“Nechápu, proč to udělal, vždyť…!“ aneb Zamyšlení nad smrtí – nejen – Petra Muka

Včerejší smrt Petra Muka mne zasáhla víc, než bych čekal, a to i přesto, že jsem nikdy nebyl jeho fanouškem – Mukovy písně na mě působily povětšinou až příliš afektovaným dojmem. Ale ze zpětného pohledu je to ovšem přesně to, co bychom mohli od člověka, který se potýká s depresemi, očekávat. Jeho smrt mě zasáhla proto, že nemohu necítit pocit spřízněnosti a vědomí, že mně se to docela dobře může stát taky.
Situace, v níž se Muk nacházel, byla pro záchvat deprese poměrně typická. Vydal nové album, které sklidilo úspěch, a vůbec se mu celkově zřejmě dařilo. V takových chvílích přichází deprese snad i častěji než v obdobích, kdy se nedaří, což je přinejmenším moje osobní zkušenost. A navíc má v takových chvílích větší sílu, snad v kontrastu se svou bezdůvodností. Muk také krátce před svou smrtí poskytl rozhovor o své nemoci (bipolární afektivní porucha, postaru maniodepresivita), přičemž mám vysledováno, že pokud stoupá moje potřeba hovořit na toto téma, často je to první symptom toho, že se něco chystá (doufám, že to není případ tohoto článku; tedy že tento článek je odezvou pouze vnějších událostí).
Až bolestně si uvědomuji, že přestože jsem již zhruba půl roku vyrovnaný a příčetný, vše se může zvrtnout doslova ze dne na den. Vysoké dávky léků, které beru, mohou takový propad do hlubin deprese přibrzdit – ale také nemusejí. Už jsem v tomto směru zažil (téměř) všechno možné. Rád bych v této souvislosti zdůraznil jednu podstatnou skutečnost: Petr Muk nezemřel ze své vůle. Ještě jednou: Vlastní rukou ano, ze své vůle ne. Zemřel na následky bipolární afektivní poruchy, stejně jako nemocný trpící nějakou “somatickou” nemocí zemře v důsledku selhání toho kterého orgánu (slovo “somatickou” jsem napsal v uvozovkách proto, že nevěřím v dichotomii duševních a somatických nemocí, ale o tom třeba jindy). Deprese je zloděj svobodné vůle (což je ostatně také problematický termín, ale pojímejme jej zde v běžném intuitivním smyslu toho výrazu). Tato nemoc člověka připraví o schopnost dělat i rutinní běžné věci, oklešťuje schopnost rozhodování, zužuje “zorné pole” a v případě suicidálních stavů vytváří nevyvratitelnou bludnou představu, že smrt je jediným řešením situace, jež je nemocným vnímána jako beznadějně zoufalá, bezvýchodná a plná těžko popsatelného utrpení. Zde není místo pro racionalitu (pouze pro racionalizaci, tedy hledání pseudoracionálních důvodů proč sebevraždu spáchat) a nehrají zde roli city a odpovědnost vůči blízkým lidem (nemocný má pocit, že se jim díky jeho smrti naopak uleví). Ne, lidé, kteří páchají sebevraždu pod vlivem deprese, opravdu ze světa neodcházejí z vlastní vůle – ničím takovým v dané chvíli nedisponují.
A stejně, jako se to stalo včera Mukovi, a před ním nespočtu jiných v minulosti, může se to stát i mně. Jediný delší záchvat deprese mně může překazit mé odhodlání tentokrát dostudovat – a může mi překazit spoustu dalších plánů – a také mě může připravit o život. Budu-li brát svědomitě léky, což činím, dbát o psychohygienu (jak kdy) a dále se učit rozumět tomu, co se ve mně děje a jak se to děje, můžu frekvenci propadů do deprese snížit a můžu zmírnit i intenzitu takových propadů, nicméně nikdy nebudu s jistotou vědět, že mám “vyhráno”. Nikdy nemohu vyloučit, že jednou budou lidé říkat něco ve smyslu: “Nechápu, proč to udělal, vždyť…!”