Michal Téra: Perun (recenze)

Ještě donedávna jsem se domníval, že co se seriózního bádání o slovanském pohanství týče, není už asi možné přijít s něčím opravdu podnětným (alespoň dokud se neobjeví nové zdroje, což by byl ovšem zázrak). Musím konstatovat, že jsem se přinejmenším zčásti mýlil. Térova studie Perun – bůh hromovládce : sonda do slovanského archaického náboženství mne nadchla a překonala má očekávání!

Michal Téra (1976) působí na Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK a jeho specializací je období christianizace slovanských národů. Ve své knize hned zpočátku dává najevo, že přichází s něčím, co v české literatuře na téma slovanského pohanství nemá obdoby a nutno podotknout, že jeho sebevědomí je zcela oprávněné. Mimo jiné se také v Úvodu roztomile strefuje do novopohanů, což zde prostě musím reprodukovat:

Fascinace pohanstvím je do jisté míry nemocí naší doby. Pozoruhodný svět mytologie přitahuje svojí barvitostí, pestrostí, někdy i krvavostí, záhadným jazykem a tajemnými motivy, které ožívají v literárních a filmových dílech různé kvality. Archaické náboženské systémy jsou znovuobjevovány jako zdroje “pravého poznání” a pohanství získalo nádech šťavnatého a plnohodnotného životního stylu, zdravého spojení člověka s přírodou, které bylo rozbito suchopárným křesťanstvím nebo jinou monoteistickou nudou z pouště. (str. 9)

Úvod pak končí vpravdě provokativní datací: “V Praze na Bílou sobotu L. P. 2007”. V té chvíli jsem zaváhal, zda autor nehodlá pojímat své téma křesťanskou optikou, nicméně ne, opravdu se jedná o seriózní historicko-religionistické pojednání, i když autor sem tam naznačí, že k předmětu svého zájmu zachovává patřičný odstup. Možná chtěl dát případným novopohanům, kteří budou knihu číst, najevo, že o nich nemá valné mínění a že se na něj nemají obracet. Opusťme však tuto problematiku a nahlédněme do knihy jako takové.

Předně je třeba říci, že kniha, navzdory svému názvu, není pouze o slovanském hromovládci, ale o slovanském pohanství jako takovém, i když se autor k Perunovi stále znovu vrací jako k leitmotivu. Již v úvodu konstatuje, že po metodologické stránce vychází z prací Dumézilových, Eliadových a Ginzburgových, bude tedy pracovat v intencích teorie indoevropské trojfunkční ideologie. Tu lze velmi stručně a velmi schematicky shrnout následovně: Indoevropská mytologie a její pantheon spočívala v rozdělení na tři společenské funkce: První funkce zahrnovala náboženství, magii, právo a vládu. Jejími reprezentanty byli kněží, básníci a mágové. Druhá funkce byla válečnická a jejími představiteli byli bojovníci. Třetí funkcí byla plodnost a prosperita a reprezentovali ji zemědělci, řemeslníci a obchodníci. Každá funkce měla svého patrona a zástupce. K bohům představujícím tyto funkce pak přináležela bohyně země. Najít tuto strukturu ve slovanském pohanství není zase tak jednoduché a byl jsem opravdu zvědav, jak se s tím autor vypořádá.

