AMOR VACUI - zápisky z cesty

Je to zvláštní pocit, který mne nutí k určitému typu chování, jež se vyznačuje například sepisováním závěti (Henry Psanec jich má doma uloženo několik), vymýšlením rituálních scénářů svého pohřbu či třeba k tomu, že když mám – díky souběžnému období zvýšené kreativity – napsáno osm článků, jež dosud nebyly zveřejněny, ukládám je na plochu počítače do složky "NA BLOG – KE ZVEŘEJNĚNÍ" a dokonce k nim uvádím i do jaké rubriky patří.

Kojot: "Kdyby se se mnou něco stalo, v té rubrice jsou články ke zveřejnění. Ty, které jsem zveřejnil, z ní přesouvám jinam."

Lucienne: "Všimla jsem si."

Kojot: "Jo, a chci mít satanský pohřeb celebrovaný satanisty."

Lucienne: "Já ti nějaký vymyslím."

Kojot: "Ne-e. Já chci ten, který je v Gilmorových Satanic Scriptures."

Lucienne: "Už toho nech!"

Kojot: "Kník! Když já si nemůžu pomoct..."

No a tak (jestli si myslíte, že už tím své ženě lezu na nervy, tak se nemýlíte). Zaobírám se myšlenkami na svůj pohřeb, přemýšlím o tom, jak teď říct Lucienne, aby vystavila parte na mém blogu, abyste mohli přijít, čtenáři moji milí (moje žena už o těchto věcech nechce ani slyšet, ale tento článek si dozajista přečte...), a také fantazíruju o tom, že by mé parte měl vytvořit stejný designér, který vytvořil stránky Martina Malého. Přemýšlím, jestli si nezaplatit doménu kojot.name na více let dopředu, ale říkám si, že Lucienne by se o funkčnost blogu postarala...

Prostě blbnu. Legrační na tom je, že na mentální metarovině, tedy z pozice pozorovatele, vím, že blbnu, ale stejně si nemohu pomoci. Kdysi jsem se o tom bavil se svým psychologem a řekl jsem mu, že když jsem napsal závěť, ulevilo se mi.

"Pochopitelně," pravil moudře.

Teď už, coby ženáč, závěť řešit nemusím – až na osoby, které získají jistý podíl z mých pojistek, což je ošetřeno tam, dědí všechno Lucienne. Nevýhodou je, že už si tímto způsobem nemohu ulevit. Takže až dopíšu tento článek, pustím se do zpracování satanského pohřebního rituálu podle Gilmora, který chci přepracovat pro typické české použití (30 minut v krematoriu) a k tomu posléze připojím instrukce osobního charakteru. Uvidíme, jestli to vnitřní napětí alespoň trochu poleví. Myslím, že tyto stavy jsou trochu podobné záchvatům hypochondrie, ale s tím rozdílem, že nemám obavu z žádné konkrétní nemoci nebo nějakého specifického druhu smrti. Vlastně nemám ani obavu ze smrti jako takové, ale z toho, že po ní nastane zmatek, v němž se ztratí ty perly, které jsem napsal a dosud nepublikoval, a že můj pohřeb bude stát za pendrek... :)

Co dodat? Ano, jsem naprosto nemožný sebestředný narcis...

PS: Poté, co jsem úspěšně vypracoval adaptaci pohřebního rituálu podle Gilmora, začaly výše popsané stavy pomalu ustupovat. Neboli: Ulevilo se mi... :)

linkuj.cz vybrali.sme.sk