Je obtížné napsat s čistou hlavou recenzi na knihu, jež v tomto svém záměru uspěla…
K napsání recenze je totiž třeba zaujmou postoj pozorovatele. Působí-li na vás umělecké dílo, je to první úroveň reflexe. Vyšší úroveň nastupuje tehdy, když sami od sebe odstoupíte a reflektujete své vlastní reflektování díla – což je rozpoložení potřebné pro napsání kvalitní recenze. Mimochodem: je možné skočit ještě o úroveň výš a reflektovat sami sebe jako recenzenty, ale to už zabíháme. Brány meonu mne vtáhly a evokovaly ve mně takové psychické obsahy, že napsat den po dočtení této knihy recenzi je krajně obtížné. Nicméně již tímto prohlášením mluvím z pozice pozorovatele, tak se snad cosi podobného recenzi přeci jen podaří…
Jak plyne z výše uvedeného citátu, záměrem Bran meonu není být historiografickou publikací a to přesto, že se podstatná část knihy zabývá historií dvacátého století. Tuto skutečnost nám kniha sděluje již v podtitulu („Magická legenda o 20. století“) a v předmluvě, z níž se dozvídáme, že máme co do činění s postmoderní koláží navazující na magické legendy, jež odkrývají „iracionální, okultní až snový pohled na dějiny, v případě naší knihy na tragické dějiny 20. století.“ (s. 7)
Karika, ač vystudovaný historik, se tak v tomto „disclaimeru“ zříká nároků kladených na historiografická díla, čímž získává svobodu nabídnout nečekané souvislosti a úhly pohledu a – ovšem – také možnost vytvořit spis evokačního charakteru. Dlužno dodat, že čtenář možná měl být varován, že drží v rukou nebezpečnou knihu (řekl bych, že nebezpečnější, než předcházející Zóny stínu) a že pokud ji bude číst, učiní tak na vlastní nebezpečí…
Je to zlá kniha.
Jestliže byly Zóny stínu označeny jako „dobrá zlá kniha“, pak pro Brány meonu z mého pohledu platí totéž. Narozdíl od Zón se však nedá číst s odstupem. Vtáhne čtenáře do své koláže klifotických zrůdností, pohltí jej jako černá díra, vyvolá pocity hnusu a odporu (což jsou mimochodem stejně relevantní estetické postoje, jako pocity krásna a vznešenosti), kdy přečtení každé další řádky je psychickým utrpením a vy přesto čtete a propadáte se stále hlouběji do beztvarých stínů, jež už nepotřebují světlo k vlastní existenci. A tyto stíny v temnotě Tartaru o sobě dávají vědět, prolézají ven mezi řádky a vyvolávají v duši mrazivý chaos, jakož i rozněcují plameny těch nejtemnějších vášní. Možná měla kniha skončit nějakým vymítáním, ale tím by (i za předpokladu, že by to šlo) popřela sama sebe…
Jak vidím, jsem opět pohlcen a dosud jsem se nezmínil, o čem ta kniha vlastně je. Takže: Jedná se o magicky nahlížené dějiny dvacátého století. Přesněji o nejtemnější tvář těchto dějin: První světová válka a její hrůzy, martické peklo páchané Japonskými vojáky v Asii – zabíjení těmi nejbrutálnějšími způsoby a orgie znásilňování, vzestup boleševiků a jimi páchané obludnosti popisované do těch nejtrýznivějších detailů, saturnsko-plutonský Hitler a nacismus (jimž je věnováno nejvíce prostoru), Pol Pot a Kambodža, postmoderna…
To všechno pojímané jako interpretace Knihy zákona, Lovecraftových a Meyrinkových povídek a novel, Necronomiconu, knih existenciálních a postmoderních filosofů a dalších děl (včetně Zón stínu). A vy čtete a najednou zaslechnete kvil fléten na něž nelidští pištci hrají démonskému sultánu Azatothovi do tance… A co je horší: Uvědomíte si, že ten kvil tu byl stále, jen jste jej dosud nevnímali. Jakoby ta kniha řekla: Slyšíš, jak ty hodiny tikají?
