Bivoj běsobijce a válečník (recenze)

Když jsem zatoužil přečíst si po dlouhé době nějakou klasickou dobrodružnou fantasy, rozhodl jsem se sáhnout po dvoudílném opusu Juraje Červenáka, neboť mne zaujalo, že jde o fantasy vycházející z českých pověstí a slovanské mytologie, což znělo velmi slibně. Jak uvidíme, opravdu to byla dobrá volba. O čem tedy knihy (když píši o knihách, chci tím říci, že v této recenzi pojmu oba těsně na sebe navazující díly jako jeden celek) pojednávají?
Autor v předmluvě uvádí, že se nesnaží ani o historickou rekonstrukci počátku českých dějin, ani o rekonstrukci původních mýtů, ale jen a pouze o dobrou fantasy. Jeho inspiračním zdrojem tedy nejsou ani tak současná bádání o slovanském náboženství a historii, ale především české pověsti, které od Kosmy a Dalimila doputovaly k Jiráskovi, jehož zpracování je nám patrně nejznámější. Na základě těchto příběhů rozvíjí autor svou bohatou imaginaci a přivádí nás do světa, v němž Čechům vládne kněžna Libuše. Autor vynikajícím způsobem rozvíjí magické schopnosti tří sester – Kazi, Tety a Libuše, když z každé učiní expertku na jeden z živlů odpovídající jedné bohyni (Kazi – země – Živa, Teta – vzduch – Striga, Libuše – voda – Děvana; oheň, coby element mužský, přináleží Svarogovi a jeho veleknězi). Na tomto základě pak vytvořil velmi originální a dobře promyšlený systém živlové magie, kterou sestry praktikují. Nezapomínejme však také na titulního hrdinu celého příběhu, Bivoje. Ten je klasickým svalnatým bojovníkem, disponuje solidním intelektem a typicky přímočarým mužským myšlením. Přestože hlavními hrdiny příběhu je dvojice Bivoj a Kazi, v příběhu se setkáme s množstvím dalších důležitých a zajímavých postav. Kromě Tety a Libuše především s čarodějkou Ašigou a temným mágem knížetem Hordagem, avarskými míšenci sloužícími temnému bohu Simurgovi, kteří se rozhodli podrobit si české plémě, a kteří jsou padouchy par exellence, pak je zde spousta postav vedlejších, včetně bojovných rusalek, ambivalentního Wulfharta, statečného Ctirada a mnoha dalších. V závěru knihy přichází na scénu Přemysl Oráč, který je naprosto úžasný a ještě teď mi z něj běhá mráz po zádech! Autor si dal záležet na důkladném propracování všech charakterů, takže není problém se do postav vžít a sdílet s nimi vítězství, porážky, radost i smutek.
Děj prozrazovat nebudu, jen podotknu, že se autor nenechal svázat dostupným materiálem a vytvořil příběh, který je ponejvíce jeho vlastním výtvorem a rozhodně tedy nejde o pouhé rozvinutí látky Starých pověstí českých. V závěru pak naznačuje děje budoucí; je otázkou, zda je někdy literárně zpracuje, nebo zda ponechá další osudy postav čtenářově vlastní fantazii.
Co bych mohl knize vytknout? V podstatě nic (trošku mě bilo do očí nadužívání sousloví “jakž takž”, ale to je jen bezvýznamný detail). Skutečnost, že se autor rozhodl pracovat s bohyněmi, které (až na Živu) nejsou historicky autentické, by mohla vadit slovanskému puristovi, ale jak bylo řečeno – autor se nesnaží o rekonstrukci čehokoli a nechává se inspirovat dle své vůle.
Pro ty z mých čtenářů, kteří se zabývají (zvláště postmoderní) magií, může být kniha inspirativní co se živlové magie týče, některé autorovy nápady týkající se rituálů, by stálo za to vyzkoušet (ale prosím: lidské oběti raději ne… 😉
Bivoje tedy rozhodně doporučuji každému, kdo se chce nechat unést skvělým příběhem plným bitev, magie, politiky a nečekaných zvratů, příběhem, který přímo volá po zfilmování (nejlépe v režii Petera Jacksona;), k němuž, žel bohům, patrně nedojde…