Vesmír a Bůh

aneb Úvahy o proměnách představ o světě v souvislosti s obvyklými koncepcemi Boha

Motto:

“Vesmír je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti vesmíru je to úplný houby.”

Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii

 

Byly doby, kdy byla Země plochá. Nad ní se klenula nebeská báň, pod ní se rozkládalo podsvětí (to všechno propojoval nějaký ten strom nebo hora) a to bylo všechno.

V nebi, které nebylo ani trochu metaforické, nýbrž bylo prostě místem kousek nad oblaky, přebývali bohové; v Řecku stačilo vyšplhat na Olymp a byli jste tam!

V podsvětí obvykle taky. Ani podsvětí, kde přebývala většina zesnulých, nebylo metaforické. Pokud jste našli tu správnou jeskyni, mohli jste tam zcela nemetaforicky sestoupit a podniknout třeba něco hrdinského. Byl to pěkný, malý uspořádaný svět. Jeden národ se v těch dobách snažil věřit v jediného boha. Nutno dodat, že podle zpráv, jež podávají jeho vlastní svaté texty, dosti neúspěšně. Po pravdě řečeno ony “nevěrné” Hebrejce chápu. Proč věřit v jednoho boha, který se navíc chová jako psychopat, když můžu uctívat sympatické bohy a především bohyně plodnosti? Ale zpět k tématu: Hebrejci, nebo alespoň jejich proroci, věřili v jednoho boha, který stvořil svět, který vypadal zhruba tak, jak bylo popsáno výše (jen to podsvětí Jahve dost odfláknul). Bůh se svým nebeským dvorem sídlil na zcela nemetaforických nadoblačných nebesích a cítil se být, zcela nemetaforicky, ohrožen kupříkladu stavbou Babylónské věže (biblickou hlášku o tom, že mu připadala jako krtinec a chtěl jen ztrestat lidskou pýchu, pokládám za pozdní dodatek). Plynul čas, rozvíjelo se teologické myšlení (nejvíce v době babylónského zajetí a ve staletích, jež následovaly) a z boha nade všemi bohy se stal Bůh. V té chvíli se začala rodit metaforická interpretace: První přikázání – Nebudeš mít jiného boha mimo mne. – už nebylo možné brát doslova, tedy že jsou jiní bohové, ale přikázání velí je neuctívat. Zůstal tedy jen jeden Bůh, ale ten pořád sídlil v nebi nad oblaky. Vizionáři mezitím vymysleli celý systém nebí a zabydleli je anděly, to ale není příliš podstatné.

V té době dospěli k monotheismu také Peršané, možná až po reformě proroka Zarathuštry, možná už dříve. Jejich představy ovlivnily židovství a později  křesťanství (a to patrně více, než jsou křesťané ochotni připustit). Peršanům se podařilo svou víru “produchovnit” více než Židům a ve své době to byl velký pokrok.  Jejich vesmír byl ovšem pochopitelně stejně útulně malý, jako u jiných národů.

Podstatně vyšší míru abstrakce předvedli Indové, budiž jim to přičteno ke cti. Ale ani jejich svět nebyl nijak zvlášť prostorově rozlehlý. Nicméně ukázali, že není důvod troškařit s časem a vymysleli věky a velevěky, cykly v cyklech, Brahmův den a Brahmovu noc a další úžasné kosmologické vize. Bohůmžel posléze myšlenkově ustrnuli a jejich potenciál, navzdory snům esoteriků, shlížejících se ve “východní moudrosti”, vyhasl… (Indové také vymysleli “karmu” a reinkarnaci, což byl vpravdě geniální nástroj sloužící k ujařmení lidí a uchování společenského statu quo…)

