Polemika Halík-Hříbek-Polák: Poslední příspěvky

S diskusí vedenou mezi Tomášem Halíkem, Tomášem Hříbkem a ostatními včetně mne jste se na tomto blogu již setkali (její kompletní chronologické shrnutí pak naleznete zde). Nyní je na pořadu dne její další kolo, jež už bude patrně kolem posledním. Se souhlasem zúčastněných zde zveřejňuji jednotlivé příspěvky tak, jak na sebe navazují, na závěr připojuji úvahu svoji, v níž se snažím podívat na celou debatu z dalšího možného úhlu pohledu.

Dopis Tomáše Halíka (reakce na příspěvek J. A. Poláka)

Vážený pane Poláku,

díky za další příspěvek, rozvinula se opravdu zajímavá debata, jen mne mrzí, kolik lidí u nás má o víře opravdu naivní představy. Nemohu odpovídat na vše, čas mi nedovoluje než naznačit, kudy by asi vedla další polemika s vaším posledním příspěvkem:

– víra ve smyslu faith rozhodně není “slepá víra” v dogmata apod., ani jen “přesvědčení” (to by spadalo spíš do kategorie belief) – faith je víra jakožto důvěra, jakožto odvaha důvěřovat ve smysl života, který si my nedáváme, zakoušíme ho jako dar a úkol, jen se ho snažíme s pokorou odkrývat (ne nadarmo v řadě jazyků věřit souvisí s důvěrou a věrností). V mé právě vyšlé knížce Divadlo pro anděly podrobně rozebírám koncept víry jako odpověď na oslovení, které dešifrujeme (viz Jaspersův koncept “šifer smyslu”) a život z víry je pro mne život jako dialog (na rozdíl od monologu, který nepřipouští transcendentální Ty – viz např. Buber: Já a Ty).

V knize Vzdáleným nablízku opět mluvím o víře jako trpělivosti tváří v Tvář tajemství (ateista a náboženský fundamentalista tuto pokoru nemají, těm je vše hned “jasné”).

– Chápat Písmo jako oporu pro víru (možná mé vyjádření “axiom” způsobilo nedorozumění) neznamená biblický fundamentalismus, nýbrž úsilí o interpretaci tradice (i věda žije z tradice a autority, žádný vědec nezačíná na zeleném palouku a neověřuje vše – a ve filozofii a teologii tradované interpretujeme a reinterpretujeme podle pravidel hermeneutiky, ve stálém rozhovoru tradice s životními a dějinnými zkušenostmi a poznáním – proto se i teologie vyvíjí, někdy dost bouřlivě..)

– prosba o uzdravení dítěte není magie, magií by byla praktika, která neprosí, nýbrž manipuluje s božskými silami. Každá křesťanská modlitba (jakkoliv naléhavá) v posledku poukazuje k Otčenáši: ne má, ale Tvá vůle se staň!

– posílám Vám pokračování mé polemiky s Hříbkem, snad něco z toho otisknou LN, prosím Vás o vyvěšení toho na Vašem blogu spolu s touto mou odpovědí. (Hříbkův text vyjde určitě v sobotní Orientaci, neposílám ho, protože nemám k tomu od něj svolení – po publikování ho jistě můžete přidat.)

Dík za snahu o čestný dialog – zdravím Vás i slušné účastníky vašeho blogu.

Tomáš Halík

Tomáš Hříbek: Předpoklad dialogu – jasná řeč

Děkuji prof. Halíkovi a dalším, že jim má úvaha „Zač mají být ateisté vděčni?“ (Orientace, 9. 10., s. 27), připadla zajímavá natolik, aby na ni reagovali. Následující řádky jsou mírně rozšířenou verzí textu, který vyšel v Orientaci 6. 11 pod titulem „Nezajímá mě teologie, ale politika“.

