AMOR VACUI - zápisky z cesty

Pak nastoupila fascinace. Zaobíral jsem se ve svých fantaziích tím, jaké to bude, jaké to je – umřít. Ze všeho nejvíc mě zajímal ten práh, okamžik mezi životem a smrtí. Okamžik, kdy umírání přechází ve smrt. Poslední výdech. Poslední... úder... srdce----------------------------------------------------------

Bylo to pro mne Veliké mystérium.

Asi od deseti let věku jsem přijal koncepci posmrtného života a mystérium smrti tak ztratilo osten přechodu mezi absolutními protiklady. Možná právě proto má tolik lidí potřebu věřit v to, co je ve své podstatě contradictio in adiecto, tedy v posmrtný život (vlastně se jedná o transformaci smrti z čirého nebytí na jakého strážce prahu). Stále jsem byl smrtí a umíráním fascinován, ale nebylo to už tak silné. Když jsem koncepce založené na posmrtné existenci opustil, usedla Smrt opět na svůj trůn vládce osobního nebytí. Obzvláště naléhavou se stala představa poslední myšlenky, tedy myšlenky, pocitu, prožitku, které člověk už nikdy nesdělí svému okolí. Představa toho, co jíž nemáte sílu vyslovit (v skrytu duše doufám, že budu mít sílu pronést jako svá poslední slova "Více tmy! Více tmy!"). Trochu to připomíná horizont událostí černé díry...  

"Měl krásnou smrt, umřel ve spánku..." říkává se. Jen aby to neříkali jednou o mně! brblávám v duchu. Nechci umřít pokojně ve spánku, protože chci vědět, co se se mnou v té chvíli bude dít a to přesto, že věřím, že tuto zkušenost již nikomu nesdělím (nefunguje-li telepatie, pak možná...).

Jak však zajistit, aby ten prožitek přechodu do nicoty byl co k čemu? Sebevražda... Zjevně nejlepší způsob, jak vzít celou záležitost do vlastních rukou. Mnohokrát jsem uvažoval o sebevraždě a několikrát chyběl jen ten poslední krok. Jedním z důvodů, proč jsem stále naživu, je skutečnost, že dokonanou sebevraždu můžete spáchat jen jednou – a přitom je tolik vzrušujících možností, jak to udělat! Kterou si vybrat? Skok z výšky láká stavem beztíže a také skutečností, že po dopadu bude mozek napadrť, takže půjde opravdu o čistý přechod život/smrt a nikoli život/bezvědomí/smrt, na druhou stranu je otázkou, nakolik pád umožňuje vychutnat si celý ten proces umírání. Oběšení by mohlo být zajímavé. Lákavé je i starořímské vykrvácení ve vaně horké vody, tam však místo iniciačního prožitku zemření hrozí předchozí spánek. Rázným činem by bylo nalehnutí na nůž (případně si pro tuto příležitost zakoupit meč) či podřezání hrdla. Jedy... ty mě nikdy moc nelákaly, ale jednou jsem uvažoval o tom, že se otrávím léky (to mi ovšem nešlo ani tak o prožitek smrti, jako o zbavení se nesnesitelné duševní bolesti). Opět je zde ale chyba v tom, že před smrtí člověk upadne do bezvědomí... Střílení se do hlavy (kdybych měl čím), je příliš rychlé na vychutnání, ale střelit se do srdce by mohlo být fajn... Takto nějak jsem uvažovával, když jsem se chtěl zabít, a jako osel v říkance jsem se často prostě nedokázal rozhodnout (ne, nebylo to v těch chvílích klíčové kriterium, jen pomocné, ale přece...).

Ovšemže si uvědomuji, že existují způsoby, jak to prozkoumat ještě během života. Velké dávky lysohlávek, stejně jako jedno pozoruhodné terapeutické sezení mne k tomu přiblížily. Jak si však mohu být jist, že to není jen iluze?

"The silence in the heart between two beats -

This silence

Is yours."

(Nathan Alterman)

Četba Bran meonu ve mně otevřela všechny ty thanatické sebedestruktivní touhy po prožitku smrti, ale myslím, že z toho nakonec, alespoň zatím, nic nebude.

Nicméně k jedné konstruktivní ideji jsem přeci jen dospěl: Našetřím si a zkusím bunjee jumping, tedy skok "nanečisto". Až budu mít nějaké zážitky, dám vědět...

PS: Ne, nejsem takový magor, jak si myslíte. Jsem ještě mnohem větší magor, než byste kdy tušili...