Je vědecký konsensus ohledně nějakého problému vyjádřením pravdy, pravděblízkosti nebo jen něčím, co je možné odmítnout vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o záležitost, která se během času mění a tudíž se na ní nemůžeme spolehnout? Do jaké míry je vědecký konsensus spolehlivý a jak by měla vypadat jeho kritika? A jakou roli hraje při přijímání těch či oněch koncepcí cit?
Musím říci, že – narozdíl od tvrdých scientistů – nepokládám konsensus vědecké komunity za nedotknutelnou „posvátnou krávu“, za něco, co nesmí být zpochybněno. Jiná věc je, jaká kritéria musí takové zpochybnění splňovat. V dnešní době se setkáváme, těžko říci, zda častěji, než dříve, s všemožnými fantastickými mimovědeckými teoriemi o tom, jak by měl fungovat vesmír či člověk, teoriemi, které zpochybňují současný vědecký konsensus a poukazují na fakt, že se vědci už mnohokrát zmýlili. Otřepaným příkladem je například poukaz na skutečnost, že kameny, navzdory někdejšímu konsensu francouzských akademiků, z nebe padají. Myslím, že ještě v padesátých letech minulého století by člověk nezpochybnitelně trvající na závěrech vědy pokládal myšlenku, že se kontinenty pohybují, za pseudovědeckou. V poslední době je zpochybněn konsensus lékařské komunity ohledně takzvaných „civilizačních nemocí“ – může se ukázat, že navzdory dřívějšímu konsensu mohou být do značné míry způsobeny infekčními agens. Atd.
Znamená to tedy, že konsensus vědecké komunity není třeba brát vážně a můžeme jej libovolně zpochybnit? Podívejme se na to z jiné strany: Došlo-li k tzv. „vědeckým revolucím“, kdo byl ten, kdo ustavený konsensus změnil? Byl to geniální outsider? Ne, vždy to byl vědec, kompetentní odborník ve svém oboru, a aby svá tvrzení obhájil, musel být opravdu hodně přesvědčivý. Možná se mýlím (v tom případě mne opravte), ale opravdu si nejsem vědom toho, že by se kdy v dějinách moderní vědy podařilo nějakému outsiderovi rozpoutat vědeckou revoluci.
Otázkou je, zda je něco takového alespoň hypoteticky možné. Pokládám za možné, i když nepříliš pravděpodobné, že nějaký outsider jakýmsi intuitivním vhledem předejme něco platného. Problém je v tom, že pokud není vzdělán v oboru, nebude příliš přesvědčivý. Je pochopitelné, že vědec, který má co dělat, aby dokázal sledovat alespoň část relevantních textů publikovaných ve svém vlastním oboru, se prostě nemůže zabývat všemožnými pseudovědeckými teoriemi jen proto, že by se někdo mohl šťastnou náhodou trefit do černého. To opravdu není projev jakési vědecké „omezenosti“ či „nafoukanosti“, která bývá odborníkům někdy podsouvána. Jak napsal Quine: „Pro nedostatek času a množství domnělých paravědeckých podivností je vědec nucen učinit s paravědeckými požadavky krátký proces. Nikdo nebude podporovat bádání, u nichž nebude záruka, že povedou k nenapadnutelným výsledkům. Nadšenci se vyznačují bigotností, konspirací, zastřenými zájmy a touhou po vědecké objektivitě a nikdy ani nesní o tom, že by vědci mohli překypovat radostí nad tím, že by mohli nalézt něco reálného v divokých tvrzeních těchto nadšenců.“ (Quine, Covitosti, s. 17)
Domnívám se, že to, co výše uvedeným „nadšencům“ přebývá, je neochvějná víra v pravdivost a genialitu vlastních myšlenek, a co jim naopak chybí je patřičné vzdělání, píle a ochota podrobit své teorie přísným falsifikačním procedurám. Raději proto svůj pocit zneuznání vysvětlí konspirací a bigotností „oficiálních“ vědců; a konec konců, co jim chybí ke štěstí, pokud se jejich knihy dobře prodávají a věří jim dostatečné množství lidí?
