Nemám rád jednoduché návody jak zvládnout život, takové ty psychologické manuály, které vám řeknou, že když budete dělat tohle a vyhnete se tomuhle, budete šťastnější, úspěšnější, produktivnější a získáte lepšího partnera. To neznamená, že bych příručky tohoto druhu pokládal za nutně scestné, znamená to jen, že já si raději na záležitosti týkající se smysluplného prožití života přicházím sám a dávám přednost obecným inspiracím, než hotovým kuchařkám. Kniha Mytologémy, jíž napsal významný analytický psycholog a Jungův pokračovatel James Hollis, k těmto nevnucujícím a inspirujícím knihám jednoznačně patří.
Ono je to vlastně i tak, že když si na něco přijdu sám, dokáži to pak mnohem lépe aplikovat ve svém životě, než kdyby mi daný postup naordinoval někdo zvenčí. Na druhou stranu uvítám podněty, úhly pohledu, obecné postupy, jak o věcech přemýšlet. Což je mimochodem něco, co nejsou schopni pochopit kritikové astrologů a jiných okultních poradců – totiž že nabízejí úhel pohledu, způsob myšlení, který se liší od běžného a umožňuje zahlédnout příčiny problémů, které všednodenníma očima nevidíme. Totéž platí i o různých psychologických školách. Nelze říci, že pravdu má spíše Jung než Freud (či naopak), nebo že jedinou správnou metodou je gestalt atd. Tady se nebavíme o konkurenčních teoriích v přírodovědném smyslu, tedy o více či méně přesných popisech kauzální reality, ale o úhlech pohledu na tak mnohostrannou věc, jakou je lidská duše. V této souvislosti, tedy v souvislosti s interpretacemi, se mi vybavuje zenový příběh, v němž se žák, než se stane mnichem, dívá na horu a vidí horu. Po nějaké době studia zenu se dívá na horu a nevidí horu. A když se stane mistrem, dívá se na horu – a vidí horu… Neboli: Chceme-li nějakému fenoménu porozumět, musíme nejprve projít údobím interpretací, než jej budeme schopni vidět takový, jaký je. Hovoříme-li o interpretacích v psychologii, musíme zavést kategorii smyslu a z ní plynoucí důraz na metaforu. Pokud nám má něco pomoci při objevování úskalí, s nimiž se naše psychika potýká, nepomůže nám kauzální a přírodovědně korektní popis; to, co potřebujeme, je vědomí, že jsme se dotkli něčeho subjektivně významného, že chápeme nejen proč se ty či ony události staly, ale také za jakým účelem se staly, co nás měly naučit, jaký byl jejich smysl (z objektivního či přírodovědného hlediska přitom samozřejmě vůbec žádný smysl mít nemusely). Je to svého druhu připuštění existence nějaké síly v pozadí, která po nás chce, abychom v životě naplnili nějaký konkrétní úděl. Tu sílu můžeme chápat jako Boha, jako svého vnitřního génia, nebo třeba čistě abstraktně jako určitý řád věcí, jehož jsme součástí. A právě Bohem či bohy se James Hollis ve své knize zabývá, nikoli však teologicky, ale hlubinně psychologicky, jako ambivalentími silami, jež vstupují do našich životů a mění je, aniž by se ptaly na náš názor. Vnímá je spíše procesuálně než staticky, nevnímá boha jako entitu v čase a prostoru, ale spíše jako nějaké dění, jako sloveso spíše než podstatné jméno: bůh je to, co “bohuje“. V tomto směru je, odbočím, nepochybně inspirativní i pro teologii, zvláště tím, že velmi zajímavým způsobem poukazuje na zcela odlišnou kvalitu božství. Činnost boha přitom nemůže být vnímána jako něco, co lze hodnotit našimi etickými kritérii. Ostatně podíváme-li se do jakýchkoli mýtů (včetně biblických příběhů), uvidíme, že skutečnost, že pro boha platí jiná měřítka, než pro člověka, vyjadřují více než názorně. Jedná se samozřejmě o metaforu spojenou s antropomorfizací – chceme-li o Bohu či bozích něco vypovědět, potřebujeme jej či je nějak jazykově uchopit, proto antropomorfizujeme. Ale už zase odbíhám; aspoň však vidíte, jak inspirující Hollisova knížka je!
Vraťme se však k tomu, o čem knížka je a jak konkrétně může pomoci ve skutečném životě. Autor akcentuje především velkou sílu metafory a symbolu, které definuje jako něco, co odkazuje za ten který symbol či tu kterou metaforu k nepostižitelnému božství, jež se projevuje v našich životech. V této souvislosti nabízí velmi zajímavou definici modloslužebnictví coby uctívání symbolu místo toho, co tento symbol představuje, což je dle Hollise zvěcněním (reifikací) boha. To je také jeho interpretace Nietzschova zabití Boha. Tím, že reifikací (uctíváním symbolu) přerušíme kontakt s božstvím, však Boha či bohy ve skutečnosti nezabíjíme, Bůh si najde jinou cestu, jak se s námi spojit. A pokud jsme jej urazili, stane se nemocí (zde autor poukazuje na Jungovo slavné prohlášení, že bohové se stali nemocemi), v Hollisově pojetí nemocí duševní, ale vlastně to může být dle mého názoru jakákoli nemoc, a objeví-li se patologické symptomy, je namístě si položit otázku, jakého boha jsme urazili. To je jedna rovina knihy. Druhá se týká mytologémů, což jsou stavební kameny mýtů (například sestup do podsvětí, boj s drakem atd.). Autor se zabývá především tzv. imagy, tedy, řekněme, zvnitřněnými obrazy, matky, otce, a archetypem dítěte, a tím, jak se projevují v mýtech a jak ovlivňují naše životy. Tato část knihy je velmi poučná a myslím, že se v ní najde kde kdo. Mě osobně velmi posunula na cestě k porozumění tomu, co se v mém životě událo, a také jsem díky ní lépe porozuměl některým blízkým lidem. Cílem je pohled na vlastní život jako na osobní mýtus, který jsme si nevybrali, ale v němž jsme hlavními hrdiny. Autor přitom neklade důraz na viditelný úspěch, maximalizaci štěstí a seberealizaci, jak je běžně pojímána, protože tyto aspekty života mohou často skrývat hlubší utrpení z života sice zdánlivě úspěšného, ale vnitřně prázdného (jak demonstruje na kazuistikách společensky úspěšných a přesto vnitřně nespokojených lidí).
V knize je toho (byť na relativně malém prostoru) pochopitelně mnohem více. Jak jsem již napsal v úvodu, autor nám neříká, co máme dělat, nýbrž nabízí způsob, jak o sobě přemýšlet a jak se stát autentickými lidmi, kteří žijí své životy a nikoli životy někoho jiného. Není to úplně snadné čtení, nicméně jde o publikaci přístupnou i vzdělaným a zvídavým laikům, jež čtenáři srozumitelně zpřístupňuje různé důležité aspekty jungovské psychologie a některá témata dále rozvíjí. Je to však také kniha, jež vyžaduje ochotu a připravenost připustit, že kupříkladu v životě, pod vlivem “uražených bohů“, neustále opakujeme stále stejné chyby, přičemž cesta ke změně vyžaduje upřímnost k sobě samému, upřímnost, jež někdy hodně bolí.