Vraťme se však na evropskou půdu. Ve starém Řecku začali lidé uvažovat způsobem dosud nevídaným. Vznikla první skutečná filosofie (“východní filosofie”, až na výjimky, které ovšem skoro nikdo nezná, ve skutečnosti filosofie není). Filosofie tehdy neznamenala dnešní metanáhled na život, vesmír a vůbec, ale souhrn všech věd, jež se z ní později vydělily. Staré náboženské koncepce světa už myslícím lidem přestávaly stačit. Země se, zprvu nesměle, zakulatila. Také se objevily první skutečné fyzikální teorie, především teorie Aristotelova, založená na přirozeném místu jednotlivých prvků. Země byla nejtěžší, nad ní byla sféra vody, pak sféra vzduchu a nejvýše sféra ohně (proto plameny šlehaly nahoru a kámen padal dolů, jasné?). Nad tím vším byl éter, v němž se pohybovala nebeská tělesa po dokonalých drahách. Zatímco pohyb pod sférou éteru byl přímočarý, pohyb v oblasti éteru byl kruhový (dle Aristotela dokonalejší). Za planetami se točila sféra stálic… a šmytec. Vesmír končil kdesi za Saturnem hvězdami a to byla peras, hranice světa. Kdo chtěl, mohl tam umístit bohy.

Je třeba zdůraznit, jak revoluční tato teorie byla! Zrelativizovala totiž nahoře a dole a vůbec celou předchozí koncepci universa sdílenou prakticky všemi kulturami světa. Nebeská tělesa již nebyla bohy, kteří si mohli v principu dělat, co se jim zlíbí, a tak zatímco Aztékové ještě o více než tisíc let po Aristotelovi obětovali své zajatce, aby ráno vyšlo Slunce, moudří Řekové věděli, že Slunce vyjde, protože je podřízeno přírodnímu zákonu.

V první století po Kristu pak Ptolemaios vymyslel geniální a neuvěřitelně komplikovanou teorii popisující, mimochodem velice dobře, jak vesmír funguje.

Jedna věc se však nezměnila – tak, jako v minulých dobách, tak i po Aristotelovi a Ptolemaiovi zůstala Země ve středu universa a vše se točilo kolem ní…

Křesťané tyto koncepce víceméně převzali a v oblasti za sférou stálic ubytovali Boha, anděly a svaté. Satana nechali zatápět hříšníkům v hlubinách Země, což ostatně čas od času dokazovaly sopečné erupce. Mimochodem: Nevím, jestli si uvědomovali, že v této koncepci byl Satan skutečným středem vesmíru! Katolíci k tomu přidali ještě očistec.

Tento vesmír byl mnohem sofistikovanější, než rané mytologické představy, ale stále to bylo velmi malé a útulné místo se zemí na privilegovaném místě. Bůh byl dál než předtím, ale stále byl takříkajíc v dohledu. A tak tomu bylo celá staletí.

Když v 16. století Koperník vymyslel způsob, jak snadněji vypočítat polohy nebeských těles tím, že umístí Slunce doprostřed, netušil, jakou revoluci tím vyvolá.

Pozoruhodná je skutečnost, že jeho teorie nebyla v predikcích tak přesná, jako teorie Ptolemaiova, ale byla jednodušší. Církev se bránila, Galileo raději odvolal a tak dále. Revolučnost celé myšlenky spočívala v tom, že Země pozbyla svého privilegovaného postavení v centru universa. Stala se jen jednou z planet. A na těch planetách, které už nebyly odlišné podstaty a řídily se toutéž fyzikou jako věci pozemské, mohly žít jiné inteligentní bytosti, třeba Měsíčňané… Ta teorie umožňovala mnohem větší rozlet fantazie, než jakákoli jiná koncepce světa předtím! Najednou toho bylo tolik k prozkoumání! Ale přesto byl vesmír stále maličký. Se sférou stálic se nehýbalo a za ní stále mohl přebývat Velký Hodinář, Architekt, Bůh…

Ale byla tu i jiná vize, vize, jež překonala veškeré tehdejší představy a jako každá myšlenka, jež příliš předběhne dobu, neměla šanci být propracována. Giordano Bruno označil vesmír za nekonečný a hvězdy za vzdálená slunce, k nimž umístil planety a na ně jiné bytosti… Jak si sám správně uvědomil, v takovém vesmíru není žádný okraj, za nímž by přebýval Bůh, proto jej pantheisticky nechal splynout s universem jako takovým. K podobné koncepci Boha (ač nikoli v rámci nekonečného vesmíru) dospěli již mnohem dříve taoisté svou koncepcí TAO. Právě kvůli pantheismu Bruna v roce 1600 upálili. Čest jeho památce!