A Michal Téra to vzal vpravdě z gruntu. V první kapitole představuje znění všech zásadních pramenů, které se vztahují k postavě slovanského hromovládce, jejich kategorizaci a kritiku. Druhá kapitola se věnuje etymologii Perunova jména. Třetí kapitola hledá stopy Perunova kultu na Balkáně a ve střední Evropě. Čtvrtá kapitola se věnuje Perunovu kultu u východních Slovanů, kde autor blíže představuje i některé projevy slovanského archaického náboženství (modly, obětiště).  Pátá kapitola nabízí přehled indoevropských hromovládců, které zasazují Peruna do širších souvislostí indoevropského náboženského vývoje. V šesté kapitole autor představuje Perunovy atributy a ukazuje jejich přítomnost ve slovanské lidové kultuře. Sedmá kapitola je zasvěcena rozboru vědeckých teorií o slovanském hromovládci. V ní se autor věnuje i mnoha různým prvkům slovanské archaické a lidové kultury – agrární slavnosti, mytologické syžety, folklórní texty… V osmé kapitole jsou hledány stopy po Perunovi a dalších božstvech ve světcích a epických hrdinech. V poslední, deváté, kapitole pak autor konečně přichází s hypotetickou strukturou slovanského archaického panteonu, přičemž zdařile využívá vše, co do té chvíle napsal.

Nutno podotknout, že Téra je velmi obezřetný badatel a nepouští se na tenký led ničím nepodložených senzačních hypotéz. Naopak různé odvážné hypotézy ve své knize kritizuje a bortí i některé dříve přijaté “pravdy” o slovanském pohanství – například ukazuje, že tzv. “Zbručský idol” vůbec není slovanským artefaktem, a že slavné Perunovo obětiště na Peryni v Novgorodu je ve skutečnosti spíše zbytkem pohřebiště. Dále upozorňuje na to, co zjistíme, pokud se opravdu zamyslíme nad prameny. Například věrohodně objasňuje, že Chors a Dažbog jsou jediné solární božstvo, protože se 1) v textech nevyskytují pohromadě 2) jediné místo, kde se pohromadě vyskytují, je Pověst vremennych lět, kde ale text zní: “A postavil na návrší vně opevněného dvorce modly: Perunovi (…); také Chorsovi Dažbogovi, Stribogovi, Simarglovi a Mokoši.”- Ano, mezi “Chorsovi” a “Dažbogovi” opravdu není čárka! Zajímavá a plausibilní je v této souvislosti také teorie, že kníže Vladimír pravděpodobně provedl pohanskou reakci, tedy že křesťanství již bylo v Kyjevské Rusi jednou přijato. Dalším zajímavým postřehem je skutečnost, že ve východoslovanském kontextu se výraz “svarožic” vyskytuje vždy s malým počátečním písmenem jako označení ohně. Nejedná se o božstvo a to ani identické s Dažbogem, ani neidentické. Polabský Svarožic oproti tomu božstvem pochopitelně je a dle Téry jde o přídomek Peruna jako Svarogova syna (tuto hypotézu velmi kvalitně dokládá).

Zde podotýkám, že není účelem této recenze zprostředkovávat autorovu prameny dobře podloženou argumentaci, nýbrž se podělit o některé zajímavé myšlenky, jež se v knize objevují a navnadit čtenáře k prostudování recenzovaného titulu. Proto nyní přejdu k autorově hypotéze o struktuře archaického slovanského pantheonu, jež, jak jsem již řekl, je solidně podložena a vyargumentována.

 

Domníváme se tedy, že struktura slovanského archaického náboženství měla přibližně tyto základní kontury:

1.        Nebeský otec bohů, pasivní stvořitel (Svarog);

2.        země matka: významný telurický kult a z něho vycházející velká ženská bohyně, která měla co do činění s ženskou extatickou spiritualitou. Velká ženská bohyně byla zřejmě nějakým svazkem spojena s hromovládcem;

3.        triadické členění pantheonu;

4.        první funkci reprezentuje magicko-chtonické božstvo. Nemá však zřejmě takové postavení jako germánský Ódin, není spojeno ani tak s vládou, jako spíš s podsvětím a magií a suverenitu vládce neuplatňuje;

5.        druhou funkci představuje hromovládce. Zřejmě získává výrazné solární funkce, které jsou patrny z kultu retranského Svarožice a arkonského Svantovita (bílý kůň, koláč-kruh). Jako hromovládce získává specifický patronát nad úrodou, je zřejmě přímým dědicem některých uranických funkcí staršího nebeského božstva;

