Lidi, kteří Filipa Tvrdého kritizovali, totiž ve skutečnosti příliš nezajímají příčiny, tedy třeba fakt, že jsme produktem evoluce, lidé chtějí, aby jejich životy, jakož i existence lidstva jako takového, měly nějaký účel či, chcete-li, smysl. A příznačné je, že chtějí, aby tento smysl spočíval na nějakých pevných a nezrušitelných základech, což nutně vede k ničím nepodložené ad hoc hypotéze, že zde existuje nějaký garant takového absolutního základu, například (a nejčastěji) Bůh…
Jenže ve skutečnosti pro teleologický pohled na život, vesmír a vůbec neexistuje žádná evidence. Jediné, co existuje, je přání lidí, aby tomu tak bylo. Teleologie, tedy zaměření na nějaký účel, je čistě lidskou záležitostí a je použitelná jen a pouze v lidských měřítcích. Můžeme si klást cíle a můžeme k nim směřovat jak v dimenzi našich individuálních životů tak i, do jisté míry, v případě společnosti. Ale přeneseme-li na účel zaměřené myšlení na svět přírody či (jak ukázal Popper v Bídě historicismu) na lidské dějiny, dostaneme metafyziku, jež má sice určitý paliativní aspekt, ale která o přírodní skutečnosti či o dějinách nevypovídá vůbec nic testovatelného.
A nyní se ptám: Má smysl tvrzení, že věda nedokáže poskytnout teleologické odpovědi na otázky po smyslu života, vesmíru a vůbec, a tudíž je náboženství jejím nutným doplňkem, neboť se stará právě o tuto, empirické vědě nedostupnou, doménu? Z mého pohledu je náboženství v této roli nanejvýš sedativem uklidňujícím rozjitřené nervy slabochů. A pokud někdo na otázku po našem původu odpoví kauzálně a odmítne nějaký metafyzický účel, přičemž je s tím takto spokojen, vážím si ho mnohem víc než sebechytřejšího teologického mudrlanta blábolícího o „božím plánu“ a podobných fantasmagoriích. Skutečnost, že existují lidé, kteří se bez vesmírné teleologie obejdou, lidé, kteří dokáží žít šťastně, plně a spokojeně i bez víry v posmrtný život a s vědomím, že nakonec po lidstvu nezůstane ani vzpomínka, je mým argumentem pro tvrzení, že metafyzika kosmického účelu není ničím víc než sedativem.
A proč tedy vlastně máme být dobří, když to všechno „nemá smysl“? Inu proto, že to smysl má! Jenže ne kosmický a absolutní, nýbrž smysl v lidských měřítkách. Mně to takto bohatě stačí a jsem ochoten a schopen za těchto podmínek žít…