Přemyšlování (nejen) o duši

Existuje duše? A pokud ano, může být nesmrtelná? Může existovat nezávisle na těle? Může jít do nebe nebo do pekla? Může se převtělovat? V souvislosti s mými dlouhodobými kontemplacemi na téma obecného invariantu (neměnného základu) lidství jsem se snažil sám sobě na tyto otázky odpovědět a v následujícím textu se podělím jak o kritiku některých náboženských a esoterických koncepcí, tak i o dosavadní výsledky svých (nikdy nekončících) úvah, založených jak na ratiu, tak na osobní i tradované empirii (to vše samozřejmě doplněno o nezbytnou dávku fantazie).

Začneme tím nejjednodušším: Duše, máme-li tím na mysli něco, co je nehmotné a co působí na hmotu (našeho těla), existuje. To musí po krátké úvaze připustit i ten nejzatvrzelejší materialista. Naše myšlení, cítění, prožívání a osobnost nejsou mozkem a žlázami, nejsou hmotou našeho těla. Jsou výsledkem procesů v našem těle, především v mozku, ale nejsou těmito procesy, protože zde hovoříme o komplexní struktuře, o celku, který je více než jen součet všech jeho procesuálních částí. Nevidím žádný důvod, proč tento celek, který zpětně ovlivňuje tělesné procesy a navíc je obdařen vůlí, nenazvat duší (v tomto textu záměrně nepracuji s třetím členem tradiční triády tělo-duše-duch, protože v tomto pojetí s pojmem duše splývá).

Další otázky už tak jednoznačné nejsou. Vše záleží na tom, zda může duše existovat nezávisle na těle, nebo zda je s tělem nerozlučitelně spojena (a spolu s ním umírá). Mnoho lidí vnímá svoji duši jako něco víceméně stabilního a kontinuálního. To je samozřejmě částečně iluze, konkrétně iluze kontinuální identity, ale většina lidí se mění pozvolna, což udržování této iluze podporuje. Jinak je tomu u lidí, kteří aktivně se svojí psychikou pracují. Pokud se však jedná o práci čistě psychického charakteru, stále ještě mohou žít v iluzi, že duše je cosi, co se vyvíjí – tedy nikoli něco stabilního, ale něco, co je schopno vývoje a pokroku, nebo případně prosté změny. Stále ještě však mohou vnímat svou duši jako entitu, která je schopna na těle nezávislé existence. V okamžiku, kdy člověk prožije změnu uspořádání své duše v důsledku vnější chemické intervence, ať už se jedná o psychotropní drogy nebo o psychofarmaka, či v důsledku vážného tělesného onemocnění (vysoké horečky, duševní či neurologická onemocnění, a mnohé další nemoci ovlivňující funkci CNS), může si uvědomit, že jeho duše je velmi křehkým systémem, který závisí na mnoha různých biologických faktorech. Osobně jsem v důsledku své nemoci a její léčby prošel tolika změnami prožívání, vnímání, myšlení a sebepojetí, že si uvědomuji, a to nikoli pouze na základě racionální úvahy, ale na základě hlubokého prožitku, že duše je funkcí těla a bez těla existovat nemůže. Duše je výslednicí mnoha různých procesů, pokud dojde v některém z nich ke změně – například ke snížení počtu molekul serotoninu a noradrenalinu na příslušných receptorech – změní se celý způsob vidění a vnímání světa, životní postoje, priority, naděje i plány, prostě vše. Podání léku upraví hladiny neurotransmiterů a vše je opět jinak. Může také dojít k různým nežádoucím účinkům, například k přesmyku do mánie, a člověk je pak opět někým “zcela jiným”, někým, koho nepoznáváte. Využívám zde příkladů z osobní empirie, ale totéž platí i u jiných, a nejen duševních, nemocí. Je popsáno nespočet různých poranění mozku, jež vedly k naprosté změně duše postiženého (včetně změny charakteru). Jistě si najdete vlastní příklady. Duše je výsledkem procesů v organismu, bez těchto procesů existovat nemůže. Nutno ale také připomenout, že sama tyto procesy ovlivňuje – duše a tělo tak vytvářejí vzájemně propojený zpětnovazebný systém.