6.        třetí funkce je spojena s mužskými folklórními postavami ze sezonních rituálů. Jejím zástupcem mezi nám známými slovanskými bohy byl snad Jarovit. Tato postava má pravděpodobně blízko i k mytickým oráčům ze slovanských tradicí, a tím i k počátku dynastických rodů. Bylo by zajímavé zjistit, zda nemá něco společného i s kultem blíženců, který prokazatelně existoval i ve slovanské archaické tradici, a nakolik je přítomna v postavách mytických dvojčat (Přemysl+Nezamysl, Krak+Krak). Je velmi zajímavé, že folklor zná především pohřbívání této postavy – to je jev, který patří spíše do předovýchodních kultů než do evropského a indoevropského prostředí. Je tedy otázka, kdo je vlastně pohřbíván ve slovanských lidových rituálech. Z indoevropských tradic však známe příběhy o dvojčatech, z nichž jedno padne jako (prvotní) oběť za úspěch zakladatelského činu nebo prosperitu komunity.

 

Pokud bychom vyjádřili naši konstrukci schematicky, vypadala by asi takto:

Rus

Polabí

byliny

lidová tradice

nebe

Svarog

nebeský otec bohů

Svjatogor

unavený bůh-stvořitel

země

matka-země > Mokoš

Siva (Živa?)

mať-zemlja

Matka Boží / mať-syraja zemlja, sv. Paraskeva

1. funkce

Veles/Volos

Triglav/Černoboh

Volch vseslavjevič

sv. Mikuláš / sv. Sáva / sv. Jiří

2. funkce

Perun

Svantovit / Svarožic

Ilja Muromec

prorok Elijáš

3. funkce

???

Jarovit

Mikula Seljanič

Jarylo, Kupalo, Kostroma / German, Kalojan

V tabulce nám ještě schází pravděpodobná bipolárnost první funkce – vedle temného, “černého” Velese, vládce stád a světa zvířat, znal slovanský panteon zřejmě i jeho “světlého patrona”, který byl spjat nikoliv s kosmem a podsvětím, ale světem lidí, právem a vztahy (snad je reprezentantem této funkce právě svatý Mikuláš lidového křesťanství). Rovněž by bylo možné doplnit i podřízená božstva tomuto slovanskému “mitraistickému” bohu (analogie árijských Bhagy a Arjamana) – jako možné kandidáty jsme naznačili Dažboga (podle teorie M. Golemy) a Striboga.

(str. 323-324)

Jak již bylo zmíněno, Golema tvrdí, že první funkce byla ve slovanském archaickém náboženství bipolární, stejně jako v árijském (Mitra – Varuna) nebo germánském (Ódin – Tý) panteonu. Za temný “varunovský” prvek v slovanském náboženském systému považuje Velese a Černoboha, za světlý “mitraistický” pak Svaroga a Provena.

(pozn. na str. 324)

 

Autor text “spekulativní” deváté kapitoly uzavírá tím, že je založena spíše na spekulacích než na přímých důkazech a že se v budoucnu může ukázat, že se mýlí. Nicméně pokládám jeho pohled na věc za velmi pronikavý a hodný pozornosti, proto jsem jej také čtenáři zprostředkoval šířeji.

Navzdory skutečnosti, že autor recenzovaného pojednání rozhodně nesympatizuje s novopohanským hnutím, pokládám tuto knihu za velmi doporučeníhodnou nejen religionistům a jiným odborníkům, ale všem, kdo se o archaické náboženské systémy zajímají, tedy i novopohanům. Autor sesbíral a přeložil obrovské množství zdrojů, podrobil analýze spoustu různých teorií a navíc přišel i s nosnými vlastními myšlenkami. Co více od knihy tohoto druhu žádat?

 

TÉRA, Michal. Perun – bůh hromovládce : sonda do slovanského archaického náboženství. Pavel Mervart : Praha, 2009. 380 stran.