Stále znovu se setkávám s tvrzením, že praktikování magie má být spojeno s duševní vyrovnaností, jež by měla být výsledkem poznání sebe sama. Je tedy duševní vyrovnanost podmínkou praktikování magie, či případně jeho následkem?
Pokud by tomu tak bylo, měli by lidé, kteří se magii věnují, být vyrovnanější, než průměrný vzorek populace. Jak je tomu doopravdy? Začněme lidmi, které znám: Nemám sice v ruce výsledky nějakého průzkumu, ale moje zkušenost mi říká, že se tito lidé jeví jako vcelku normální vzorek populace. Nechci nikoho pomlouvat nebo shazovat, ale srovnám-li lidi, které znám a kteří se magii nevěnují, s mně známými magiky, nevidím žádnou výraznou odlišnost. Ta se týká jen oblasti zájmů, nikoli však povah.
Nahlédněme nyní do historie evropské magie. Jak ukazují větší znalci než jsem já, byli lidé, kteří se zapsali do dějin jako mágové, všelicos jiného, jen ne vyrovnané osobnosti žijící v míru se sebou i se světem. A pokud se tak některý z nich náhodou jeví, stačí bližší a nezaujatý pohled, abychom zjistili, že zdání klamalo. Po pravdě řečeno lze o mnoha velkých mázích říci, že to byly osobnosti spíše abnormální a plné vnitřních konfliktů, které se promítaly navenek, tedy do oblasti mezilidských vztahů.
Lze tedy říci, že, pokládám-li za mágy lidi, které osobně znám, a pokládám-li za mágy ty, kteří se zapsali do dějin magie, duševní vyrovnanost se nejeví ani jako nutnou podmínka, ani jako nevyhnutelný důsledek praktikování magie. Jedná se spíše o nějaký iluzorní ideál, přičemž leckterý mág jej zdánlivě dosáhne tak, že promítne svou nevyrovnanost navenek, obviní druhé a sám sebe pokládá za člověka, naplňujícího požadavek dokonalého ovládnutí vlastní psychiky. Jednoduše řečeno: Buď lidé, kteří se zapsali do dějin coby mágové, ve skutečnosti mágy nebyli, nebo požadavek duševní vyrovnanosti není platný (je samozřejmě možné říci, že vyrovnaní byli a záměrně se jevili jinak, ale to mi připadá jako dosti přitažené za vlasy).
Opustíme-li platformu evropské magie, pak se dostáváme k fenoménu, který můžeme zjednodušeně označit jako šamanismus. Zde se objevuje motiv šamanské nemoci, s níž se šaman musí popasovat a zvítězit nad ní. Sem spadá i archetyp zraněného léčitele. Je možné, že právě zde má kořeny onen důraz evropské magie na sebepoznání a sebeovládnutí. Jak máme šamanovo vítězství nad vlastní nemocí interpretovat? Jsou šamani opravdu lidé, kteří uzdravili sebe sama z nějaké, obvykle duševní či nervové nemoci, a kteří tedy naplňují výše zmíněný ideál? Nejsem si jist. Respektive: Nejsem si jist, zda uzdravení znamená v kultuře šamanismu totéž, co tím rozumíme my. Co však je v případě šamanů jisté, je skutečnost, že jsou integrální a významnou součástí společenství, jemuž tak či onak slouží, což o evropských magicích rozhodně říci nelze. Díky tomu může dojít k tomu, že případná šamanova patologie je zkrocena jako součást role, kterou hraje. Mám-li to shrnout, pak se domnívám, že šamani ideál vnitřní vyrovnanosti mohou splňovat lépe, nicméně pouze v rámci vlastní kultury, a roli zde může hrát, a patrně i hraje, odlišné ocenění jejich činnosti ze strany společenství. Porovnávat domorodého šamana a mága evropské tradice je v mnoha ohledech patrně téměř nemožné.