Nadvláda náboženských představ o vesmíru s nástupem osvícenství postupně slábla. Kant a Laplace (nezávisle na sobě) přišli s teorií o vzniku sluneční soustavy z mlhoviny a vyloučili tak Boha i jako iniciátora vzniku světa ve smyslu prvotní příčiny (všimněme si, že se i nadále soustředíme na vesmír ve smyslu sluneční soustavy!). Nicméně představa, že hvězdy jsou ve skutečnosti vzdálená slunce, už byla schopna sebeprosazení a vesmír se nevídaným způsobem zvětšil. V té době byla fyzika mechanistická a vesmír věčný (tím měl zůstat až do druhé poloviny dvacátého století). Bůh se stále více stával “nadbytečnou hypotézou” – a nejen ve fyzice. Geologové, zprvu nesměle, poukazovali na skutečnost, že planeta Země je podstatně starší, než křesťany proklamovaných šest tisíc let, a pak, pak přišel Darwin…

Ve dvacátém století se vesmír rok od roku zvětšoval. Byly odhaleny galaxie coby nesmírně vzdálené ostrovy hvězd, a Hubble zjistil, že se od nás vzdalují (což byla pro mnoho vědců velmi nepříjemná představa). Fungování universa velmi dobře popisovala nová Einsteinova teorie. Nakonec se věda přenesla i před návrat teorie o počátku vesmíru, akceptovala teorii velkého třesku a dokázala se i v této záležitosti obejít bez božského iniciátora.

Dosud jsme se zabývali tím, jak velký byl vesmír v minulosti. Podívejme se nyní, jak je velký dnes:

Vzhledem k tomu, že rychlost světla je konečná, je i pozorovatelná část vesmíru konečná. Největší vzdálenost, do jaké můžeme dohlédnout, je nejvýše rovna dráze, kterou světlo urazilo od okamžiku vzniku vesmíru k nám, což je podle posledních výzkumů 13,7 miliard světelných let.

Oblasti ve vzdálenosti 13,7 miliard světelných let se od nás vzdalují právě rychlostí světla. Vše, co je vzdáleno takto nebo dál, nikdy neuvidíme, protože nám odtamtud světlo nikdy nedoletí. Přestože je tento horizont pro nás zcela nepřekročitelný, nemusíme v těchto nepozorovatelných končinách vidět něco tajemného. Vesmír tam pokračuje dál a je pravděpodobné, že vypadá v zásadě stejně jako ten, který vidíme kolem sebe. Ale i kdyby byl zcela jiný a platily v něm třeba i jiné fyzikální zákony, nemohlo by nás to nikdy nijak ovlivnit. Uvědomme si důležitou skutečnost, že každý bod ve vesmíru je jeho středem. Ať bychom se přemístili kamkoli, stále bychom dohlédli oněch necelých 13,7 miliard světelných let (čím vzdálenější objekt, tím mladší by se nám jevil). Existuje nějaká hranice vesmíru? Neexistuje. Kdybychom vyrazili rychlostí světla libovolným směrem, nikdy bychom na konec vesmíru nedoletěli. Je vesmír nekonečný? Podle aktuálního poznání s největší pravděpodobností ano – nikdy se nepřestane rozpínat. Ale i kdyby byl konečný, to jest kdyby v něm bylo tolik hmoty, že by se rozpínání zvrátilo ve smršťování, stejně bychom nikdy nenašli žádnou hranici. Vzhledem k mým úvahám o božství zde v podstatě není žádný významný rozdíl.

