy studu šířilo vtipy o Židech v koncentráku či o Somálcích…

Veronika Kozlová na FB napsala: “Nazývat jakoukoliv smrt tragédií je čisté pokrytectví. Ano, byla to zbytečná a příliš brzká smrt. Je to osobním neštěstím rodin zemřelých. A ano, mohu vyjádřit soustrast, protože si dovedu představit sebe na místě pozůstalých a není to příjemný pocit. Ale nazývat to obecně tragédií, nazývat je národními hrdiny … a vyřvávat jaká se nestala hrozná věc… to jsem potom opravdu vděčná za Jaroslavův, byť cynický, příspěvek. Protože z takové falše je mi na blití. Denně umírají nevinné děti na nemoci, které dovedeme léčit, rukama našich sousedů, kteří je týrají, nebo pod koly opilých řidičů. Jsou jich desetitisíce. Ale dnes umřeli TŘI NAŠI HOKEJISTI, což je tragédie… jděte se bodnout s takovým přístupem;)“

Ale hlavně že Dominik Duka ví, za koho je třeba sloužit mši (docela by mě zajímalo, zda byli zesnulí zbožní katolíci, kteří by to ocenili, jestli třeba nebyli ateisté nebo byli jiného vyznání…). Nicméně když už z něčeho uděláme tragédii, potřebujeme klimax, přičemž vyvrcholení v podobě velkoplošné obrazovky, proslovů, mše a státní hymny, to už se opravdu blíží orgasmu. Upřímně doufám, že se všichni postižení v neděli udělají a bude klid. Pochopitelně ne na dlouho. Vzhledem k inflaci celebrit je jen otázkou času, kdy to celé začne nanovo. A pokud by se až příliš dlouho nic nedělo, média jistě nezklamou a zmedializují další z desítek dětí, jež se v této zemi ročně ztratí…