O problematice deprese a duševních nemocí obecně jsem zde už napsal spoustu, ale přesto, jak čas plyne, objevuji nové způsoby, jak o této nemoci uvažovat. Jedním z nich bylo porozumění tomuto fenoménu z duchovního hlediska jako spásnému projevu boží milosti, díky němuž jsem byl vpravdě donucen žít svůj vlastní život.
Tušil jsem to už delší dobu, ale k plnému uvědomění si této skutečnosti mne nasměrovala vynikající a doporučení hodná knížka Jamese Hollise Mytologémy, jež se věnuje působení božských sil v lidských životech. Nebudu zde složitě rozebírat hlubinně psychologický pohled na věc a šermovat slovy jako individuace či bytostné Já, protože to vlastně není nutné a čtenáře by to mátlo. Takže zcela jednoduše:
Moje matka neměla v životě možnost studovat to, co si přála (konkrétně uměleckou školu), jistou část života se živila prací, která ji nebavila (administrativou), posléze pracovala jako inspicientka ve Státním, později Národním, divadle Brno, což ji bavilo, ale stále cítila, že v životě nerozvinula svůj potenciál. Nu, a udělala to, co matky v takovém případě dělávají – naložila to na mě. Učinila ze mě prostředek k uskutečnění zmíněných nerealizovaných ambicí, což se projevovalo tak, že ve mně vzbudila pocit, že mou povinností je dobře se učit, něco v životě dokázat, dělat práci, která mě bude bavit atd. Studium pak pro ni bylo klíčem k realizaci tohoto nevědomého (vědomě samozřejmě chtěla moje dobro) záměru, který se mnou měla, takže dělala všechno proto, abych byl vzorným žákem a posléze studentem. A já jím až do dvacátého roku svého života byl. Pak se to zlomilo, objevily se stále vážnější potíže a, jak si uvědomuji, nejhorší stavy přicházely často tehdy, když už to vypadalo, že rozestudovanou školu konečně úspěšně dokončím, v čemž mi úspěšně zabránily.
Strašně dlouho jsem tu nemoc proklínal právě proto, že nebýt jí, mohl jsem být nyní dozajista PhDr. a PhD. a mít dobře našlápnuto k docentuře. Místo toho mám nejvyšší ukončené vzdělání střední. Bože, já já se celé ty roky litoval! No, a pak mi to konečně došlo: Ano, mohl bych být pro mě za mě třeba i docent a jednou i profesor, ale nebyl by to můj život. Ten život by byl prodloužením života mé matky a já bych navěky zůstal věčným chlapcem, který by svůj vlastní životní úděl nezahlédl ani někde daleko na obzoru. Nikdy bych nebyl Kojotem, nikdy bych nepoznal všechno to, co jsem poznal. Můj život by byl snem někoho jiného. A dokud mi to nedošlo, přicházela nemoc, aby chránila mou vlastní duši před pozřením mojí vlastní, a mimochodem milovanou a milující – jinak by k této situaci ani nemohlo dojít!, matkou.
Když mi tohle všechno došlo, uvědomil jsem si, že teď už tu nemoc k ničemu nepotřebuji. Poděkoval jsem silám utvářejícím můj život z oblastí hlubších, než je sídlo každodenního já, poděkoval jsem Bohu, že mi do života vstoupil v podobě těch nejstrašlivějších propadů do hlubin šílenství, protože tím spasil mou duši, a přijal jsem všechny ty příšerné roky s láskou, porozuměním a úlevou.
Netvrdím, že se už žádná epizoda deprese neobjeví, to bych opravdu zhřešil pýchou, ale stane-li se tak, položím si otázku: Před čímpak teď Bůh chrání mou duši? Po jaké cestě nemám dál kráčet?
Myslím, že tak, jak to platí o depresi, respektive bipolární poruše, platí to i o jiných nemocech, tedy soudím, že je dobré ptát se, jak ta či ona nemoc slouží duši, jak jí pomáhá, aby naplnila svůj vlastní úděl.
Současně však je třeba říci, že jsem stále pevně přesvědčen, že složité jevy mají obvykle složité příčiny, a že nelze přistupovat k vážnému onemocnění jen z jednoho hlediska (například zde popsaného) a věřit, že léčba založená na jedné z příčin sama o sobě povede k vyléčení. S nemocí je třeba pracovat na všech úrovních – tělesné (léky), psychické, sociální i duchovní. Omezit se jen na jednu rovinu, ať už kteroukoli, hrozí katastrofou a velikou deziluzí. Tak například já stále užívám antidepresiva, i když jsem jejich dávky výrazně snížil a nadále je budu postupně snižovat. Dopracuji se do stavu, kdy je můj mozek nebude potřebovat vůbec? Těžko říci, ale je možné, že nikoli, protože deprese způsobuje zřejmě nevratná poškození některých oblastí mozku a je možné, že můj mozek se bez jisté chemické podpory už neobejde. To mě ovšem po pravdě řečeno nijak netrápí, jediné, v čem mě léky omezují, je nutnost být přiměřeně zdrženlivý k alkoholu – a po pořádné opici se mi věru nestýská. Tím chci říci, že zpracovat nemoc na duchovní rovině a ignorovat roviny ostatní, jak se domnívají někteří esoteriky zaměření myslitelé, dle mého názoru k uzdravení nepovede (což je zde řečeno především jako disclaimer).
Zde jsem se tedy věnoval nemoci z duchovního hlediska a z hlediska jejího účelu jako nástroje chránícího duši, přičemž jsem zdůraznil, že se na toto hledisko nelze omezit. Pokud to někomu pomůže k lepšímu porozumění vlastní nemoci, ať už jakékoli, a případně i k uzdravení, splnilo toto zamyšlení svůj účel.