Russellův esej „Co uctívá svobodný člověk“ je pokládán za jeho nejslavnější a vskutku patří k tomu druhu textů, před nimiž smeknete, dokonce i když s nimi nesouhlasíte. Je to dílo skvostné jak myšlenkově, tak i literárně, a zanechá v čtenáři hlubokou stopu.
Bertrand Russell byl ateista a ve svém eseji se snaží definovat úděl člověka ve světě prostém Boha a jakéhokoli účelu a smyslu, v němž si naše ideály musejí nalézt svůj domov. Právě ideály, svět lidských myšlenek a výtvorů, jsou základem Russellova „materialistického idealismu“ (to je moje autorská licence) – dává je do protikladu k bezmyšlenkovité přírodě jako to, co z nás činí svobodné lidi. Musím říci, že tento zvláštní dualismus má své kouzlo, přestože s ním zcela nesouhlasím, neboť se přikláním spíše k úvahám o kultuře a lidském duchu jako o pokračování evoluce než jako o protikladu k přírodnímu dění. Na druhou stranu jeho myšlenka o tom, že máme „neodolatelné síly“ – smrt a změnu – pociťovat a znát a ne se před nimi klanět jako před nejvyšší mocí (jíž jsou), se mi velice zamlouvá.
Russellův esej je ale především pokusem o ateistickou normativní etiku. Jeho celkové ladění působí až existenciálně, vlastně popisuje heideggerovskou „vrženost“ do světa, ale zaměřuje se především na to, jak bychom měli v takové situaci prakticky žít. Etika eseje patří dle mého názoru k těm, jež jsou určeny spíše pro světce než pro běžné lidi, což je ale dáno tím, že Russell sleduje především ideál. Jedná se, řekl bych, o jakési ideální křesťanství zbavené Boha. Autor klade důraz na naši povinnost solidarity s ostatními druhy na těžké cestě životem a na snahu vzepřít se přírodě odříkavým životem a dosažením stoické svobody ducha.
Osobně si myslím (a prožil jsem již hodně utrpení a bolestných ztrát, takže si to mohu dovolit prohlásit), že svět není zase tak chmurné místo k životu, jak nám jej Russell líčí. Pokud jde o ateistické filosofy, dávám přednost Nietzscheho radosti (a Nietzsche také věděl o utrpení své!) či Epikúrovu klidu duše (ani Epikúros neprožil život v bavlnce) před Russellovým odříkáním a soustředěním se na nejvyšší ideály, nicméně i Russellův text byl pro mne v mnoha směrech velmi inspirativní. Je dobrou ukázkou toho, že působivou morální filosofii lze vybudovat tváří v tvář takovému světu, jaký doopravdy je, a tedy bez víry ve svět, jaký bychom si přáli, aby byl.
Závěrem ještě jednou zdůrazním stylistickou a metaforickou brilantnost eseje – už jen pro ni samu stojí za to si jej přečíst.
Russellův esej je ale především pokusem o ateistickou normativní etiku. Jeho celkové ladění působí až existenciálně, vlastně popisuje heideggerovskou „vrženost“ do světa, ale zaměřuje se především na to, jak bychom měli v takové situaci prakticky žít. Etika eseje patří dle mého názoru k těm, jež jsou určeny spíše pro světce než pro běžné lidi, což je ale dáno tím, že Russell sleduje především ideál. Jedná se, řekl bych, o jakési ideální křesťanství zbavené Boha. Autor klade důraz na naši povinnost solidarity s ostatními druhy na těžké cestě životem a na snahu vzepřít se přírodě odříkavým životem a dosažením stoické svobody ducha.
Osobně si myslím (a prožil jsem již hodně utrpení a bolestných ztrát, takže si to mohu dovolit prohlásit), že svět není zase tak chmurné místo k životu, jak nám jej Russell líčí. Pokud jde o ateistické filosofy, dávám přednost Nietzscheho radosti (a Nietzsche také věděl o utrpení své!) či Epikúrovu klidu duše (ani Epikúros neprožil život v bavlnce) před Russellovým odříkáním a soustředěním se na nejvyšší ideály, nicméně i Russellův text byl pro mne v mnoha směrech velmi inspirativní. Je dobrou ukázkou toho, že působivou morální filosofii lze vybudovat tváří v tvář takovému světu, jaký doopravdy je, a tedy bez víry ve svět, jaký bychom si přáli, aby byl.
Závěrem ještě jednou zdůrazním stylistickou a metaforickou brilantnost eseje – už jen pro ni samu stojí za to si jej přečíst.