The Book of Life (recenze filmu)

Je 31. 12. roku 1999 a na letišti JFK v New Yorku se objeví Ježíš (v decentním obleku) se svou atraktivní asistentkou Magdalenou. V médiích se mluví o konci světa, a zdá se, že tentokrát právem – Ježíš se vrátil na Zemi, aby rozlomil poslední tři pečeti na Knize života.

Pokud jste mými pravidelnými čtenáři, je vám nejspíš jasné, že pro mě toto byla dostatečná informace k tomu, abych se po tomto zvláštním filmu nezávislého amerického režiséra Hala Hartleyho z roku 1998 začal pídit tuše, že se mi to bude líbit. Líbilo.

Kniha života patří k filmům, které jedni vychvalují do nebe, zatímco jiní je považují za odpad. Takové snímky jsou vždy zajímavé a hodné shlédnutí rozhodně více, než filmy, o nichž se většina shodne, že jsou docela dobré. Co tedy můžete od tohoto díla čekat?

Předně, ačkoli je to avizováno jako komedie, není to komedie. Opravdu se u toho nepotrháte smíchy a přemýšlím, jak na to distributor přišel – asi mu Ježíš na letišti připadl komický… Kdybych měl snímek nějak zařadit, asi bych řekl, že je to filosoficko-teologicko-psychologické drama. Ježíš přichází na svět otevřít poslední tři pečeti na Knize života (která je pojata jako soubor uložený v notebooku!), a uvědomuje si, že to vlastně nechce udělat, že nechce rozpoutat den Hospodinova hněvu, protože by tím popřel vše, oč usiloval, když před dvěma tisíciletími chodil po světě poprvé. Copak si lidé nezaslouží odpuštění i nyní? Proč se najednou ujmout role děsivého apokalyptického “Beránka“, nemilosrdně roztřídit lidi na dobré a zlé, či, spíše na věřící a nevěřící, přičemž ti zlí, respektive nevěřící, budou navěky uvrženi do plamenů pekelných?

Ježíš má ve filmu ovšem zdatné protihráče. Cynického a deprimovaného Satana, který ví, že Den Hospodinův je na spadnutí, a snaží se získat, vysedávaje v kavárně, poslední duše do sbírky zatracených, ateistu a gamblera, který se nechá Satanem svést a prodá za jackpot duši dívky, jež ho miluje, tato dívka, dobrosrdečná Japonka, ochotná se nezištně podělit, právnická agentura, vyřizující pro Hospodina “koncesvětovou“ agendu, a samozřejmě Máří Magdalena, vzpomínající na své první setkání s Ježíšem.

Velice silná je scéna, kdy se Ježíš setkává se Satanem a ten jej, v okamžiku, kdy vycítí, že Ježíš tentokrát nechce naplnit vůli svého nebeského Otce, opět pokouší a nabízí mu, že spolu založí nové náboženství. Úžasné!

Odolá Ježíš Satanovu pokoušení? Rozhodne se přeci jen splnit své poslání a rozlomí poslední tři pečeti? Nebudu prozrazovat. Řeknu jen, že vyznění filmu, o němž někteří diváci napsali, že je nepochopili, jsem pochopil, bylo zcela smysluplné a to i přesto, že kladlo pouze otázky a nenabízelo odpovědi. Tento snímek je vůbec založen především na kladení otázek, a to dobrých otázek, nikoli na servírování odpovědí. A tak je to správné, protože zatímco filosofické odpovědi jsou vždy provizorní, otázky jsou věčné.

Jedna z těchto otázek je otázka teologická, a je to vůbec poprvé, co jsem se s ní setkal ve filmu, totiž problém rozdílnosti Krista evangelií a Krista Zjevení Janova, a to dokonce přímo z Ježíšovy perspektivy (“Nikdy jsem neměl rád proroky.”), smekám! Dalším tématem je uzavřená a otevřená budoucnost, tedy otázka, zda někdy nastane konec dějin (ať už v křesťanském, hegelovském či marxistickém smyslu), nebo zda je budoucnost lidstva popperovsky otevřená a plná možností, které může lidstvo využít k dobrému i zlému.

Jeden komentátor označil tento film za protikřesťanský, s čímž nesouhlasím. Rozhodně je to snímek antidogmatický, anifanatický a antikonfesní. Objevuje se zde gnostický motiv v podobě důrazu na rozdílnost mezi starozákonním Hospodinem a novozákonním Kristem (což je samozřejmě další z věčných otázek), přičemž zde ovšem Ježíš je synem starozákonního Hospodina, jenž je vnímán jako pravý Bůh a nikoli jako gnostický Démiurg. Ježíš se však se svým Otcem pře a ve filmu se objevuje myšlenka, že v Ježíši bylo božství zlidštěno. Ježíš si uvědomuje a sděluje, že je na lidstvu závislý, že mu na lidstvu záleží; nemá takový odstup jako Otec. Motiv odpuštění je leitmotivem celého snímku, přičemž Ježíš je mezi dvěma mlýnskými kameny: Agenty jeho Otce a Satanem, přičemž ani boží, ani ďábelská strana nejsou slitování schopny. Jednou z klíčových scén je pak Magdalénino vzpomínání na Ježíšova slova “Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.”

Film tedy rozhodně je polemikou se současným křesťanstvím, ale spíše bych řekl, že s ním vede konstruktivní dialog, než že by na ně útočil.

Zpracování je velice zajímavé, i když některým lidem asi nesedne – rychlá a neklidná kamera, rozmazané záběry a dynamický hudební doprovod působí dojmem, jako by byl celý příběh jen zběžně a narychlo načrtnut a nebyl už čas převést skicu na plátno. To samozřejmě není nedostatek, ale přednost tohoto snímku, protože ten dojem, že se vše někam řítí, že aktuálnost výpovědi musí držet krok s dobou, že pokud bychom se jen trochu zdrželi u nějakého detailu, zůstaneme pozadu. Je to zpracování nezvyklé, jaksi nefilmové, a přesto uchvacující. Sympatické rovněž je, že film, ačkoli je velmi filosofický, není utahaný a ani na okamžik nenudí. Hodinová stopáž se dnes už často nevidí, tvůrce správně odhadl, co je podstatné, to sdělil, a odolal pokušení artové užvaněnosti.

Řekl bych, že jsem napsal dost na to, abyste nyní už víceméně správně tušili, jestli se vám to bude líbit či nikoli. V první případě doufám, že jsem vás svou recenzí neuvedl na scestí a že vás snímek zaujme stejně, jako mě.