Toto pojetí se ovšem, obvykle ze strany věřících, setkává s protiargumentem: Duše je přirovnána k pianistovi a tělo s mozkem ke klavíru. Duše podle tohoto pojetí hraje vždy “čistě”, ale klavír může být poškozený – v tom případě vnímáme změny, které ale nejsou změnami duše, nýbrž média, skrze které působí navenek. Na první pohled to působí celkem rozumně (odmyslíme-li skutečnost, že jde o nadbytečnou hypotézu z hlediska principu Occamovy břitvy), ale ve skutečnosti v sobě tato hypotéza skrývá hned několik vážných rozporů. Pokud by oblast tělesného nemohla na duši působit, duše by tedy byla dokonalým, čistě hrajícím, hráčem, pak by ovšem nemohla být zatracena (případně se špatně převtělit atd.) v případě tzv. “smrtelného hříchu”, pokud by tento nastal v důsledku změn, které duše nemohla ovlivnit: Jako příklad uveďme člověka, který se díky bídné výchově stane bezcitným psychopatem. Jeho myšlení je zdeformované a určitě bychom našli i patologické změny na mozku svědčící o nedostatečném rozvoji určitých center prostě proto, že nebyla dostatečně stimulována. Ještě zjevnější to bude u dětí a mladistvých trpících lehkou mozkovou dysfunkcí ve spojení s nedostatečnou výchovou. Znamená to, že duše takových “hříšníků” nebude potrestána, protože “hraje čistě”, ale nástroj je pokažený? Nebo snad přeci jen tělesná sféra nějak ovlivňuje sféru duše? A pokud ano, jak k tomu chudák duše přijde?

Další vnitřní rozpor, který mne napadá: Řekněme, že bych byl “spasen”, umřel a odešel do nebe, kde bych dále pokračoval v osobní existenci. V jaké variantě bych tam existoval? Které mé “já” by tam vlastně bylo? Narážím na jednu důležitou skutečnost: Pokud je duše nezávislá na těle a má osobní charakteristiky, pak – v případě “nepoškozeného nástroje” – tyto osobní charakteristiky korespondují s určitými hladiny neurotransmiterů, s určitými mozkovými strukturami, se sekrecí hormonů v určitých množstvích atd. Jenže v případě, že je nemoc (či dispozice k ní) vrozená a podoba mé osobnosti závisí na tom, jaké beru léky a jaké mám zrovna “stavy”, jak mám vědět, co je mé “pravé já”? Kdy hraje duše “čistě”? Odpovídá snad základní vrozené nastavení organismu jemu příslušející duši? Pokud ano, máme maniodepresivní duše, schizofrenické duše, mentálně zaostalé duše…? Nebo je to snad tak, že postižený člověk, je-li “spasen”, se probudí do života v plné dokonalosti? To zní pěkně, až na to, že to bude někdo úplně jiný, než ten člověk, který zemřel, protože podoba jeho osobnosti byla vytvořena v kontaktu s postižením. Onen znovuzrozený člověk pak bude někým částečně či zcela jiným, než kým byl během svého pozemského života. Původní člověk bude zcela jednoznačně mrtev. Kdo potom však prožívá svůj “věčný život”? Stane-li se původně inteligentní a bystrý člověk v důsledku degenerativních změn mozku dementním, jeho původní já je ztraceno. Nebo je snad někde uchováno? Dochází k nějaké formě “průběžného zálohování” našich duší? A pokud ano, která “záloha” bude vybrána pro posmrtný život (a jak k tomu přijdou zálohy, jež nebyly vybrány)?