* * *

Prof. Halík mi ve své odpovědi „Předpoklad diaglogu – ochota porozumět“ (Orientace 16. 10., s. 12) vyčítá, že si po vzoru svého „guru“ Dawkinse zjednodušuji práci karikováním náboženství – prý si myslím, že křesťané jsou „zabedněnci a věří nesmyslům“. Předně ani k Dawkinsovi nejsem nekritický: ve starším článku „Náboženství jako virus mysli“ (Orientace 8. 8. 2009) jsem vyjádřil skepsi vůči Dawkinsově víře v morální pokrok. Ale hlavně, ve svém textu z 9. 10. t. r. jsem dal jasně najevo, že ústřední tezi křesťanství – tj., že svět stvořila a jaksi řídí nadlidsky mocná osoba – nepokládám za nesmysl, nýbrž za smysluplnou hypotézu. To, že považuji tuto hypotézu za velmi pochybnou, je obsahem mého ateismu. Prof. Halík rozlišuje mezi údajně dogmatickými ateisty, kteří tvrdí s jistotou, že Bůh neexistuje, a přijatelnějšími agnostiky, kteří si uvědomují, že nemůžeme Boží existenci ani dokázat, ani vyvrátit. Samozřejmě, že nejpřijatelnější mají být ve srovnání s oběma předešlými věřící Halíkova typu, kteří žijí s vědomím „tajemství“. Halíkův kontrast mezi dogmatickým ateismem a pokornějším agnosticismem je ve skutečnosti falešný. Například já jsem jak ateista, tak agnostik. Ačkoli to nebylo tématem mého článku z 9. 10., dokázal bych svůj ateismus podpořit argumenty. Žádný z těchto argumentů pochopitelně nemá podobu důkazu, jaké známe z logiky a matematiky. To znamená, že jsem ateista, protože mám dobré důvody k tomu, abych nevěřil, že Bůh existuje, ale jsem i agnostik, protože připouštím, že nevím – a ani nikdo jiný neví – najisto, zda Bůh je či není. Podobně jako prof. Halík jsem tedy ochoten připustit, že Boží existence je zahalena „tajemstvím“. Avšak na rozdíl od něj se domnívám, že právě proto bychom neměli o tomto tajemství činit konkrétní výpovědi, z nichž sestávají teologické systémy jednotlivých náboženství.

Prof. Halíka dále mrzí má údajná nekritičnost vůči „agresivnímu sekularismu“, který se prý projevuje „multikulturalismem“ a „relativismem“. Já jsem však ve svém článku vyslovil obavu z multikulturalismu, pokud by pod záminkou respektu k jiným kulturám oklešťoval naše svobody. Co se týče relativismu, rozumím jím názor, že různé věci závisejí na našich postojích. Někteří filozofové považují realitu jako celek za závislou na našich postojích. Ve svém článku jsem prof. Halíkovi nemohl zavdat příčinu, aby mi takový extrémní názor připisoval. Ještě zajímavější je, že o něco později mi vyčítá „naivní realismus“. Prof. Halík opět nedefinuje, co má na mysli, ale realismus bývá považován na opak relativismu. Halík mi tedy připisuje protichůdné názory, ale především to vypadá, že označuje-li realismus za „naivní“, tak je mu bližší relativismus. Čemuž se nedivím, vím-li, jaké autory má v oblibě, ale je to kuriózní u katolického teologa.

Hlavní výčitka prof. Halíka se týká mého „neetického zkreslení“ jeho teologie. S Bohem je to prý takto: není pravda ani to, že je, ani to, že není. Já jsem zlovolně zamlčel druhou půlku této teze. A měl jsem se prý k této věci vyjádřit až poté, co si prostuduji Halíkovy knihy. Četl jsem mimo jiné Co je bez chvění, není pevné (2010), obsahující i dialog o filozofické teologii. V první řadě je nesmysl, že nelze posoudit určitý názor nějakého autora, pokud jsme nečetli vše, co na to téma napsal. V případě knih prof. Halíka by to navíc bylo zbytečné, protože sice obsahují množství dobrých postřehů o stavu společnosti, ale citovaný dialog o filozofii není o nic hlubší než jeho články z Orientace: záplava jmen a sloganů, rétorika na úkor argumentace. Spolu s Heideggerem nám o Bohu říká, že na rozdíl od jiných věcí není k dispozici (souhlasím!), a spolu s Rahnerem, že je jako budoucnost (kdo tedy stvořil svět?). Atd., atp. Prof. Halík nám sugeruje představu, že v současné filozofii sexy postmodernisté porážejí tomistické fundamentalisty, a že ateisté si mohou podat ruce s fundamentalisty, neboť mají podobně dogmatické představy o Bohu. Profesionální filozofové vědí, že to je chybná dichotomie. Spíše máme na jedné straně mlžitele, kteří vyrukují s „tajemstvím“ kdykoli, kdy jim scházejí argumenty, na straně druhé myslitele, snažící se o maximální jasnost a přesnost. Moji katoličtí kolegové z Filozofického ústavu v létě pořádali konferenci o metafyzice za účasti hvězd oboru jako je prof. Peter van Inwagen. Ten ve své knize The Problem of Evil (2006) citoval pasáž jistého postmoderního teologa, která jako by vypadla z textu prof. Halíka: „Považovat Boha za nějaký druh popsatelného a poznatelného objektu, který je jaksi vůči nám (over against us), by byla jak degradace Boha, tak vážná kategoriální chyba.“ Van Inwagen komentuje: „Tato slova neznamenají skoro nic. Pokud něco znamenají, pak znamenají ‚Bůh neexistuje.‘“ Přesně.

