Jak jsme se stali lidmi (recenze)

Musím říci, že moje aktuální posedlost hledáním odpovědi na otázku, která je titulem recenzované knihy, mne začíná přivádět pomalu ale jistě k jakémusi intelektuálnímu zoufalství…
V takových chvílích obdivuji nadčasovost matematiky – když totiž učiníte jakýkoli matematický objev, máte jistotu, že váš objev bude trvat, dokud bude trvat sama matematika. Nikdy se nestanete pouhým jménem v dějinách vědy, člověkem, jehož teorie byla ve své době třeba i velmi vlivná, ale nakonec byla překonána novými objevy… Ale zpět k recenzovanému dílu: Jeho autor, Martin Uhlíř, vystudoval přírodovědeckou fakultu UK a v roce 1997 nastoupil do Lidových novin, kde psal převážně o vědě. Akademický rok 2004-2005 strávil v Bostonu, kde v rámci novinářského stipendia navštěvoval Massachusettský technologický institut a Harvardovu univerzitu. Během studijního pobytu se soustředil na evoluci člověka a sbíral materiál pro knihu s příznačným názvem “Jak jsme se stali lidmi”. A nutno dodat, že odvedl skvělou práci! Jeho kniha je výjimečná hned ze dvou důvodů. Autor je přírodovědně vzdělán, není však vědcem nýbrž novinářem, lze tedy říci, že jde o člověka veskrze kompetentního pro sepsání populárně vědné knihy orientující se na současnou úroveň poznání v oblasti antropologie a paleontologie. A protože je novinář a nikoli vědec, nesnaží se čtenáře přesvědčit o svém vlastním pojetí dané problematiky, nýbrž dává slovo jednotlivým badatelům, aniž by autoritativně prohlásil kterýkoli z postojů za ten “jediný správný”.
V kapitolách, jež na sebe skvěle navazují, se autor zabývá problematikou geneze lidského vědomí a morálky, přičemž začíná aktuálním stavem poznání etologie primátů, pokračuje problematikou posledního společného předka šimpanzů a lidí, rozvíjí úvahy o vzniku a evoluci altruismu, upozorňuje na nové objevy předků lidského rodu, které ukazují, že australopithékové možná nebyli našimi předky, ale vedlejší vývojovou linií, zabývá se otázkami nejstarších zástupců rodu Homo, kde se dozvídáme, že to byl spíše běh než chůze, co vedlo k anatomickým změnám, jejichž výsledkem je naše vzpřímenost, dává slovo různým pohledům na zkrocení ohně, k němuž mohlo dojít již u prvních erektů, ale není to jisté, seznamuje čtenáře s objevy, které ukazují, že se Homo erectus rozšířil do celého světa mnohem rychleji, než se ještě nedávno předpokládalo, věnuje se problematice jazyka a gramatiky a archaickým strukturám v mozku savců, které slouží k identifikování jistých základních komunikačních struktur, ke konci knihy pak představuje různé názory na archaické populace rodu Homo, neandrtálce a konečně na rozšíření našeho typu člověka. Zvládnout toto vše na 310 stranách textu a navíc to zvládnout fundovaně a srozumitelně, si zaslouží hlubokou poklonu. V každé kapitole autor představuje v krátkých rozhovorech různé současné významné badatele, s nimiž se za svého pobytu v USA setkal, čímž vytváří komplexní a plastický obraz současné badatelské scény, a jejich myšlenky dává do kontextu a dále rozvíjí.
Já jsem ovšem díky této knize prakticky tam, kde jsem byl před rokem – zdá se, že některé teze Davida Lewis-Williamse či Roberta Dunbara jsou poněkud problematické a že kupříkladu duševní život neandrtálců či archaických zástupců rodu Homo byl bohatší a méně “zvířecí”, než by se některým badatelům zamlouvalo. V knize se objevuje spousta vynikajících postřehů – jeden za všechny: Existuje argument, že neandrtálci nemohli díky poloze hrtanu tvořit více než jednu samohlásku, a proto nemohli vládnout rozvinutou řečí. Jenže zato měli pořádné nosy! Jejich řeč by nám asi připadala huhňavá, ale nosovky by mohly nahradit problém se samohláskami vcelku kvalitně…
Kniha vyšla v roce 2007, lze ji proto považovat za poměrně aktuální obraz současného poznání, ale její čtenář si také v plné síle uvědomí, jak rychle jednotlivé hypotézy zastarávají a že to, co “platí” dnes, může být už zítra usvědčeným omylem. Jedním z problémů bádání o historii lidského rodu je skutečnost, že se nám toho příliš mnoho nezachovalo a vědci mají v podstatě jen dvě možnosti – buď se držet toho mála, co mají k dispozici, a být opatrní, nebo načrtávat odvážné hypotézy s rizikem, že budou podrobeni tvrdé kritice svých oponentů…
V závěru knihy se pak autor zabývá – tentokrát již sám za sebe – myšlenkou, zda současná úroveň morálky, jež se vyvinula pro optimalizaci vztahů v rámci lovecko-sběračských skupin, dokáže vyrovnat s aktuálními globálními problémy. Autor nechává tuto otázku otevřenou a přiznává jistou míru skepse.
Shrnuto: Uhlířova kniha je po všech stránkách vynikající a pokud vás tato problematika zajímá, rozhodně by neměla ve vaší knihovně chybět. Definitivní odpověď na otázku, jak jsme se stali lidmi, sice nepřináší, ale přímo srší podněty k dalším úvahám.

UHLÍŘ, M. Jak jsme se stali lidmi. Dokořán: Praha, 2007. 319 stran.