Nekonečno… Chvíli o něm kontemplujte, než budete číst dál…

Opusťme nyní nepředstavitelné nekonečno a vraťme se k pozorovatelnému vesmíru. I ten je nepředstavitelně obrovský. Hovoříme zde o kouli o poloměru 13,7 miliard světelných let, v jejímž středu jsme my. A od tohoto středu začneme. Naše Slunce je součástí naší Galaxie. Ta je součástí Místní skupiny galaxií, k níž patří asi 30 galaxií, kromě naší například Velká galaxie v Andromedě, k níž by paprsek vyslaný ze Země letěl úctyhodných 2 400 000 let.

 

A to se stále bavíme o námi pozorovatelné části vesmíru a bereme v potaz skutečnost, že galaxií, které nevidíme, je cca stokrát víc než těch, které dokážeme zachytit…

Uznejte, že od dob, kdy jsme věřili, že vesmír končí kousek za Saturnem, se změnilo mnohé!

Většina lidí věřících v Boha postupně nové pojetí kosmu a místa člověka v něm přijala (dodnes se ovšem najdou například stoupenci geocentrického světa). Katolická a některé další církve se dokonce i jakž takž smířily s evoluční teorií. To vše ovšem vyžadovalo zcela novou koncepci Boha. Již nebylo únosné lokalizovat jej do nějakého konkrétního místa za vesmírem. Stejně tak peklo již nemohlo být místem pod zemí. Když o tom tak přemýšlím, tak prozkoumání změn theologického myšlení v souvislosti s pronikáním vědeckých představ o světě, zní jako fantastický religionistický projekt!

Bůh jako Stvořitel relativně malého světa a člověka ve středu tohoto světa je docela dobře představitelný, stejně jako skutečnost, že se osobně angažuje v lidských záležitostech. Bůh jako Stvořitel nekonečně velkého rozpínajícího se vesmíru, jehož námi pozorovatelná část může mít až bilion galaxií, je už jiné kafe. Taková bytost disponuje mocí, o níž starozákonní Jahve či Bůh Otec středověkých křesťanů mohli jenom snít! A tento Bůh, inteligentní, vševědoucí a všemohoucí bytost, bytující kdesi mimo nekonečné universum (ještě mi nikdo nevysvětlil, kde to je…), která má pod palcem kupy galaxií a nahlíží do černých děr, bytost, která obsáhne celou tu složitost, tento Bůh se osobně zajímá o jakousi planetu kdesi v tomto universu a zcela konkrétně (pomocí zázraků) se angažuje v záležitostech jednoho inteligentního živočišného druhu! Dokonce, podle křesťanů, obětuje pro hříchy těchto inteligentních živočichů svého jediného syna… To mimochodem znamená, že bytost, která vládne celému kosmu má zcela konkrétní představy o morálce a je ochotna lidstvo soudit (typická antropomorfizace). Nezapomínejme také na peklo. Kde je? Je mimo vesmír stejně jako Bůh? Nebo se nachází někde v tomto vesmíru? A co konec světa či druhý příchod Ježíše Krista? Skončí kvůli lidstvu jen planeta Země, nebo zanikne celý nekonečný vesmír? Tohle všechno vyžaduje neskutečnou míru víry, víry z mého pohledu tak absurdní, že ji při nejlepší vůli nemohu označit jako dar, ale jen a pouze jako blud… Křesťan věřící v takového Boha podle mne věří ve vlastní chorobně hypetrofované kosmické ego, které promítá do jakéhosi metafyzického místa mimo tento vesmír. Pořádné ego je skvělá věc, ale jen tehdy, pokud víme, že ho máme a uvědomujeme si, že je naší součástí. Pokud je od sebe oddělíme a pak s mu začneme klanět, stáváme se otroky vlastní megalomanie… Nicméně všechny křesťany z nevědomého uctívání vlastního hypertrofovaného ega nařknout nelze. Mnozí stále věří v malý uprděný vesmírek a jejich představa Boha vcelku odpovídá jejich představě světa. Je to důsledek neznalosti a nezájmu o skutečnou velikost kosmu. Prostě jim nedochází, jak moc se toho změnilo…

