Inception (první dojmy)

První asociace týkající se nejnovějšího filmu Christophera Nolana Inception: “I obešel já polí pět.” Ladislav Klíma (Jak bude po smrti) a “Sen nezná hranic, sen nezná smrt, můj normální život, proti snu je prd.” Mňága a Žďorp. Stručné shrnutí: Dream within a dream within dream… plus něco freudovské mytologie, spousta kvalitní akce a skvělých efektů. Stojí to za vidění? Rozhodně ano. Stane se z toho kult jako z Matrixové trilogie? Spíše ne.
A nyní rozvláčněji. Je fascinující, kterak svět v nejrůznějších filmových obměnách (eXistenZ, Dark City, Matrix (trilogy), Thirteenth Floor,  Papurika…) objevuje to, co už cca před sto lety zformuloval náš Ladislav Klíma, totiž zpochybnění vnější reality, tedy toho, co je doopravdy skutečné, přičemž tu více tu méně je zpochybňována existence nějaké základní či výchozí reality vůbec. Tak je tomu i v případě snímku Inception, přičemž “inception” skutečně lze přeložit jako “počátek” a je to i první volba, kterou slovník nabízí, nicméně správnější by bylo zvolit jako český překlad “Vnuknutí”, jak je ostatně “inception” překládáno v titulcích filmu; “to incept” znamená “pojmout do sebe”, “pohltit”, “absorbovat”. A o to ve filmu také jde: Hlavní hrdina, který se vloupává do cizích snů, aby tak získával informace, dostane velmi speciální úkol: Vnuknout své oběti určitý specifický nápad tak, aby jej oběť pokládala za vlastní. Jenže to opravdu není snadný úkol, budou k tomu třeba hned tři snové úrovně, tedy sny zanořené ve snech. A aby to nebylo jednoduché, celé to hlavnímu hrdinovi komplikuje jeho zesnulá manželka, jež se ve snové realitě objevuje jako kvalitní sabotérka. Postupně odhalujeme nové a nové aspekty z hrdinovy minulosti a z jeho vnitřních světů. Příběh se rozvíjí v několikaúrovňové drama, nicméně je podán tak, že to celou dobu dává pozornému divákovi smysl, rozhodně to není žádná psychedelická “lynchovina”.
Film je skvěle natočený. Herci hrají, efekty efektí, hudba umocňuje, prostě podívaná jak má být! Proč si tedy myslím, že se z toho nestane kult? Řekl bych, že to jediné, co je snad nové, je návrat k motivu snu, tedy její neobcházení snové reality prostřednictvím reality virtuální, i když i v případě Inception nejde o sny v pravém slova smyslu, ale o zčásti umělé, byť ne zcela předvídatelné, konstrukce, do nichž lidé pronikají. V tomto směru bych uvítal více bizarních a absurdních, tedy typicky snových, prvků – vlak řítící se po ulici je přeci jen trochu málo. V tomto směru je mnohem barvitější skvělý japonský animovaný snímek Papurika.
Nová pochopitelně není ani nabízející se otázka, zda i výchozí realita není jen dalším snem ve snu. Tento motiv se samozřejmě nabízí a je obtížné přijít v tomto směru s nějakým originálním řešením této otázky. Shrnuto: Inception je dalším příběhem rozvíjejícím určitý typ moderní mytologie založený na zpochybnění skutečnosti. Jeho shlédnutí rozhodně není ztrátou času, ale přesto mi připadá, například srovnám-li jej s gnosticky laděnou mytologií Matrixové trilogie, poněkud chudý.
Závěrem položím ještě jednu otázku, která mi zní v hlavě: Jak vlastně vyložit rozvíjení motivů o znejistění skutečnosti a životě jako snu v současné popkultuře? Jedná se o pouhou únikovou reakci způsobenou tlakem nesrozumitelného světa, nebo zde skutečně existuje něco, co věda a střízlivá filosofie nedokáží postihnout, nějaká pravda o tom, že ne vše je takové, jak se to jeví?