Anhedonie

Jedním ze symptomů těžké deprese je anhedonie neboli neschopnost cítit a prožívat radost. Je to jeden z nejpříšernějších stavů, jaké mohou člověka potkat, zvláště trvá-li dlouho…
“Udělej si radost!” zní apel věci neznalých a vlastně i samotného trpícího. A tak “si dělá radost”. Třeba si něco pěkného koupí, podívá se na film, začte se do zajímavé knížky… A ono hovno. Tedy – nějaký ten záblesk radosti se na okamžik tu a tam objeví, leč vyprchá hned vzápětí – nemáte sebemenší naději ten pocit udržet, pobýt si v něm… Stimul se vyčerpá, někdy dokonce dříve, než stačí doznít. Chvíli to trvá, než člověku dojde, že honbou za stimuly ničeho nedosáhne, jen se vyčerpá, často i finančně (dělá-li si “radost” nákupy). V Liber AL vel Legis se píše, možná jako předjímaná kritika existencialistů, že existence je ryzí radost. Ten apel mimo jiné poukazuje na skutečnost, že vnější stimuly nemohou radost obstarat, že je třeba ji hledat v existenci samotné. Ale pokud trpíte anhedonií, tak tu radost prostě necítíte. Není tam. Existence je v té chvíli všechno možné – břímě, utrpení, bolest, zoufalství, jen ne radost. Někdy máte pocit, že si za to nějakým tajemným způsobem můžete sami, že je to vaše vina…
Každý z nás někdy prožil nějaké období, kdy nepociťoval radost. Mnohdy to bylo vyvoláno nějakou objektivní příčinou – smrt někoho blízkého, rozchod či rozvod s partnerem… V takovém případě je zde ale zdroj onoho stavu a tím i reálná naděje, že to pomine, například když se nakonec smíříme se ztrátou, nalezneme nového partnera atd. Depresivní anhedonie je stav bez zjevné příčiny. Stav, který trvá – dny, týdny, měsíce… Pokud to neznáte, nedovedete si možná ani představit, jak moc vyčerpávající to je. Připadáte si jako robot. Děláte věci, jež je třeba udělat, a necítíte takový ten příjemný pocit z dobře vykonané práce (a když, tak jen pár minut), nějak fungujete ve společnosti, dokonce se i v v patřičných chvílích usmějete či dokonce zasmějete, někdy při tom dokonce i něco cítíte, ale všechno je to strašlivě prchavé a nakonec je všechna ta tíha ještě horší, než když jste sami. Zvláště lidé, kteří se rozhodnou vás rozveselit, jsou nesmírně unavující… Nakonec se každá činnost stává úmornou povinností.
Když ten stav trvá opravdu hodně dlouho, třeba několik měsíců, začnete věřit, že to už nikdy neskončí. Že se už nikdy nebudete cítit opravdu radostně, že si svého života už nikdy neužijete. Že jste v jistém smyslu mrtví. Je to jako byste už měsíce a roky dýchali jedovaté páry, byli z nich otrávení a nemocní, a toužili po čerstvém vzduchu. Pokud jste optimisté, jako jsem třeba já, tak stále doufáte, že se to prostě musí zlomit, že přece musí přijít nějaké údobí úlevy a radosti tak, jako přišlo už několikrát v minulosti. A to vás pak drží při životě. Dokonce se i aktivně snažíte dosáhnout nějaké změny, pracujete na sobě, nepropadáte pasivitě… Ale bez-radostnost trvá, trvá a trvá, sil ubývá a vy začínáte mít pocit, že tentokrát vás ten mozkomor doopravdy kompletně sežral, že tentokrát je to už do smrti, o níž stále častěji přemýšlíte jako o vytouženém vysvobození, které vám sice nenabídne čerstvý vzduch, ale alespoň už nebudete muset dýchat ty odporné výpary…

No, a tak nějak na tom už hrozně dlouho jsem…

PS: Ono obligátní “Vždyť máš…” doplněné dlouhým výčtem důvodů, pro bych měl být šťastný, je podobné, jako byste připomněli člověku, který zcela ohluchl, že má fantastickou audiotéku či chtěli po oslepnuvším, aby se kochal svou sbírkou obrazů…