Zmínka o van Inwagenovi má naznačit, že respektuji přísné křesťanské myslitele současnosti a sdílím jejich názor na ty mlžící. Prof. Halík mě považuje za neschopného dialogu, neboť prý zkresluji jeho teologii. Řekl bych, že skutečného zkreslování jeho názorů se dopouštějí spíše někteří z jeho stoupenců. Prof. Hořejší ve svém článku na Halíkovu obranu („Tomáš Halík ateistou?“, Orientace 16. 10., s. 27) píše, že Bůh může být „v první řadě ztotožněn s obdivuhodným, smysluplným řádem světa, s tím, co způsobilo, že náš svět se od svého vzniku řídí právě takovými zákony, které v něm vládnou“… a to by snad mělo stačit jako ukázka teologie, kterou prof. Halík výslovně odmítá. Hořejšího panteismus má koneckonců málo společného s jakoukoli verzí katolické doktríny (to, že něco podobného hlásal Hořejším zmíněný Teilhard de Chardin, bylo ostatně důvodem, proč dal Vatikán jeho knihy na index). Můj článek z 9. 10. je ale hlavně o politice, ne o teologii, která mě sama o sobě nezajímá. Halíkovu dikci jsem kritizoval proto, že odvádí pozornost od skutečných morálně-politických postojů současné církve. Píše-li prof. Halík o politice, obvykle s ním souhlasím, ale zajímalo by mne, jak by se lišil od nemilovaného pana Semína (jehož spolu se mnou řadí mezi fundamentalisty), kdyby měl říci svůj názor na plánované rodičovství, adopci dětí homosexuály, sexuální výchovu ve školách či eutanazii.

Že to s Halíkovým liberalismem nakonec není tak slavné, jak jsem původně doufal, vidím z jeho rozhořčení nad závěrem mého článku, kde jsem uvedl pár známých faktů o kolaboraci Vatikánu s nacismem a historii křesťanského antijudaismu. Bohemista Trávníček („Lekce ‚filozofického‘ hochštaplerství“, Orientace 16. 10., s. 27) dokonce při četbě těchto pasáží ztratil nervy, což mu zabránilo pochopit můj průzračně jasný text. Vysvětlím tedy logiku této části oběma svým kritikům znovu: Poté, co jsem uvedl námitky vůči nositeli smířlivého postoje současné katolické církve vůči ateismu, prof. Halíkovi, obrátil jsem se k nositeli postoje nepřátelského, Benediktu XVI. Ten vyjádřil své nepřátelství naposled v projevu v Anglii, v němž položil rovnítko mezi ateismus a nacismus. Pro vyvrácení papežovy teze, že nacisté byli ateisté, kdežto katolíci jejich oběťmi a zachránci Židů, stačí předložit nějaká fakta, která jsou s danou tezí v rozporu. Taková fakta jsem předložil. Halík ani Trávníček žádná z nich nepopřeli, ale buď mlží, či mne poučují, že katolíci udělali za nacismu i dobré věci. Samozřejmě, že ano, ale mým úkolem přece nebylo vykreslit celkový obraz poměru Vatikánu k nacismu. Nežádám ani, aby si katolíci stále sypali popel na hlavu za to, že si jejich církev zadala s Třetí říší. Benedikt XVI. o tom mohl mlčet, ale rozhodl se překroutit skutečnost. Souhlasí prof. Halík s tímto překrucováním? Jestiže ano, pak musím revidovat svou tezi z 9. 10., že v osobě prof. Halíka katolická církev nám ateistům nabízí přívětivou tvář: jeho vstřícnost vůči ateismu je totiž v případě, že souhlasí s papežovým projevem, zcela iluzorní. Pokud jde o Trávníčka, ten uzavírá svůj článek sebeztrapňujícím non sequitur, že o kolaboraci Vatikánu s nacismem slyšel i od komunistů, ergo to asi není pravda. No comment.