Pomiňme však křesťany. Jak jsou na tom stoupenci jiných koncepcí? Pro islám, judaismus a další monotheismy platí víceméně totéž, co pro křesťanství. Pak tu máme koncepce “Kosmické mysli”. Ty umísťují Boha dovnitř vesmíru a antropomorfizují jej podstatně méně než monotheistická náboženství, stále se však jedná jen o vlastní neuvědomělé nabubřelé ego stoupenců takových věrouk. Jak taková “Kosmická mysl” funguje? Vzhledem k tomu, že signál se šíří omezenou rychlostí (tedy maximálně rychlostí světla), zákonitě existují oblasti, které se spolu principiálně nedokáží domluvit ani na sebe jakkoli působit (a těch oblastí je nekonečné množství!). Ovšemže zazní teze o tom, že rychlost myšlenky je nekonečná. Už jsem to slyšel mnohokrát. Prosím, ale dokažte mi to! Experiment je to vcelku prostý – vyšlete současně myšlenku (patrně víte, jak to udělat, když o tom mluvíte a píšete…) a světelný signál. A sledujte, který co přiletí dřív… Ale ano, uznávám, můžeme se bavit o kvantové teleportaci, červích dírách, synchronicitě, dosud neobjevených přírodních zákonech a podobných záležitostech. Připusťme nyní v rámci myšlenkového experimentu krajně nepravděpodobnou možnost, že lze komunikovat nekonečně velkou rychlostí a že existuje “Kosmická mysl” rozprostřena po celém kosmu, která funguje na základě této nekonečně rychlé komunikace (jakákoli jiná než nekonečně rychlá komunikace by vzhledem k nekonečnosti vesmíru byla v tomto případě nedostačující). V tom případě bychom tu tedy měli mozek velikosti vesmíru, nekonečnou mysl. Proč by se však něco takového zajímalo o jeden živočišný druh na jakési planetě? Dokonce by se to mělo dle stoupenců této víry jaksi obohacovat tím, jak lidstvo duchovně spěje kamsi vzhůru. Tomu říkám troufalost! Každý z nás je důležitý pro nekonečný mozek o rozměrech celého vesmíru! Úžasné. Je třeba doplnit, že tato “Kosmická mysl” na sebe podle některých bere podobu konkrétního boha či bohů, aby nám byla jaksi srozumitelnější. Což mne pochopitelně vede k otázce, co tím sleduje, proč to vlastně dělá? K onomu “obohacování Kosmické mysli lidskými zkušenostmi” jen dodávám, že to navíc odporuje logice – pokud je “kosmická mysl” nekonečná (v rozloze i komplexnosti), pak si musí být vědoma nekonečného množství všech možných skutečností. V zásadě prostě musí být vševědoucí již od počátku své existence, neboť nekonečná “výpočetní kapacita” nepotřebuje ke své činnosti vlastně vůbec žádný čas. Nač tedy potřebuje naše zkušenosti? Dalším paradoxem je skutečnost, že se (za nepředstavitelně dlouhou dobu) vesmír změní v pusté a chladné místo, v němž budou (čím dál řidčeji) rozptýleny izolované částice a fotony. Dost tragický úděl pro vševědoucí “Kosmickou mysl”, řekl bych…

Zastánci této koncepce také obvykle věří v reinkarnaci a hovoří o tom, jak se zdokonalujeme, až nakonec s touto “Kosmickou myslí” splyneme. Jak, probohy? A hlavně – proč? Je taková hypotéza dobrá k něčemu jinému, než ke konejšení vlastního ega a hledání jakési iluzorní spravedlnosti tam, kde žádná není? Vesmír je hluchý a slepý k našim osudům a ani v nejmenším mu nezáleží na nějaké spravedlnosti. To musí dojít každému, kdo se stal obětí přírodní katastrofy. Pokud v blízkosti sluneční soustavy vybuchne supernova, jejíž záření vyhubí vše živé na Zemi a změní ji ve sterilní kus skály, nebude to mít vůbec žádný smysl!

