Tento týden je u mě ve znamení silných a bolestivých uměleckých zážitků. Tak, jako mě ve středu hluboce zasáhlo představení Psychóza ve 4:48, v noci z pátku na sobotu to byl film Alejandra Menábara Agora (2009). Film, který uměleckou formou mistrně ztvárňuje Hitchensovo přesvědčení, že náboženství všechno zkazí…
Hlavní hrdinkou filmu odehrávajícím se v Alexandrii na konci 4. století je filosofka a astronomka Hypatia, jež v Alexandrijské knihovně vyučuje astronomii. Křesťanství je v té době již legální a vzhledem k tomu, že se stalo náboženstvím římských císařů, nezadržitelně se stává náboženstvím státním. A je úplně jasné, jak to dopadne. Má vůbec smysl dívat se na film, o němž víte, že nemůže dopadnout jinak, než špatně?
Samozřejmě, že má. Víte sice, že knihovna padne, starověké vědění bude pošlapáno, ti, kdo se nepřizpůsobí, nepřežijí, ale pořád vás bude zajímat, jak se s touto strašlivou vichřicí změn vypořádají hrdinové příběhu. Zda se skloní, či zda budou zlomeni, nakolik koho nová víra změní ve vražednou či přinejmenším pokryteckou bestii. Náboženství lásky přichází s požehnáním úřadů do chrámu poznání, třeste se!
Hypatia je zosobněním krásy, moudrosti, vznešenosti a odvahy, je symbolem všeho, co člověku žádné náboženství nikdy dát nemůže a proto to s takovou záští a vervou ničí. Uvěřit je snadné, dosáhnout skutečného poznání na základě studia a usilovného hledání je těžké. A přesto ten, kdo uvěřil, žije v přesvědčení, že zná Pravdu, zatímco ten, kdo studuje, přemýšlí a hledá ví, že tápe a bolestně si uvědomuje vlastní omylnost. Stejně jako Hypatia.
A je tu, ovšem, láska. Bylo by absurdní, kdyby taková žena nebyla milována a ona milována je, i když sama nikdy lásce nepodlehne – a uvědomuje si, že to snad ani neumí, nepočítáme-li lásku k vědění. A film přirozeně staví hrdiny do situací, kdy budou muset volit mezi láskou a obdivem k Hypatii a vlastním prospěchem, a především mezi láskou k Hypatii a vlastní vírou.
A konečně je zde – navzdory všem hrůzám spojeným s novým náboženstvím – Hypatiin vlastní výzkum, hledání teorie, jež by vysvětlila pohyby planet lépe než Ptolemaiův systém. Je jasné, že nám historie zachovala příliš málo na to, abychom mohli objevy, k nimž ve filmu dospěje, považovat za rekonstrukci minulosti (nepátral jsem ostatně, v čem je snímek založen na historických pramenech a co je fabulace). Podstatné je, že to tak klidně být mohlo – nebyla by prvním ani posledním člověkem, který předběhl svou dobu a kterého jeho vlastní doba umlčela či ignorovala. Tolik toho s Alexandrijskou knihovnou zmizelo…
Co naopak realitě odpovídá je ztvárnění proměny společnosti pod vlivem nového náboženství, proměny, která proběhne během pár let a zcela změní tvář světa. Ukazuje, jak mocnou zbraní je lůza a jak nebezpečné je lůzu ignorovat. A především ukazuje, jak efektivní pákou k moci náboženství dokáže být.
Ve filmu je důležitým aspektem nejen střet mezi křehkým světem filosofie a brutalitou křesťanství, ale i střet mezi představiteli staré a nové víry a také mezi křesťany a židy. Snímek zobrazuje v nelichotivém světle nejen křesťany, ale i pohany. Pohané jsou ochotni zabíjet kvůli zneuctění svých bohů stejně jako křesťané pro svatokrádež. Na druhou stranu starověrci ctí plody lidského ducha a knihovna je jak chrámem vědění, tak i chrámem staré víry.
Nyní ještě zmíním skvělé herecké výkony Rachel Weisz coby Hypatia je úžasná, ale i ostatní herci jsou skvělí a dobře ztvárňují vnitřní vývoj postav. Film je úžasný i po vizuální stránce a nabízí za srdce beroucí scény stejně jako obrazy života v neklidném městě. Pochválím i skvělou hudbu Daria Marianelliho, která vše správným způsobem dokresluje.