Brány meonu, brány do Prázdnoty, jež je vyplněna divokým vřením kvantového vakua, brány, jimiž procházejí ti, jejichž podstatou je nebytí, a přesto nás mohou ovlivnit – a také to dělají.
Eschaton… Strom života starého aeonu se rozpadá, staré jistoty nefungují a magikové jsou buď neškodní kašpárci držící se tradičního staroaeonského hermetického pojetí, nebo šílenci, kteří se kontaktují s Věcmi, jež je odmění poznáním za cenu destrukce, rozkladu duše, sebevraždy (ať už v přeneseném či doslovném významu). Postmoderní novoaeonští mágové otevírající brány zlověstného nebytí, aby imanentizovali eschaton, nastolili pád starých struktur, konec světa. Autor v závěru knihy poznamenává, že bude-li tak učiněno na duchovní úrovni, možná, možná se tak vyhneme fyzické apokalypse. Ptám se sám sebe, jestli to není poněkud naivní představa… Celé mi to připomíná postoj Tolkienova Sarumana, který poté, co dospěl k závěru, že Sauronovo vítězství je nevyhnutelné (stejně jako dospívá autor Bran meonu k tezi o nevyhnutelnosti rozpadu struktur starého aeonu), se přidal na stranu Mordoru. Má však mág v současné době nějakou jinou možnost? Může být mágem (a ne kašpárkem) a přitom stát na „světlé“ straně? A i kdyby – může zabránit pádu hroutícího se sefirotického stromu? Ani Gandalfova magie a jeho statečný boj by ostatně nebyly co platné, nebýt hobita s čistým srdcem (a jeho stínu Gluma!). Magie je jako politika – nevyhnutelně se „ušpiníte“, pokud v ní chcete něco dokázat… Zůstává ovšem otázka, zda se současnému lidstvu dostává hobitů a zda sama představa „maličkého“ hobita není jen staroaeonsko-křesťansky laděnou fikcí. Možná není, vzhledem ke Glumovi…
Když už to padá, ať se to rozsype alespoň rychle! Vždyť i náplast na ochlupené kůži je lepší statečně strhnout jediným rychlým pohybem! A což teprve stržení budovy starého aeonu…
Píši stále ještě recenzi?
Rozumějte, na vás ta kniha může působit zcela jiným způsobem, možná ve vás bude evokovat jiné věci, nebo budete vůči jejímu evokačnímu potenciálu zcela imunní. Možná ve vás neotevře žádné třinácté komnaty, tak jako je otevřela ve mně. Dost možná nebudete prožívat ty návaly soratické malomyslnosti a deprese, nebudete cítit v zátylku mrazivé doteky ze škvír mezi světy, nebudete zaplaveni perverzními fantaziemi… Ale možná, že ano.
Když jsem se do knihy začetl, vynořilo se mi jako klíčová myšlenka pro recenzi srovnání Zón stínu a Bran meonu s nezapomenutelnými deGuaitovými knihami Klíč k černé magii (jako paralela k Zónám stínu) a Chrám Satanův (odpovídající Branám meonu). Tato myšlenka má cosi do sebe: Popis temných oblastí magie v teorii a následně popis jejích projevů ve světě. Jenže Chrám Satanův nepůsobí stejně jako Brány meonu (Teď si říkám, zda tomu tak není proto, že jde přeci jen o staré dílo, jehož „hrůzy“ byly hyperinflačním násobkem překonány obludnostmi století dvacátého; na druhou stranu deGuaita se stavěl na „světlou stranu“, Karikovy knihy mají poněkud jiné vyznění.). Brány meonu prostě působí jinak. A pak jsou zde poslední dvě kapitoly, respektive poslední kapitola (Zánik) a doslov (Eschaton), které čtenáře zpracovaného předchozím textem vedou od teorie k praxi…
Před půlnocí, obklopen stíny, u počítače sedím a přemítám, jaké to je být Sarumanem…
* * *
KARIKA, J. Brány meonu. Nakladatelství Vodnář: Praha, 2009. 358 stran.