Závěrem bych se vrátil k větě z úvodu článku, totiž k duševní vyrovnanosti jako podmínce či následku provozování magie. Opusťme nyní historické osobnosti a nahlédněme na celou záležitost jako na určitý ideál. Pokud by duševní vyrovnanost byla podmínkou provozování magie, pak je otázkou, zda bychom vůbec našli někoho, kdo by se do studia magie za těchto okolností směl pustit, a dále se nabízí otázka, jakou motivaci k magické praxi by měl člověk, který by poznal sama sebe a dosáhl psychické rovnováhy a spokojenosti již předtím, než se o ni začal zajímat. Pakliže by duševní vyrovnanost měla být naopak následkem magické praxe, pak by bylo liché předhazovat magikům, že se věnují magii i přesto, že jsou nevyrovnaní – vždy by mohli odpovědět, že se jí věnují právě proto, tedy aby v budoucnu vyrovnanosti dosáhli…
Nahlédněme nyní do historie evropské magie. Jak ukazují větší znalci než jsem já, byli lidé, kteří se zapsali do dějin jako mágové, všelicos jiného, jen ne vyrovnané osobnosti žijící v míru se sebou i se světem. A pokud se tak některý z nich náhodou jeví, stačí bližší a nezaujatý pohled, abychom zjistili, že zdání klamalo. Po pravdě řečeno lze o mnoha velkých mázích říci, že to byly osobnosti spíše abnormální a plné vnitřních konfliktů, které se promítaly navenek, tedy do oblasti mezilidských vztahů.
Lze tedy říci, že, pokládám-li za mágy lidi, které osobně znám, a pokládám-li za mágy ty, kteří se zapsali do dějin magie, duševní vyrovnanost se nejeví ani jako nutnou podmínka, ani jako nevyhnutelný důsledek praktikování magie. Jedná se spíše o nějaký iluzorní ideál, přičemž leckterý mág jej zdánlivě dosáhne tak, že promítne svou nevyrovnanost navenek, obviní druhé a sám sebe pokládá za člověka, naplňujícího požadavek dokonalého ovládnutí vlastní psychiky. Jednoduše řečeno: Buď lidé, kteří se zapsali do dějin coby mágové, ve skutečnosti mágy nebyli, nebo požadavek duševní vyrovnanosti není platný (je samozřejmě možné říci, že vyrovnaní byli a záměrně se jevili jinak, ale to mi připadá jako dosti přitažené za vlasy).
Opustíme-li platformu evropské magie, pak se dostáváme k fenoménu, který můžeme zjednodušeně označit jako šamanismus. Zde se objevuje motiv šamanské nemoci, s níž se šaman musí popasovat a zvítězit nad ní. Sem spadá i archetyp zraněného léčitele. Je možné, že právě zde má kořeny onen důraz evropské magie na sebepoznání a sebeovládnutí. Jak máme šamanovo vítězství nad vlastní nemocí interpretovat? Jsou šamani opravdu lidé, kteří uzdravili sebe sama z nějaké, obvykle duševní či nervové nemoci, a kteří tedy naplňují výše zmíněný ideál? Nejsem si jist. Respektive: Nejsem si jist, zda uzdravení znamená v kultuře šamanismu totéž, co tím rozumíme my. Co však je v případě šamanů jisté, je skutečnost, že jsou integrální a významnou součástí společenství, jemuž tak či onak slouží, což o evropských magicích rozhodně říci nelze. Díky tomu může dojít k tomu, že případná šamanova patologie je zkrocena jako součást role, kterou hraje. Mám-li to shrnout, pak se domnívám, že šamani ideál vnitřní vyrovnanosti mohou splňovat lépe, nicméně pouze v rámci vlastní kultury, a roli zde může hrát, a patrně i hraje, odlišné ocenění jejich činnosti ze strany společenství. Porovnávat domorodého šamana a mága evropské tradice je v mnoha ohledech patrně téměř nemožné.
Závěrem bych se vrátil k větě z úvodu článku, totiž k duševní vyrovnanosti jako podmínce či následku provozování magie. Opusťme nyní historické osobnosti a nahlédněme na celou záležitost jako na určitý ideál. Pokud by duševní vyrovnanost byla podmínkou provozování magie, pak je otázkou, zda bychom vůbec našli někoho, kdo by se do studia magie za těchto okolností směl pustit, a dále se nabízí otázka, jakou motivaci k magické praxi by měl člověk, který by poznal sama sebe a dosáhl psychické rovnováhy a spokojenosti již předtím, než se o ni začal zajímat. Pakliže by duševní vyrovnanost měla být naopak následkem magické praxe, pak by bylo liché předhazovat magikům, že se věnují magii i přesto, že jsou nevyrovnaní – vždy by mohli odpovědět, že se jí věnují právě proto, tedy aby v budoucnu vyrovnanosti dosáhli…
Shrnuto: Požadavek duševní vyrovnanosti mága, zdá se, není vlastně ani jasně definován (zda má býti příčinou či naopak následkem) a praxe ukazuje, že neodpovídá skutečnosti.