Pak tu máme koncepci Boha neosobního, říkejme mu třeba TAO. Něco jako princip uchování řádu věcí. To je sice hezká, ale naprosto zbytečná koncepce. Vše nasvědčuje tomu, že vesmír něco takového k ničemu nepotřebuje.

Uvědomme si, že ať už pracujeme s kteroukoli z výše uvedených celokosmických představ, snažíme se sladit nesladitelné – totiž starověké a středověké představy o bozích, Bohu či posvátnu (TAO a podobně), vycházející z představy miniaturního kosmu se Zemí uprostřed, a současné poznatky o skutečné velikosti vesmíru!

A vzhledem k tomu, že vesmír zmenšit nedokážeme, nezbývá než hodit kosmického Boha  (“Mysl”, “Energii”, TAO, Brahman atd.) tam, kam patří – totiž na smetiště překonaných idejí!

Znamená to však, že se musíme vzdát těchto představ jako takových? Že máme rezignovat na vše, co bylo v minulosti objeveno ať už na poli náboženství či magie? Rozhodně nikoli. Především však potřebujeme zcela novou koncepci. Místo abychom se staré představy snažili naroubovat na celý nekonečný vesmír, je třeba, abychom připustili, že mají smysl pouze jako lokální záležitost. Můžeme uvažovat o planetární noosféře, která je produktem existence rozumu, můžeme rozvíjet úvahy o duši tohoto světa (Anima Mundi, Bafomet…), jež se může projevovat v základních polaritách (Magna Mater a Satan..) nebo jako nejrůznější bohové, démoni, bytosti… Je nezbytné připustit, že pokud něco takového existuje, jedná se o zpětnovazebný systém (vzájemně se ovlivňujeme) a nikoli o nějakého nedotknutelného Pánbíčka na obláčku. A co je nejdůležitější – tak, jako všechno, i Anima Mundi či Bůh jako produkt noosféry jsou smrtelní a nakonec zemřou. Můžeme se bavit o tom, zda je svými životy obohacujeme či nikoli, můžeme se dokonce bavit i o tom, zda by nebylo možné, aby se ve vzdálené budoucnosti naše noosféra spojila s noosférami jiných světů, ale nikdy touto cestou nedospějeme k metafyzickému Bohu. Je to principiálně nemožné!

Zatímco archaická představa o kosmických bozích či Bohu byla přiměřená představě o velikosti vesmíru, současné představy o Bohu či “Kosmické mysli” jsou velikosti vesmíru zcela nepřiměřené a z duchovního hlediska je pokládám za slepou uličku vývoje. Přijmeme-li realistický pohled na člověka jako na zvíře, jež vyvinulo velmi specifickou (a možná v konečném důsledku sebedestruktivní) adaptivní strategii, přestaneme-li promítat svá ega za (neexistující!) hranice vesmíru a budeme-li uvažovat o “duchovnu” v lokálním, tj. především planetárním, rámci, dosáhneme možná mnohem lepších výsledků, než když budeme trvat na nesmyslných a velikášských metafyzických představách o Bohu. Ovšemže se nabízí otázka důstojnosti člověka. Pokud z hlediska vesmíru nemají naše životy vůbec žádný smysl, pokud vše, co existuje nakonec nevyhnutelně zanikne, v čem hledat smysl života? Člověk se pak může jevit nekonečně malý, zcela titěrný a příšerně bezvýznamný…

Místo abychom utíkali do mystických či metafyzických fantazií o tom, že jsme středobodem zájmu nadkosmického Boha či “Kosmické mysli”, místo hledání jakéhokoli absolutního hlediska a smyslu, hledejme svou velikost sami v sobě! Buďme velicí kosmu navzdory! Chcete spatřit nejdůležitější bytost ve vesmíru? Chcete spatřit střed universa? Svlečte se do naha a postavte se před zrcadlo!

Přestaneme-li promítat svá ega za hranice universa a zavrhneme-li Absolutno v jakékoli podobě, vpravdě zjistíme (mám-li parafrázovat LaVeye), že Bohem, jehož jsme uctívali, jsme ve skutečnosti my sami!