O výsměchu, fanatismu a principu kolektivní viny

16. května zveřejnil olomoucký filosof Filip Tvrdý na svém blogu nenávistnou filipiku proti typizovanému katolickému křesťanovi, přičemž ten článek mísou své verbální agrese překročil meze, jež jsem byl ochoten, byť s přivřenýma očima, pokládat za jakž takž únosné.

Mám rád legraci, rád si ji dělám ze sebe i z ostatních. Domnívám se navíc, že některé z nejzávažnějších skutečností lze říci jedině žertem a že humor je ideálním médiem ke sdělování důležitých věcí, neboť, jak řekl Vladimír Menšík, blbost se v humoru neschová. Jenže existuje rozdíl mezi smíchem a výsměchem, přičemž výsměch nemá s humorem nic společného – výsměch humor jen předstírá, schovává se za něj, ale ve skutečnosti je humorný asi tak stejně jako Hitlerovy projevy. Je směšný, to ano, ale ne humorný…

Musím připustit, že jsem se v minulosti rovněž několikrát výsměchu dopustil a hrdý na to věru nejsem. Opravdu se není čím chlubit, nehledě na to, že zformulování nenávistné promluvy nevyžaduje kdovíjakou dávku fištrónu, stačí se podívat na komentáře, jež plodí nutkaví komentátoři pod články a blogy na stránkách celostátních médií či stoupenci neonacismu na Facebooku.

Ale zpět k tématu: Já si také myslím, že to, v co věří typický oddaný katolík, je naivní. Jsem dokonce ochoten si z něj utahovat a pokud s ním vedu debatu, snažím se jej přimět k zamyšlení nad tím, zda jeho vidění světa přeci jen není poněkud jednostranné. Jsem schopen a ochoten komukoli říci, že jeho názor pokládám za hloupý. Předloží-li mi někdo na talíři vzájemně si odporující teze, jsem nadšen a udělám všechno proto, abych takovou nahrávku na smeč nepromarnil. Ale nic z toho nepokládám za otázku života a smrti, protože jsem již delší dobu přesvědčen, že světonázor sám o sobě není zase tak důležitý, a lidi posuzuji podle úplně jiných kvalit. Například podle toho, co dělají pro druhé, jestli dobře vychovávají své děti, jestli jsou ochotni pomoci druhému v nouzi a jestli žijí tak, aby naplnili na tomto světě svůj životní úděl. A k tomu nejen nepotřebují jakýkoli konkrétní světonázor, ale dokonce ani vybroušený intelekt a schopnost zastávat konzistentní názory. Někteří lidé jsou spíše racionální, jiní emocionální, někteří sázejí na intuici, jiní na vjemy (použiji-li Jungovo rozlišení, stejně tak mohu využít jakoukoli jinou aspoň trochu použitelnou typologii – podstatné je, že lidé přistupují ke světu různými způsoby). Znám lidi, kteří jsou sice inteligentní, ale důležitější roli u nich hrají emoce, rozhodují se na základě pocitů a tomu odpovídá i jejich víra. Jsou snad proto méněcenní? Je méněcenný někdo jen proto, že se modlí, chodí do kostela a věří, že pro něj Bůh přichystal místo v nebi? Někdo jiný chodí na fotbal a fandí svému týmu – a neexistuje žádný racionální důvod, proč by měl Pražan fandit spíše Spartě než Slavii. Totéž se týká mnoha dalších iracionálních posedlostí, jimž se lidé poddávají, v neposlední řadě lásky a přátelství. Zde je možno namítnout, že ve všech těchto případech lze, alespoň hypoteticky, najít kauzální řetězce, jež k tomu či onomu zaměření vedly. Jenže je třeba si uvědomit, že příčina není důvod. Mohu mít pro něco důvod aniž bych znal příčinu. Tu distinkci je třeba dodržet. Takže pokud někdo na základě vnitřního prožitku uvěří v nějaký příběh nebo se třeba zamiluje, je jeho důvod legitimní i přesto, že je možné tento prožitek racionálně či vědecky analyzovat a poukázat na to, že je důsledkem řetězce subjektem neuvědomovaných příčin. To samozřejmě může být přínosné pro sebepoznání, ale spíše jako ex post záležitost. To, co podrobit racionální kritice lze, je racionalizace iracionálního důvodu: Tedy pokud někdo vytváří falešné racionální konstrukce jako vysvětlení skutečnosti, že fandí třeba té Spartě, nebo že lze racionálně dokázat pravdivost dogmatu, jemuž věří. Zde se už jedná o argumentaci a je zcela legitimní poukázat na její případné nedostatky.

