Religulous (recenze)

Na tento film jsem se těšil, a když jsem jej konečně viděl, nebyl jsem (až na jednu záležitost) zklamán. O čem tedy film, jenž v názvu snoubí slova “religious” (náboženský) a “ridiculous” (směšný, komický, absurdní) pojednává? Jak již plyne z názvu, objektivní a seriózní dokument religionistického střihu to opravdu není. Což vůbec neznamená, že by tento film nebyl svého druhu objektivní výpovědí…
Larry Charles, režisér Borata, a satirik a komik Bill Maher, který se nikterak netají svým názorem, že náboženství je nemoc myšlení a brání lidem používat selský rozum, spojili své síly a natočili dokument Religulous, ve kterém vedou rozhovory s věřícími z různých náboženských skupin a snaží se formou satiry ukázat, že organizované náboženská víra je neurologická porucha. Což je otázka, protože já bych řekl, že v tomto smyslu (v rámci této interpretace) je náboženská víra spíše poruchou psychiatrickou, konkrétně poruchou s bludy (a občas i halucinacemi). To není zcela objektivní pohled na náboženství, je to pohled jednostranný a, z hlediska paradigmatu současných společenských věd, nevědecký. Je projevem stavu, kdy se z agnosticismu stane atheismus nábožensko-kritického ladění. Na tom, a to je třeba zdůraznit, není vůbec nic špatného. Neshledáváme-li cokoli pobuřujícího na tom, že někdo propaguje své náboženství, nemělo by nám vadit ani to, když propaguje protináboženský světonázor. Jak autoři filmu podotýkají, ve Spojených státech je 16% atheistů, což je významnější menšina, než jakou tvoří černoši. Proč by tedy nemohl zaznít jejich hlas? Na filmu je ostatně hodně poznat jeho americký původ – u nás si totiž vůbec neuvědomujeme, jakému tlaku jsou atheisté v USA vystaveni. Žádný politik by se neodvážil přiznat se k atheismu a pokud jste třeba učitel a uděláte to, hodně riskujete. U nás je úplně jiná atmosféra a představa, že by někdo šikanoval bezvěrce nám připadá vzdálená a málem absurdní…
Ale zpět k filmu. Je to zdařilý a zábavný nábožensko-kritický film, který je současně i vynikajícím dokumentem, nikoli však co se náboženství týče, ale jako autentická výpověď o pocitech a myšlenkách atheisty tváří v tvář věřící většině. Současně ukazuje, že mezi věřící většinou a náboženskými špičkami, panuje značný kvalitativní rozdíl. Zde bych podotkl, že film nepostřehává rozdíl mezi religiozitou a spiritualitou, ale to bychom po něm asi chtěli příliš mnoho.
Mně osobně byla Maherova optika velmi blízká, protože ke kritice náboženství, zvláště pak velkých monotheistických kolosů, nemám daleko. V reakcích na film, s nimiž jsem se setkal, jsem zaregistroval jedno nedorozumění – někteří kritikové se otírali o údajnou neobjektivnost díla, jenže ti prostě nepochopili, že jádro výpovědi dokumentu je jinde. Věřící tento snímek často rozčilil. Je zajímavé, že jim připadá zcela v pořádku kupříkladu takový Křesťanský magazín…
Nebýt jednoho momentu, neměl bych snímku co vytknout. Tím problematickým místem je mem o identitě příběhu Krista a Hóra, který jsem kritizoval už v případě filmu Zeitgeist – The Movie. Je pravda, že ty příběhy mají pár podobností, ale nejsou stejné ani vysloveně podobné. Docela by mě zajímalo, odkud tento mem pochází, což nic nemění na tom, že tvůrci filmu, kteří chtějí ukázat na absurdity v náboženství a současně na výhody skeptického rozumu, by neměli čerpat z pochybných zdrojů, neboť se tak vystavují zbytečné kritice…
Nicméně to je jediná skvrna na jinak skvělém, zábavném a místy dokonce strhujícím vyprávění založeném na rozhovorech bezvěrce s věřícími. Při jeho sledování se nebudete nudit a je jen na vašem osobním založení, zda se budete smát nebo rozčilovat…