 

Tomáš Halík: Poznámka  k vyjasnění

Jsem rád, že v polemice mezi Tomášem Hříbkem a mnou dochází alespoň  k určitému odstranění několika vzájemných nedorozumění. Je snad možné říci, že oba sdílíme přesvědčení, že povaha a způsob bytí toho, co tradice nazývá „Bůh“, je zahaleno tajemstvím, přesahujícím kapacitu lidského poznání a pochopení.  Od agnosticismu, který zůstává stát před zavřenými dveřmi Tajemství, se ateismus liší přesvědčením, že za těmito dveřmi je prázdno a víra odvahou důvěřovat, že je za nimi plnost smyslu, který zde nemáme zcela k dispozici. Tomáš Hříbek volí se skeptiky „hermeneutiku podezření“, já (s Riceourem a dalšími filozofy tohoto směru) „hermeneutiku důvěry“.  (Katolickým tradicionalistům připomínám, že ovšem respektuji učení katolické církve – jimž se na 1. vatikánském koncilu vymezila proti biblickému fundamentalismu na jedné a idealistickému fideismu na druhé straně – že totiž je v kapacitě lidského rozumu dojít při úvaze o stvořených věcech k přesvědčení o existenci stvořitele; ovšem nezaměňoval bych tento úsudek s vírou, kterou teologie nepokládá za „přesvědčení“, nýbrž za ctnost, tedy setkání milosti s lidskou svobodou.)

Tomáš Hříbek se mýlí, tvrdí-li, že jsem mu  připisoval relativismus; pouze jsem mu vytkl, že kritizuje-li právem náboženský fundamentalismus, nezmiňuje podobně nebezpečný druhý extrém, krajní relativismus militantního sekularismu. Jsem si naopak vědom toho, že ho s tomisty sbližuje „metafyzický realismus“, zatímco mne s postmoderními teology a filozofy sbližuje „perspektivismus“ (což není totéž co relativismus).  Pokud citovaná (neotomisty  i Hříbkem zřejmě obdivovaná) „hvězda metafyziků“ Peter van Inwagen si nedovede námitku teologa vůči předmětné  představě Boha jako „objektu“ vyložit jinak, než že ten teolog je vlastně „mlžící ateista“, pak to svědčí spíš o neschopnosti pana profesora chápat  smysl vět, vymykajících se úzkému horizontu jeho „jazykové hry“.  Pokud by si ateističtí i neotomističtí zastánci tohoto stylu myšlení a poněkud ukvapeného známkování osobovali titul „profesionálních filozofů“ a ti, kteří inspirováni hermeneutikou a fenomenologií myslí jinak, by pro ně byli jen „mlžitelé“, pak by smysluplný dialog byl opravdu těžko možný.

A rozhodně bychom se měli varovat stylu jiného účastníka této debaty v LN, Michala Semína, který si zřejmě neodvede představit, že jsem ke svým stanoviskům dospěl prostě vlastním přemýšlením, studiem, meditací a životními i pastoračními zkušenostmi a podkládá mi neustále nečestný úmysl vlichotit se do přízně  současného akademického a mediálního světa (i když přiznává, že jsem tato stanoviska hájil už v dobách disentu, kdy mi žádný mediální potlesk a akademická uznání opravdu nehrozily). Podobně si Semín nedokáže připustit, že jestliže – jak si neustále  stýská – jeho (a podobné) názory nejsou dnešním akademickým světem brána vážně, nemusí za tím stát spiknutí všemocných liberálů, nýbrž prostě to, že jeho snahy o resuscitaci mentality restauračního katolicismu z doby „protimodernistických bojů“  akademickému světu nepřipadají příliš přínosné.

Závěrem však děkuji všem účastníkům této debaty – ať už zaujímají ta či ona stanoviska – že ukázali zajímavost a aktuálnost vážné rozpravy o  víře a ateismu.

 

Jaroslav A. Polák: Polemika s Vyvoleným

Moje vyjádření bude jen stručné a spíše obecné: Zdá se, že tato diskuse ukazuje, jak velký je problém shodnout se alespoň na tom, o čem to vlastně mluvíme, jak chápeme pojmy, jež používáme. Dá se říci, že větší část polemiky byla věnována explikacím – což je samozřejmě v pořádku. Otázkou je, zda se vůbec můžeme shodnout a nalézt společnou platformu, máme-li diskutovat o pojmech jako je “Bůh”, “víra” apod. Vypadá to, že má pravdu W. V. O. Quine se svým holistickým pojetím jazyka: Slova dávají smysl až v rámci nějaké skupiny vět, která má “kritickou sémantickou hmotnost“, říkejme jí třeba “teorie“ (v obecnějším než ryze vědeckém smyslu). A je zjevné, že Tomáš Halík užívá slovo “Bůh“ v rámci jiné teorie než Tomáš Hříbek. Donald Davidson ke quinovské holistické teorii případně doplňuje roli přesvědčení zastávaného různými mluvčími, které se rovněž na výsledném významu podílí a jež je nerozlučně spojeno s procesem interpretace.