Vidím zde cosi jako tunelové vidění, jež bych charakterizoval větou “Já znám pravdu, já musím šířit pravdu, kdo moje evangelium nepřijme, bude odsouzen.“ Tento přístup nacházím jak mezi fanatickými křesťany, tak i u fanatických ateistů. Je v tom cosi jako redukce člověka na nositele světonázoru, jež se mimochodem projevuje i v případě politických ideologií. To je pro mě nepřijatelné. Hovořím-li s člověkem, neredukuji jej na věřícího či ateistu, na pravičáka či levičáka, neposuzuji jej podle etnického původu atd. Zajímá mě, jaký je to člověk v celé své komplexnosti. A snažím se najít spíše to, co nás spojuje, než to, co nás rozděluje, protože je absurdní si myslet, že jediný člověk hodný mého ocenění, je má vlastní světonázorová kopie. A tím se ve svých úvahách dostávám k dalšímu bodu, a tím je poplácávání po zádech.

Fanatičtí lidé vyhledávají sobě podobné jedince a vzájemně se utvrzují ve své “pravdě“. Obvykle se spojují proti nějakému domnělému nepříteli, přičemž tímto nepřítelem není nikdo skutečný, ale jejich vlastní zjednodušená fantazie o tomto nepříteli. Tímto “nepřítelem“ mohou být Židé, Cikáni, muslimové, věřící, ateisté, pravičáci, levičáci, cizinci… Je samozřejmě oprávněné kohokoli podrobit kritice, ale jakmile dotyčný odmítá přiznat kritizovanému jakoukoli dobrou vlastnost a nevidí jej jako člověka, ale jako ztělesnění toho, proti čemu je bojováno, je to zalepený fanatik. Uzavírání se do světonázorové komunity je dle mého názoru velmi nebezpečné a může vyústit do velmi tragických důsledků jak pro toho, kdo se začleňuje, tak i pro ty, koho taková skupina onálepkuje jako nepřítele.

Je samozřejmě možné namítnout, že terč nenávisti se často sám chová nenávistně a může být tím, kdo si začal. Například, vrátíme-li se k filipice Filipa Tvrdého, že křesťané píší výsměšné články na adresu ateistů. Ano, jsem přesvědčen, že na hrubý pytel v některých případech patří hrubá záplata, ale nesmí být přitom použit princip kolektivní viny. Tedy: Kdyby nějaký konkrétní křesťan napsal nenávistný či zesměšňující text a pan Tvrdý by mu to vrátil stejnou mincí a zesměšnil by jeho, bylo by to ještě celkem v pořádku, i když se domnívám, že v mnoha případech nestojí za to se v takových případech vůbec rozčilovat a některé věci je lepší prostě nechat být. Tak tomu však v případě kritizovaného článku nebylo. Jeho terčem byly miliony lidí po celém světě, lidí, kteří mohou být dobří i zlí, laskaví i nenávistní, tolerantní i fanatičtí… Všichni, kolektivně provinilí, hozeni do jednoho pytle odsouzeníhodných a odsouzených bezcenných hlupáků.

Cui bono? Stačí se podívat na komentáře pod článkem: Je to zjevně text, který prospěje jen utvrzování názoru v rámci vlastní komunity, v tomto případě komunity “nových ateistů“. Žádného věřícího takový text neobrátí, jen jej utvrdí v názoru, a jsem přesvědčen, že chybném, že ateisté (nikoli konkrétní ateisté, jako třeba Filip Tvrdý, ale všichni ateisté) jsou arogantní hovada. A zákopy budou zase o něco hlubší…

Křesťanské “nenávidět hřích, ale milovat hříšníka“ (což bohužel bylo v historii křesťany jen málokdy aplikováno) má cosi do sebe. V dnešní době se to změnilo v postoj “kritizuji tvůj názor, ale to neznamená, že kritizuji tebe“. Tak nějak by to mělo mezi slušnými lidmi být.