Mysl v jeskyni a Uvnitř neolitické mysli (recenze)

Problematika lidského vědomí, jeho vzniku a souvislost tohoto druhu vědomí se spiritualitou či náboženstvím mne velice zajímala již několik posledních let a proto jsem bez výčitek svědomí zakoupil knihy johanesburgského profesora antropologie Davida Lewis-Williamse (druhou knihu napsal společně se svým kolegou Davidem Peacem). Má očekávání byla velká a musím konstatovat, že jsem nebyl zklamán.
Knihy mapují projevy lidského vědomí v paleolitu a v neolitu se zvláštním zřetelem na paleolitické jeskynní umění a neolitické sakrální stavby, přičemž autor zaujímá jasně vyhraněný a srozumitelný postoj, který nemusí být každému po chuti, ale jenž byl pro mě osobně velmi osvěžující – je materialista a neskrývá své ovlivnění marxismem, jenž však, jak uvidíme dále, nepřejímá jako dogma, nýbrž jej filosoficky hodnotným způsobem aktualizuje.
Leitmotivem obou knih je názor, že lidské vědomí se – oproti vědomí zvířecímu, ale také například oproti vědomí člověka neandrtálského – vyznačuje schopností imaginace, tedy schopností představit si věci a děje, které reálně neexistují. Jedním z důsledků této schopnosti jsou sny, které si dokážeme zapamatovat, hovořit o nich a přikládat jim význam (i když podle autora knihy ve skutečnosti žádný význam nemají a jsou jen vedlejším projevem procesů v mozku, s čímž by se podle mě ovšem dalo úspěšně polemizovat). Dalším důsledkem jsou excitované stavy autistického spektra vědomí – halucinace a vize; ty jsou jakousi paralelou k běžnějším hypnagogickým stavům (stavy při usínání a probouzení) a snům. Lewis-Williams vychází z poznatků experimentální neurovědy a rozlišuje tři stádia změněného stavu vědomí: Nejprve se objevují entoptické fenomény v podobě různých čar a křivek, jimž následně mozek začne přikládat význam a nastupuje stádium interpretační, v němž jsou tyto objekty zjednodušeně řečeno “dokreslovány”. Třetí fáze, k níž často vede prožitek průchodu tunelem či vírem, se pak vyznačuje komplexními halucinacemi. Autor pokládá tento průběh za všeobecně lidský a dokládá to množstvím materiálu (jak z oblasti laboratorních psychologických experimentů, tak i antropology zaznamenanými výpověďmi šamanů z různých částí světa), současně však zdůrazňuje, že konkrétní významy entoptických jevů jakož i podoba halucinací jsou kulturně a společensky podmíněné. Za další všeobecně lidský fenomén pokládá rozdělení světa na podsvětí, lidský svět a nebesa propojené osou světa.
Právě zde, tedy v biologicky podmíněných změněných stavech vědomí a ve schopnosti jejich sdílení, vidí zrod všech náboženství i počátek sociální diverzifikace. Hovoří o dvou smlouvách: Smlouvě s vědomím a společenské smlouvě, které utvářejí to, co známe jako lidskou společnost ve všech jejích proměnách.
Pravěcí lidé podle něj nekreslili na zdi jeskyní výjevy ze skutečného života, nekreslili skutečná zvířata, nýbrž své vize, k nimž bylo ve smyslově deprivačním prostředí jeskyně logicky blízko. Stěny jeskyně byly pro pravěkého člověka “pružné”, byly membránou oddělující běžný svět od světa duchů. Totéž platilo i později u raně neolitických staveb, ať už jimi byly domy v Çatal Hüyüku či starobylé mohylové hrobky na západě Evropy – kde si lidé vytvořili “jeskyně”, jež lépe odpovídaly pokročilejšímu pojetí kosmologických přestav.
Sám počátek neolitu, tedy vznik zemědělství a chovu dobytka, autor nepřipisuje potřebě čistě praktické, tedy snaze o lepší přísun potravy (které bylo pro lovce a sběrače k dispozici hodně), nýbrž duchovní, což je velmi zajímavé hledisko: Tvrdí, a je schopen to doložit, že pěstování obilí předcházely stavby složitých blízkovýchodních rituálních komplexů, které vedly k postupnému přechodu od sběračství k zemědělství proto, že po dlouhou dobu na stejném místě pracovalo velké množství lidí, kteří tak museli změnit strategii obstarávání potravy. Zkrocení původně divokých zvířat bylo zase zpočátku prestižní záležitostí náboženských specialistů či, v obecném pojetí toho slova, šamanů, kteří vlastnictvím ochočené lovné zvěře viditelně demonstrovali svou moc. I toto dokládá četnými antropologickými paralelami.
Z filosofického hlediska tak v tomto případě obrací Marxovu koncepci základny a nadstavby, tuto nadstavbu však nepokládá za produkt nějakého idealisticky pojatého ducha, ale jako důsledek společného neurologického invariantu společného všem lidem, jenž je formován tou kterou společností do konečné podoby.
Toto stručné shrnutí autorova přístupu však ani v nejmenším neilustruje bohatost obou knih. Lewis-Williams všechna svá tvrzení dokládá obrovským množstvím archeologického i antropologického materiálu, jehož je, zvláště v druhé knize, tolik, že se četba stává místy pro svou detailní popisnost poněkud únavnou. Nelze také opomenout skutečnost, že autor vede diskusi s ostatními teoriemi a seznamuje čtenáře i s dějinami bádání a interpretací v daném oboru, s nimiž pak polemizuje nebo na ně navazuje.
V závěru druhé knihy pak osvícensky označuje současnou vědu za novou smlouvu s vědomím, která člověku nabízí objektivnější a pravdivější koncepci světa, než náboženství.
Co bych mohl knihám vytknout? Domnívám se, že zdaleka ne všechny prožitky kontaktu s “duchovním světem” lze vměstnat do autorem vytyčeného schématu – snad i proto je také opomíjí. Dalo by se i polemizovat s názorem, že se v případě nadpřirozena jedná pouze o jakýsi vedlejší efekt lidské schopnosti imaginace, o jev, který lze nahradit objektivním vědeckým poznáním. Lewis-Williams si to částečně uvědomuje a dává najevo, že prožitky jednoty s kosmem či umělecké uchvácení přeci jen mohou život nějak obohatit nebo alespoň zpříjemnit…
Další má výtka se týká pro mne dostatečně neuspokojivé interpretace vědomí u neandrtálců. Autor de facto rozlišuje pouze vědomí lidské a vědomí zvířecí, já bych si dovolil uvažovat o mnoha dalších nuancích.
Přes tyto výhrady mne obě knihy velice obohatily a vím, že se k nim budu v budoucnu ještě vracet. Pokládám je za užitečné pro každého, kdo chce porozumět tajemnému světu lidské mysli a jejím projevům, jakož i těm, kdo se chtějí poučit o počátcích lidské kultury.