Další možný úhel pohledu na střet vědeckého konsensu a okrajových či dokonce paravědeckých teorií nabízí pravděpodobnost. Máme-li zde na jedné straně množství alternativních a vzájemně se vylučujících koncepcí, z nichž ani jedna nebyla řádné testována (některé to navíc ani neumožňují), a na straně druhé výsledek tvrdé práce a přísných testů, na němž se shoduje většina odborníků, kteří se na to, aby se stali tím, čím jsou, tvrdě nadřeli, koho mám brát vážněji?
Přesto, jak jsem již napsal výše, vědecký konsensus může být nedokonalý a někdy i zcela mylný, a dokonce i teorie jurodivého konspiračního teoretika může být, alespoň hypoteticky, pravdivá. Má-li být kritériem výběru rozum, pak je ovšem sázka na vědecký konsensus jednoznačně realističtější volbou – protože i když se ukáže, že konsensus byl mylný, jen málokdy se ukáže být zcela mylným, většinou je výsledkem jeho změny spíše rozšíření teoretického rámce, jakými bylo třeba překonání newtonovské mechaniky obecnou relativitou. Zatímco, vsadíme-li na teorii nějakého outsidera, pravděpodobnost, že jde o blud, je obrovská, a s největší pravděpodobností taková teorie neodpovídá realitě ani v nějakém speciálním případě.
Přesto je zde faktor, který může člověka přimět přijmout raději paravědeckou teorii než výsledek vědeckého konsensu, je to cit. Člověk může mít pocit, že by to tak mělo být, protože to koresponduje se systémem jeho věr a jeho pohledu na život a svět. Pak paravědecká teorie slouží jako racionalizační nástroj, jenž může dodat iracionálnímu zdání rozumnosti. Občas takovou potřebu pociťuji i na sobě. Je to přirozená lidská vlastnost, řekl bych. Vlastnost, která stojí jak za popularitou různých podivných teorií, tak i kupříkladu za filosofickými důkazy boží existence (nebo třeba za „důvody“ zamilovaného člověka, jimiž racionalizuje pocit, že jeho milovaná je tou pravou). Zdá se, že člověk je spíše ochoten znásilnit rozum, aby uchoval cit, než naopak. Navíc mi připadá, že i ateisté nacházejí ve vědě racionalizující důvody pro svůj vlastní světonázor tak, jako všichni ostatní. Co je prvotní? Rozum nebo pocitový, ve své podstatě iracionální, světonázor, který může být prostě jen důsledkem těžkou uchopitelných kauzálních řetězců, jež mysl toho kterého člověka zformovaly? A jaký je vlastně jiný, než čistě deskriptivní, rozdíl mezi racionalitou a iracionalitou v případě, že svobodná vůle je fikce?
Zdá se mi svým způsobem zázračné, že tak iracionální bytosti, jakými lidé jsou, dokázaly moderní vědu a s ní i vědecký konsensus vytvořit. Važme si toho.
Znamená to tedy, že konsensus vědecké komunity není třeba brát vážně a můžeme jej libovolně zpochybnit? Podívejme se na to z jiné strany: Došlo-li k tzv. „vědeckým revolucím“, kdo byl ten, kdo ustavený konsensus změnil? Byl to geniální outsider? Ne, vždy to byl vědec, kompetentní odborník ve svém oboru, a aby svá tvrzení obhájil, musel být opravdu hodně přesvědčivý. Možná se mýlím (v tom případě mne opravte), ale opravdu si nejsem vědom toho, že by se kdy v dějinách moderní vědy podařilo nějakému outsiderovi rozpoutat vědeckou revoluci.
