„Modré čtverce dne si nasadily na hlavu světlemodrý trychtýř / když první podzimní listy začaly rvát lásku ze stromů.“ (doufám, Mirku, že mě za tuhle citaci nezahlušíš, ale jednou tato báseň prostě zaznít musela, a sem se, vzhledem k tomu, jak hodlám tuto recenzi Tvého (fiš)majstrštyku pojmout, náramně hodí).
Po pravdě řečeno znám zpaměti jen málo básní…; vlastně, když na to přijde, jsem jich ani moc nepřečetl, což celkově snižuje moji kvalifikaci ohledně psaní recenzí na poesii .Proto jsem se také odhodlal napsat až o této Fišmeisterově knize, protože se o ní prostě nedalo nenapsat. Takže pouze podotýkám, že autor má na svém kontě s touto sbírkou celkem pět knih – Ten stolek je nízký (Petrov, 2005), To okno je malé (Carpe diem, 2006), Aspoň že postel je pohodlná (Carpe diem, 2007), Pískoviště (Pavel mervart, 2007) a Z (Větrné mlýny, 2009) – a jeho poesie již sklidila nemálo uznání. Pokud tedy říkám, že Z je lepší než cokoli, co Miroslav Fišmeister dosud publikoval, znamená to hodně.
Abych objasnil čím je“Z“ tak výjimečná pro mě, musím nejprve napsat něco o tom, jak se četbě poesie obvykle věnuji. Obvykle tak, že se například chystám vypít si kávu nebo posedět v soukromí toalety, nemám zrovna nic rozečteno, i sáhnu do přihrádky s poesií, vytáhnu nějakou knížku, z níž si pak přečtu několik básní a vrátím ji zpět. Já totiž obvykle nemám s poesií trpělivost. Nejsem schopen číst dlouhé básně, protože se v nich ztrácím. Ideálním žánrem je pro mě haiku. Rychle se kochnout a hned zas dál. Jen málo sbírek poesie jsem přečetl od začátku do konce a žádnou jedním dechem. Tím se dostávám k tomu, proč je pro mě „Z“ tak výjimečná – přečetl jsem ji jedním dechem. I minulé Fišmeistrovy knihy jsem přečetl celé a téměř jedním dechem a pokládám je za nesmírně dobré, fakt není snadné mě zaujmout!, ale „Z“ je ještě o třídu lepší. Příslib výše uvedené rané básně rozkvetl do těch nejkrásnějších květů fantazie, neskutečných kontextů a šifer, jímž asi rozumím lépe než běžný čtenář… Pohlédněme na okamžik do autorova světa skrze „žalvovinové obroučky brýlí“:
Hráčky v modrých trestech.
Každá má Obličej, potravu, oděv, pochyby.
Stárnu: přestal jsem se divit smutku.
* * *
V trolejbuse
tmavožluté krychličky smrti,
modré krychličky smrti.
Bageta kavárenské zahrádky.
Jen dvě zatáčky k tobě;
mezi nimi nekonečno.
Ať se fantazie vznáší kdekoli, je často nakonec zachycena přitažlivou silou smutku a nenaplněné lásky (zde nic osobního nevyzrazuji – autor se v tomto směru čtenáři otevírá více a explicitněji než kdy předtím). Ta vůbec Fišmeisterovým básním, zjevně prospívá. Přemýšlím, jaké to je, být ukřižován smutkem, touhou a poesií. Co je dobré pro umění, může být zničující pro tvůrce. Vlastně bych měl být možná rád, že mě poesie opustila…
Ale „Z“ není jen sbírkou tu více tu méně průhledných šifer, je také sbírkou neuvěřitelných her s jazykem, jež působí nesmyslně a přesto v nich cítíte cosi jako smysl. Je to strašně zvláštní pocit. Čtete třeba…
Přátelé a lvi vytvářejí kyslík.
Na stole byla řeka.
Vytváříme ohně,
které se rozhoří až zítra.
Ohně z ledu.
…a kdesi uvnitř vás to vytváří pocit smyslu, jakési správnosti, případnosti a záměru, něčeho neuchopitelného, paradoxního, ale velice skutečného. Mimochodem – vybrat z knížky básně pro tuto recenzi bylo a nebylo snadné – vůbec nelze říci, že by tam byly dobré a slabší kousky. A současně je každá báseň natolik originální, že nesplývají (což se mi při četbě minulých Fišmeisterových sbírek přeci jen občas stávalo). Upřímně řečeno bych se s vámi nejraději podělil o všechny, ale to jednak nejde a jednak – pokud vás mnou vybrané ukázky zaujmou – rozhoupejte se a kupte si to – texty, které jsem nevybral, jsou stejně dobré, jako mnou zveřejněné ukázky. Je to vůbec jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl. A je třeba také zmínit, že je rovněž typograficky a výtvarně na špičkové úrovni – Větrné mlýny odvedly vynikající práci. Jediná výhrada, která mě napadá: Nepřišel jsem na to, jak je graficky odlišeno, kdy na další stránce začíná nová báseň a kdy tam pokračuje text ze strany předchozí. Jde to samozřejmě kontrolovat dle obsahu, ale závada to je (básně jsou v drtivé většině bez názvu).
Ale zpět k poesii: Řekl jsem, že autor není stereotypní, a e úžasné, jak rozdílné útvary dokáže vykouzlit:
Nalezneme zde až brutální upřímnost k sobě:
To husté světlo v kuchyni,
to je parta Psanců na půdě.
Ne, to není parta Psanců na půdě,
to jsou střízlíci naplnění krví,
a
ostny dikobraza naplněné olovem
které mi buší na srdce.
A je to jako trauma
z války, v které jsem nebojoval.
Jako sebenenávist
zrozená z touhy po návratu do dětství.
Hříčky a paradoxní postřehy:
Za určitých okolností je včela knihou.
Mrazivost:
Šílené slunce odděluje čokoládovou barvu
od hudby prorůstající do druhého patra.
Skládka aut se rozrostla:
vrakovinné bujení prorůstá
do cvrččího patra.
Hlodavé sólo.
Klidná koanická haiku:
Tichá modlitba.
Rozpouštějící se cukr
praská v čaji.
I emocemi nabitá dramata:
Ijaja!
Další kanibalská tramvaj,
ale všichni blázni na zastávce
mají v břiše narvalí roh.
Taiinek?
Ijaja!
Harpunujte mě taky,
spravedlivě ulovení,
poslední napnutí!
Túniiúnek?
Ijaja!
Znalosti o dýchání.
Dýchání.
Zpívej, dokud dýcháš.
Takuutínek?
Ijaja!
V obývací místnosti
blázní měsíc.
vyhřezl kůň.
Tatínek!
(ta mě fakt dostala…)
Ale rozlučme se s Miroslavem Fišmeistrem ukázkou další důležité ingredience jeho strhující poesie – humorem:
Jak krásné!
Obydlená kapsa!
Nazdárek!
FIŠMEISTER, M. Z. Brno: Větrné mlýny. 2009. 264 stran.