A ano, já vím, možná se právě některý ze čtenářů nadechuje a sahá po klávesnici, aby mi napsal, že náboženství obecně a křesťanství zvláště má na svědomí i dobré věci. Ne, nemá. Jsem o tom hluboce přesvědčen. Vše dobré vychází z nás samotných, ne z jakékoli ideologie. Dobrý křesťan je dobrý prostě proto, že je to dobrý člověk, a tím by byl i kdyby nebyl křesťanem. Někdy si takový dobrý křesťan myslí, že za svou lásku k lidem a a další ctnosti vděčí svému náboženství, ale mýlí se. Vzal si prostě z náboženství to dobré stejně, jako by si to vzal z jakéhokoli jiného zdroje, jenž by s jeho dobrotou ladil a byl k dispozici…
Agora je po všech stránkách skvělý a pamětihodný film. A to i přesto, nebo vlastně právě proto, že mi působil bolest…
Samozřejmě, že má. Víte sice, že knihovna padne, starověké vědění bude pošlapáno, ti, kdo se nepřizpůsobí, nepřežijí, ale pořád vás bude zajímat, jak se s touto strašlivou vichřicí změn vypořádají hrdinové příběhu. Zda se skloní, či zda budou zlomeni, nakolik koho nová víra změní ve vražednou či přinejmenším pokryteckou bestii. Náboženství lásky přichází s požehnáním úřadů do chrámu poznání, třeste se!
Hypatia je zosobněním krásy, moudrosti, vznešenosti a odvahy, je symbolem všeho, co člověku žádné náboženství nikdy dát nemůže a proto to s takovou záští a vervou ničí. Uvěřit je snadné, dosáhnout skutečného poznání na základě studia a usilovného hledání je těžké. A přesto ten, kdo uvěřil, žije v přesvědčení, že zná Pravdu, zatímco ten, kdo studuje, přemýšlí a hledá ví, že tápe a bolestně si uvědomuje vlastní omylnost. Stejně jako Hypatia.
A je tu, ovšem, láska. Bylo by absurdní, kdyby taková žena nebyla milována a ona milována je, i když sama nikdy lásce nepodlehne – a uvědomuje si, že to snad ani neumí, nepočítáme-li lásku k vědění. A film přirozeně staví hrdiny do situací, kdy budou muset volit mezi láskou a obdivem k Hypatii a vlastním prospěchem, a především mezi láskou k Hypatii a vlastní vírou.
A konečně je zde – navzdory všem hrůzám spojeným s novým náboženstvím – Hypatiin vlastní výzkum, hledání teorie, jež by vysvětlila pohyby planet lépe než Ptolemaiův systém. Je jasné, že nám historie zachovala příliš málo na to, abychom mohli objevy, k nimž ve filmu dospěje, považovat za rekonstrukci minulosti (nepátral jsem ostatně, v čem je snímek založen na historických pramenech a co je fabulace). Podstatné je, že to tak klidně být mohlo – nebyla by prvním ani posledním člověkem, který předběhl svou dobu a kterého jeho vlastní doba umlčela či ignorovala. Tolik toho s Alexandrijskou knihovnou zmizelo…
Co naopak realitě odpovídá je ztvárnění proměny společnosti pod vlivem nového náboženství, proměny, která proběhne během pár let a zcela změní tvář světa. Ukazuje, jak mocnou zbraní je lůza a jak nebezpečné je lůzu ignorovat. A především ukazuje, jak efektivní pákou k moci náboženství dokáže být.
Ve filmu je důležitým aspektem nejen střet mezi křehkým světem filosofie a brutalitou křesťanství, ale i střet mezi představiteli staré a nové víry a také mezi křesťany a židy. Snímek zobrazuje v nelichotivém světle nejen křesťany, ale i pohany. Pohané jsou ochotni zabíjet kvůli zneuctění svých bohů stejně jako křesťané pro svatokrádež. Na druhou stranu starověrci ctí plody lidského ducha a knihovna je jak chrámem vědění, tak i chrámem staré víry.
Nyní ještě zmíním skvělé herecké výkony Rachel Weisz coby Hypatia je úžasná, ale i ostatní herci jsou skvělí a dobře ztvárňují vnitřní vývoj postav. Film je úžasný i po vizuální stránce a nabízí za srdce beroucí scény stejně jako obrazy života v neklidném městě. Pochválím i skvělou hudbu Daria Marianelliho, která vše správným způsobem dokresluje.
A ano, já vím, možná se právě některý ze čtenářů nadechuje a sahá po klávesnici, aby mi napsal, že náboženství obecně a křesťanství zvláště má na svědomí i dobré věci. Ne, nemá. Jsem o tom hluboce přesvědčen. Vše dobré vychází z nás samotných, ne z jakékoli ideologie. Dobrý křesťan je dobrý prostě proto, že je to dobrý člověk, a tím by byl i kdyby nebyl křesťanem. Někdy si takový dobrý křesťan myslí, že za svou lásku k lidem a a další ctnosti vděčí svému náboženství, ale mýlí se. Vzal si prostě z náboženství to dobré stejně, jako by si to vzal z jakéhokoli jiného zdroje, jenž by s jeho dobrotou ladil a byl k dispozici…
Agora je po všech stránkách skvělý a pamětihodný film. A to i přesto, nebo vlastně právě proto, že mi působil bolest…
Agora, USA / Španělsko, 2009, 126 min
