Zodpovědnost spisovatele

Stala se mi taková zvláštní věc, která mne přiměla k úvahám o tom, jak moc by měl spisovatel reflektovat to, co píše. Jako milovníka mystifikací se mě to týká takřka bezprostředně. Celé to začalo tím, že jsem na podzim minulého roku řekl své milé dávné přítelkyni, že jsem satanista, což jsem tenkrát ještě byl, a ona se vyděsila a začala v té souvislosti mluvit o mučení…

Moc mi to tehdy nedávalo smysl, ale domníval jsem se, že takové “krátké spojení“ vzniklo patrně pod vlivem “lidových“ představ o satanismu, případně pod vlivem nějaké náboženské propagandy. Vysvětlil jsem jí, že je to blbost, nevím, nakolik mé vysvětlení přijala. Ale až včera jsem se dopátral toho, odkud tu představu získala (EDIT: Jak se ukázalo, zdrojem této představy bylo něco jiného, dopátral jsem se tedy špatně, ale na smyslu článku to nic významného nemění). Mám od ní totiž půjčenou vynikající knihu Michela Houellebecqa Elementární částice (recenzi dramatizace této knihy jsem zde zveřejnil, recenze knihy se objeví brzy, poté i recenze filmu). V té knize autor zmiňuje události v San Franciscu, kde skupina satanistů programově mučí a vraždí lidi, natáčí to a draze prodává jako real-snuff filmy. Pro neznalé: Snuff film je ultrahardcore sadistické porno zobrazující mučení, znásilňování a vraždění, přičemž se ovšem jedná o filmovou fikci s najatými herci a herečkami, real-snuff, tedy film, který by zobrazoval skutečné vraždění, a tudíž svatý grál perverzáků, je jedním z novodobých mýtů… Ale zpět k Houellebeckovi: Jde mu o to, aby literárně ilustroval své úvahy o možných důsledcích krajního individualismu a egoismu ve spojitosti se sexuální svobodou, přičemž naznačuje, že by mohlo jít o odvrácenou stranu “květinových“ hippies. Budiž, to je rozhodně myšlenka zajímavá, a do jeho knihy reflektující konec modernity docela dobře zapadá. Problém je v tom, že v příslušné kapitole zmiňuje LaVeye, jeho Církev Satanovu, San Francisco, materialismus satanistů a jejich nevíru v reálného ďábla (všechno pravda) a pak volně přechází do výše zmíněné fikce (včetně odvolávky na neexistující knihu neexistujícího autora, vyšetřování neexistujícím prokurátorem atd.). Kdybych se osobně nestal svědkem toho, že tomu někdo uvěřil, asi bych se nad tím nijak zvlášť nepozastavoval, protože bych si řekl, že každému čtenáři musí být jasné, že jde o beletrii a nikoli literaturu faktu. Jenže ouha, někdo to bral vážně…

Nemusím snad dodávat, že kdyby skutečně, jak je v knize uvedeno, byla na konci osmdesátých let (tedy v době, kdy vrcholila tzv. “satanská panika“, masově šířené zkazky o satanistických zneužíváních, jež nebyly, navzdory velmi důkladnému vyšetřování, nikdy potvrzeny) v USA vyšetřována satanistická sekta mučící lidi a točící real-snuff, byla by tato informace součástí jakéhokoli pojednání o satanismu, křesťané by ji omílali znovu a znovu, bylo by to stigma, jehož by se satanismus už nikdy nezbavil. Zvláště, pokud by tam byla přímá souvislost s LaVeyovou Church of Satan. Jenže lidé si neověřují všechno, co čtou, a spoustu toho přijímají zcela nekriticky.

A tím se dostávám k té odpovědnosti spisovatele. Je jasné, že kdybych to psal já a chtěl vyjádřit to, co Houellebecq, a tak, jako Houellebecq, tak víc zdůrazním extrémnost fiktivního satanského kultu a nevytvořím fikci jeho souvislosti s LaVeyovou Church of Satan. Ale učinil bych tak proto, že zrovna tuhle problematiku mám zmapovanou opravdu dobře. Ale co kdybych chtěl v rámci beletrie podobně využít nějakou jinou oblast, jinou skupinu lidí, jiný světonázor, něco, kde jsou mé znalosti jen povrchní? Jak domýšlet možné důsledky literárních fikcí, pakliže tyto těsně sousedí s realitou?

Čtenářům samozřejmě doporučuji, aby si vždy uvědomovali, že beletrie není literatura faktu, a aby si ověřovali veškeré v ní obsažené informace, pakliže by tyto měly mít vliv na to, co si myslí o reálně existujících fenoménech skutečného světa, a zvláště pak, pokud by šíření takové informace mimo původní literární kontext mohlo někomu reálně uškodit.

Co však doporučit spisovatelům? Uvážlivou autocenzuru? To se mi poněkud příčí. Důsledné uvádění disclaimerů o pouze náhodné podobnosti popisovaných dějů a skutečných lidí a událostí? Snad, ale otázkou je, jestli tyto disclaimery čtenář skutečně vnímá. Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby se spisovatel prostě pokud možno dobře orientoval v tom, o čem píše, a pakliže by jeho psaní mohlo vrhnout špatné světlo na nějakou skutečně existující skupinu lidí, vymyslet si skupinu podobnou, odpovídající literárním záměrům, ale fiktivní. Což je ovšem na druhou stranu patrně nerealizovatelné, pokud by chtěl autor napsat třeba thriller z vatikánského prostředí či třeba, jako Dan Brown, knihu, v níž hraje důležitou roli zednářství. Tak, jako v mnoha jiných případech, jednoduchý recept prostě neexistuje…