V té chvíli stojíme na rozcestí. Máme se vydat cestou postmoderního relativismu a plurality různých “teorií“ a tudíž i “pravd”, nebo máme trvat na tom, že – ať už ji vidíme či nikoli – existuje nějaká jedna konkrétní pravda a tudíž některé z teorií o světě (ať už vědeckých, náboženských, magických či jiných) jsou prostě mylné, zatímco jiné se více či méně blíží pravdě (případně pravdivé jsou)? V případě pluralismu “pravd” se naskýtá popperovská otázka: “Jak bychom se v takovém případě vůbec mohli mýlit?”, v případě druhém hrozí, že pomineme sféru lidské subjektivní zkušenosti a jejího nepopiratelného bohatství. V tomto směru se mi velice zamlouvá distinkce zavedená O. A. Fundou o pravdě falsifikovatelné a přístupné argumentaci a pravdě vyznání. Pravda vyznání je vnitřním pocitem, který charakterizuje například přesvědčení zamilovaného muže, že jeho dívka je nejkrásnější na světě. Je zjevné, že v takovém případě bez problémů připustíme, že dotyčný je o tom přesvědčen, ale nebudeme se nejspíš obtěžovat snahou takovou “hypotézu” testovat. To, o čem píše Tomáš Halík v souvislosti s Bohem a vírou, na mne působí jako ona “pravda vyznání” oděná do postmoderního filosofického výraziva. Má však smysl s ní jakkoli polemizovat? Ve filmu Matrix říká Vědma Neovi, že být vyvolený je jako být zamilovaný – pokud jím člověk je, ví to. Ta paralela sedí. Tomáš Halík je v tomto smyslu dle mého názoru vyvolený/zamilovaný, cítí to, co ateista necítí (slovní spojení “dar víry“ je zde rozhodně namístě), a snaží se to komunikovat jazykem, který je mu blízký. A jako každý zamilovaný těžko nese, když někdo zpochybní buberovské Ty jeho lásky a proto se k tomuto tématu (konkrétně k existenci Boha a k tomu, jak ji chápe) neustále vrací.

Myslím, že diskuse nevěřícího a věřícího by měla začít tím, že se oba domluví, o čem se bavit nebudou, tedy o vyznáních. Pakliže se problém týká náboženství a jeho konkrétních projevů, měli by oba zůstat “nominalisticky” právě u konkrétních jevů, jako je například náboženstvím motivované násilí, případně subtilnější problémy – například mravnost počínání papeže, tam už je ale třeba shodnout se na nějakém společném, a tudíž nenáboženském, jmenovateli morálky. Zde se totiž dostáváme k tomu, že lidé, kteří disponují zmíněným “darem víry“ často usilují ovlivňovat životy těch, kteří takto obdařeni nejsou, což právem dráždí stoupence sekularismu. Příkladem za všechny budiž euthanasie, jež je častým tématem diskusí mezi sekularisty a stoupenci náboženské morálky: Věřící smrtelně nemocný  a trpící člověk má plné právo aplikovat maximy plynoucí z jeho víry a odmítnout bezbolestný odchod ze života. Nicméně se jedná o jeho soukromou záležitost a neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se přesvědčení věřícího o hříšnosti dobrovolného ukončení života, mělo jakkoli týkat nevěřících.

Není snadné vést diskusi, pakliže je její součástí silný pocit, který druhý neprožívá, pocit, který nelze zcela popsat slovy. Vyžaduje to od člověka, jenž tento pocit neprožívá, ochotu uznat, že takový pocit reálně existuje, a od člověka, který tímto pocitem žije, ochotu se jej v rámci diskuse vzdát. Je to však jako říci po uši zamilovanému muži: “Vím, že máš oči jen pro Hanku, ale pojďme se teď bavit o holkách, jako bys nebyl zamilovaný.”

Pokud celá proběhlá diskuse vedla k tomu, že si čtenář uvědomil, jak nejednoznačný je náš jazyk a jak nesamozřejmé může být to, co se nám jeví jako samozřejmé, a tudíž že hledání pravdy, smyslu a významu je nikdy nekončící proces, pak – přestože nedospěla k žádnému významnějšímu konsensu – nebyla zbytečná.

 

Edit: Poznámka k té modlitbě za dítě – Pakliže modlící se věří, že jeho modlitba může mít na Boha nějaký vliv a může tedy příznivě ovlivnit pravděpodobnost přežití dítěte, je to magie. Pakliže nevěří, že může mít nějaký vliv na pravděpodobnost přežití dítěte, je zbytečná a stačí prosté “Buď vůle Tvá.”