V současné době je k dispozici slušné množství knih o současné religiozitě, nicméně ty se povětšinou zaměřují na tzv. nová náboženská hnutí (což je pojem z mnoha důvodů problematický) a neusilují o postižení současné náboženské situace světa jako celku. Český religionista Ivan O. Štampach se ve své knize Na nových stezkách ducha o něco takového snaží – a nutno již předem říci, že se mu to nadmíru dobře daří, což je vzhledem ke skromnému rozsahu knihy (261 stran) vskutku obdivuhodné!
Ještě obdivuhodnější je, že prvních 69 stran je věnováno obecným záležitostem religionistickým a filosofickým, jež vytvářejí osnovu, do níž pak bude část speciální, věnující se již konkrétním náboženským směrům, vetkána. Čtenář se tak seznámí s pojmem religiozity a různými způsoby jejího metodologického uchopení, s otázkami týkajícími se míry angažovanosti religionisty, s problematikou geografie náboženství a s tím, na jaká zkreslení si musíme, uvažujeme-li o náboženství ze zeměpisného hlediska, dávat pozor. Další důležité kapitoly jsou věnovány historickým, demografickým a právním předpokladům české náboženské současnosti a sociálnímu a kulturnímu kontextu současné religiozity, kde autor mimo jiné analyzuje pojem „bez vyznání“ a pouští se do úvah, jak je to s tím proslulým a možná údajným „českým ateismem“. Autor se zde věnuje i otázce paradigmatické změny a nejrůznějším tendencím vývoje náboženství v postmoderní společnosti. Zde také zavádí zajímavý pojem „komerční či klientské náboženství“, kdy jsou původně náboženské zkušenosti zprostředkovávány za úplatu a nezávazně (tedy bez nutnosti přihlásit se k nějakému náboženství) různými specialisty; hovoří v této souvislosti k posunu náboženství k tzv. „měkké spiritualitě“. Protipólem této tendence je pak náboženský fundamentalismus.
V závěru obecné části knihy autor s výhradami navrhuje klasifikaci směrů současné religiozity a naší kultuře, jež je založena na původu jednotlivých náboženských směrů:
- současnost tradičních náboženských směrů,
- atypické směry navazující na křesťanství,
- mimokřesťanské směry západního původu,
- mimokřesťanské směry východního původu,
- eklektické směry,
- kvazireligiózní směry.
Nyní se tedy dostáváme k části speciální, jež je členěna na základě výše uvedené klasifikace. Autor zde velmi srozumitelně objasňuje současnost jednotlivých náboženství; mé předběžné znalosti jsou značné, takže si nejsem zcela jist, nakolik by byl text přístupný i naprostému laikovi, nicméně se domnívám, že výklad srozumitelný opravdu je. Problém v souvislosti s malými předběžnými znalostmi by mohl vzniknout spíše kvůli stručnosti, jež je nevyhnutelnou daní za střízlivý rozsah publikace. Čtenář by měl mít na paměti, že každý z popisovaných fenoménů by bylo možné pojednat formou tlusté knihy – a i tak by se našly hlasy, že takový tlustospis něco podstatného opomíjí. Proto pokládám za užitečné mít při ruce internet a zjišťovat si další dodatečné informace o jevech, jež čtenáře zvláště zaujmou.
Vrátím-li se k obsahu speciální části, pak musím říci, že se autorovi skvěle daří vystihnout to podstatné, pakliže nás zajímá především to, co se děje v našem kulturním okruhu (zvláštní důraz je kladen na náboženskou situaci v ČR). Obšírně jsou tedy pojednány křesťanské směry, méně již například vnitřní bohatost islámu. Nezvykle velká část knihy je věnována hermetismu a zednářství a to včetně současné české scény, autor dále věnoval kapitolu novopohanství, kde se věnuje obnovám různých tradic, wicce, a neošamanismu (včetně zmínky o urbanšamanismu!). Není opomenut ani Rudolf Steiner a jeho anthroposofie, přičemž mám pocit, že – ve srovnání s prostorem věnovaným ostatním směrům – je mu věnován prostor možná až neúměrně velký. Mnohé se z knihy dozvíme o současnosti orientálních směrů, především různých forem buddhismu, v současné západní religiozitě. Nakonec se autor věnuje fenoménu „New Age“ (a problému jeho pojmového uchopení) a dalším eklektickým a kvazireligiózním směrům současné religiozity, přičemž je zmíněno i diskordiánství – co víc si přát? 😉
Za menší nedostatek pokládám skutečnost, že v rámci kvazireligiózních směrů není zmíněn Anton LaVey a jeho pojetí satanismu – určitě by si zmínku zasloužil. Ale někdo jiný by si nejspíš vzpomněl na nějaký vlastní oblíbený náboženský fenomén, jemuž autor upřel svou pozornost – je to prostě dáno limitujícím rozsahem publikace.
Na této části knihy oceňuji nejen její přehlednost, informativnost a také hluboké postřehy týkající se uchopování religiózních motivů v současné společnosti, ale i autorovy nezaujatosti – kniha je krásnou ukázkou religionistické korektnosti a neodsuzující vstřícnosti vůči jednotlivým fenoménům; za obohacující považuji například myšlenku, že Svědkové Jehovovi jsou testem náboženské snášenlivosti společnosti.
Poslední část publikace je věnována problematice sektářství, fundamentalismu a dále pak otázce mezináboženských vztahů. Autor ukazuje, jak problematické je používání pojmů nesoucích hodnotící aspekt, a problematizuje současný úzus jejich používání. V poslední kapitole pak zevrubně nastiňuje současnost mezináboženského dialogu a jeho úskalí.
Štampachova kniha Na nových stezkách ducha je tedy publikací, kterou vřele doporučuji každému, kdo se chce seznámit se stavem současné religiozity v naší společnosti. Laik díky ní získá slušný přehled, člověk s hlubším zázemím nové a zajímavé podněty, kterak o náboženských fenoménech uvažovat.