Proč jsme tady? aneb O příčině a účelu

Filip Tvrdý v polemickém článku na svém blogu nabídl jisté racionální a dobře podložené odpovědi na prastaré otázky ohledně toho, kde jsme se tu vzali, a sklidil u některých čtenářů posměch (objevila se i slova jako “vulgární a zjednodušený světonázor”). Chvíli jsem přemýšlel, v čem to vězí, že jeho odpovědi byly shledány primitivními, na rozdíl od odpovědí založených na postulování všemohoucího imaginárního kamaráda, který s námi má nějaký plán, a pak mi to došlo: Filip Tvrdý odpovídal kauzálně, nikoli teleologicky!

Lidi, kteří Filipa Tvrdého kritizovali, totiž ve skutečnosti příliš nezajímají příčiny, tedy třeba fakt, že jsme produktem evoluce, lidé chtějí, aby jejich životy, jakož i existence lidstva jako takového, měly nějaký účel či, chcete-li, smysl. A příznačné je, že chtějí, aby tento smysl spočíval na nějakých pevných a nezrušitelných základech, což nutně vede k ničím nepodložené ad hoc hypotéze, že zde existuje nějaký garant takového absolutního základu, například (a nejčastěji) Bůh…

Jenže ve skutečnosti pro teleologický pohled na život, vesmír a vůbec neexistuje žádná evidence. Jediné, co existuje, je přání lidí, aby tomu tak bylo. Teleologie, tedy zaměření na nějaký účel, je čistě lidskou záležitostí a je použitelná jen a pouze v lidských měřítcích. Můžeme si klást cíle a můžeme k nim směřovat jak v dimenzi našich individuálních životů tak i, do jisté míry, v případě společnosti. Ale přeneseme-li na účel zaměřené myšlení na svět přírody či (jak ukázal Popper v Bídě historicismu) na lidské dějiny, dostaneme metafyziku, jež má sice určitý paliativní aspekt, ale která o přírodní skutečnosti či o dějinách nevypovídá vůbec nic testovatelného.

A nyní se ptám: Má smysl tvrzení, že věda nedokáže poskytnout teleologické odpovědi na otázky po smyslu života, vesmíru a vůbec, a tudíž je náboženství jejím nutným doplňkem, neboť se stará právě o tuto, empirické vědě nedostupnou, doménu? Z mého pohledu je náboženství v této roli nanejvýš sedativem uklidňujícím rozjitřené nervy slabochů. A pokud někdo na otázku po našem původu odpoví kauzálně a odmítne nějaký metafyzický účel, přičemž je s tím takto spokojen, vážím si ho mnohem víc než sebechytřejšího teologického mudrlanta blábolícího o “božím plánu” a podobných fantasmagoriích. Skutečnost, že existují lidé, kteří se bez vesmírné teleologie obejdou, lidé, kteří dokáží žít šťastně, plně a spokojeně i bez víry v posmrtný život a s vědomím, že nakonec po lidstvu nezůstane ani vzpomínka, je mým argumentem pro tvrzení, že metafyzika kosmického účelu není ničím víc než sedativem.

A proč tedy vlastně máme být dobří, když to všechno “nemá smysl”? Inu proto, že to smysl má! Jenže ne kosmický a absolutní, nýbrž smysl v lidských měřítkách. Mně to takto bohatě stačí a jsem ochoten a schopen za těchto podmínek žít…

Pozn. Mnohem zajímavěji a hlouběji než já o smyslu života zbaveného božského účelu píše Bertrand Russell ve svém slavném eseji Co uctívá svobodný člověk – doporučuji, je to skvost po myšlenkové i literární stránce a mimo jiné mne přivedl k závěru, že jsem patrně dospěl nanejvýš k polovině svého možného myšlenkového a duševního vývoje. Dále je záhodno připomenout Nietzscheho, jehož filosofie je jednou velkou a různorodou odpovědí na “smrt Boha” a samozřejmě Epikúra, jenž cíleně učinil z filosofie služebnici (pozemského) života (a nikoli teologie, jak tomu bylo u mnoha jiných filosofů). K němu se v některém z budoucích článků obrátím, patrně v souvislosti s Russellovým esejem a možná i s pozdními eseji Antona Szandora LaVeye…