Otázkou je, zda je něco takového alespoň hypoteticky možné. Pokládám za možné, i když nepříliš pravděpodobné, že nějaký outsider jakýmsi intuitivním vhledem předejme něco platného. Problém je v tom, že pokud není vzdělán v oboru, nebude příliš přesvědčivý. Je pochopitelné, že vědec, který má co dělat, aby dokázal sledovat alespoň část relevantních textů publikovaných ve svém vlastním oboru, se prostě nemůže zabývat všemožnými pseudovědeckými teoriemi jen proto, že by se někdo mohl šťastnou náhodou trefit do černého. To opravdu není projev jakési vědecké „omezenosti“ či „nafoukanosti“, která bývá odborníkům někdy podsouvána. Jak napsal Quine: „Pro nedostatek času a množství domnělých paravědeckých podivností je vědec nucen učinit s paravědeckými požadavky krátký proces. Nikdo nebude podporovat bádání, u nichž nebude záruka, že povedou k nenapadnutelným výsledkům. Nadšenci se vyznačují bigotností, konspirací, zastřenými zájmy a touhou po vědecké objektivitě a nikdy ani nesní o tom, že by vědci mohli překypovat radostí nad tím, že by mohli nalézt něco reálného v divokých tvrzeních těchto nadšenců.“ (Quine, Covitosti, s. 17)
Domnívám se, že to, co výše uvedeným „nadšencům“ přebývá, je neochvějná víra v pravdivost a genialitu vlastních myšlenek, a co jim naopak chybí je patřičné vzdělání, píle a ochota podrobit své teorie přísným falsifikačním procedurám. Raději proto svůj pocit zneuznání vysvětlí konspirací a bigotností „oficiálních“ vědců; a konec konců, co jim chybí ke štěstí, pokud se jejich knihy dobře prodávají a věří jim dostatečné množství lidí?
Další možný úhel pohledu na střet vědeckého konsensu a okrajových či dokonce paravědeckých teorií nabízí pravděpodobnost. Máme-li zde na jedné straně množství alternativních a vzájemně se vylučujících koncepcí, z nichž ani jedna nebyla řádné testována (některé to navíc ani neumožňují), a na straně druhé výsledek tvrdé práce a přísných testů, na němž se shoduje většina odborníků, kteří se na to, aby se stali tím, čím jsou, tvrdě nadřeli, koho mám brát vážněji?
Přesto, jak jsem již napsal výše, vědecký konsensus může být nedokonalý a někdy i zcela mylný, a dokonce i teorie jurodivého konspiračního teoretika může být, alespoň hypoteticky, pravdivá. Má-li být kritériem výběru rozum, pak je ovšem sázka na vědecký konsensus jednoznačně realističtější volbou – protože i když se ukáže, že konsensus byl mylný, jen málokdy se ukáže být zcela mylným, většinou je výsledkem jeho změny spíše rozšíření teoretického rámce, jakými bylo třeba překonání newtonovské mechaniky obecnou relativitou. Zatímco, vsadíme-li na teorii nějakého outsidera, pravděpodobnost, že jde o blud, je obrovská, a s největší pravděpodobností taková teorie neodpovídá realitě ani v nějakém speciálním případě.
Přesto je zde faktor, který může člověka přimět přijmout raději paravědeckou teorii než výsledek vědeckého konsensu, je to cit. Člověk může mít pocit, že by to tak mělo být, protože to koresponduje se systémem jeho věr a jeho pohledu na život a svět. Pak paravědecká teorie slouží jako racionalizační nástroj, jenž může dodat iracionálnímu zdání rozumnosti. Občas takovou potřebu pociťuji i na sobě. Je to přirozená lidská vlastnost, řekl bych. Vlastnost, která stojí jak za popularitou různých podivných teorií, tak i kupříkladu za filosofickými důkazy boží existence (nebo třeba za „důvody“ zamilovaného člověka, jimiž racionalizuje pocit, že jeho milovaná je tou pravou). Zdá se, že člověk je spíše ochoten znásilnit rozum, aby uchoval cit, než naopak. Navíc mi připadá, že i ateisté nacházejí ve vědě racionalizující důvody pro svůj vlastní světonázor tak, jako všichni ostatní. Co je prvotní? Rozum nebo pocitový, ve své podstatě iracionální, světonázor, který může být prostě jen důsledkem těžkou uchopitelných kauzálních řetězců, jež mysl toho kterého člověka zformovaly? A jaký je vlastně jiný, než čistě deskriptivní, rozdíl mezi racionalitou a iracionalitou v případě, že svobodná vůle je fikce?
Zdá se mi svým způsobem zázračné, že tak iracionální bytosti, jakými lidé jsou, dokázaly moderní vědu a s ní i vědecký konsensus vytvořit. Važme si toho.