(Raní křesťané patrně věřili, a některé protestantské křesťanské směry dodnes věří, že neexistuje žádný posmrtný život samostatné duše, ale až vzkříšení těla. To je z výše uvedených důvodu rozhodně smysluplnější stanovisko, nicméně stále zůstává otázka, kdo vlastně bude v takovém případě vzkříšen a jakou podobu bude mít jeho identita…)

Tyto paradoxy, které vedly už staré Indy k hledání invariantu lidské duše, dospěly nejprve k představě Átmanu coby částečky univerzálního božství (Brahma), přičemž Átman nemá žádné osobní charakteristiky, je boží jiskrou či kapkou na čas vydělenou z oceánu. To je pěkná hypotéza, ovšem poněkud zbytečná. Jednak není jasné, proč by na něco takového měl působit karmický zákon, jednak pokud Átman nemá žádné osobní vlastnosti, tak jej můžeme z teorie prostě vypustit a výsledek zůstane stejný. To učinil Gautama Buddha (který to ovšem nedotáhl do konce a neopustil, patrně v důsledku vlastních empirických pozorování, i racionálně zbytečný koncept reinkarnace – nicméně i tak bylo jeho opuštění konceptu na těle nezávislé duše velkým pokrokem).

Osobně charakterizovatelná a sebe sama si uvědomující duše nezávisle na těle existovat nemůže.

Existovat může něco neosobního, jako například Átman či “boží jiskérka” (pokud je však nahradíme prázdnotou, nic se tím nezmění), dále může lidská duše přežívat ve vzpomínkách jiných lidí či ve vlastních výtvorech (v tom případě je osobně charakterizovatelná, ale neuvědomuje si sama sebe), a pak… může existovat jako podsvětní stín či odlesk. Ono totiž nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá…

Na začátku tohoto příspěvku jsem slíbil empirii, a abych mohl tento slib splnit, musím se nyní obrátit ke starobylým představám o posmrtném životě.

Zatímco rozum v tom má jasno (žádný posmrtný život neexistuje, protože existovat nemůže), empirie říká něco jiného. Představy starověkých společenství o posmrtném životě jsou vesměs velmi ponuré, zvláště ve svých začátcích. Ať už čteme Epos o Gilgamešovi nebo Homéra, případně i Starý zákon (kde mrtví přebývali bez vědomí sebe sama v šeolu), setkáváme se s představou, že duše po smrti si není vědoma sama sebe, pouze bezcílně těká bezútěšným podsvětím a případně pojídá prach. Tomu se poněkud vymykají představy starých Egypťanů, ale i ti dávali svou nebývalou péčí o tělo zesnulého najevo, že duše a tělo spolu vzájemně souvisejí, a dále rozlišovali hned několik různých duší více či méně spojených s tělem. Důležitým poznatkem ale je, že bezútěšné zásvětí většiny starověkých náboženství může být jen stěží důsledkem zbožného přání o zachování kontinuity vlastní existence po smrti. Musí se tedy jednat o výsledek nějaké empirie. Zajímavé je, že tyto podsvětní stíny, tyto bez-vědomé duše, bylo možné na nějakou dobu oživit správně provedenou obětí či rituálem, případě za použití nějakých výjimečných schopností. S tím se setkáváme u Homéra v Odyssei i ve Starém zákoně (1. Samuelova, v níž dojde k vyvolání ducha proroka Samuela). Staří Egypťané udržovali při životě duši ka svých významných mrtvých pravidelnými oběťmi. Odkud se tyto představy vzaly? Proč by si lidé vymýšleli tak bezútěšný posmrtný život? Vždyť i Achilleus Odysseovi říká, že by byl raději nejposlednějším chudákem nahoře než králem v podsvětí… Soudím, že tato podoba posmrtného života je založena na empirických pozorováních, že je opravdu možné oživit ducha zemřelého a poté jej navrátit zpět do stínového téměř nebytí. Kde se však toto podsvětí nachází? Jedná se o astrální svět, v němž přebývají pozůstatky astrálních těl zemřelých? Jedná se o naše vlastní mozky a vzpomínky? Celý ten obraz posmrtného ne-života starověkých národů je až znepokojivě konkrétní, než aby mohl být jen představou, nad níž bychom mohli mávnout rukou. Nicméně stále platí, že duše bez těla existovat nemůže – když je duše mrtvého ve starověkých představách oživena obětí či rituálem, vždy je tam přítomno něčí tělo – tělo toho, kdo obřad vykonává, kdo se vydává do podsvětí. Podsvětní stíny mohou smysluplně existovat pouze v interakci s živými.

Použiji-li analogii z informatiky, pak se nabízí myšlenka, že zatímco spuštění nějaké aplikace vyžaduje strukturně velmi složitý a uspořádaný systém, její prosté uložení vyžaduje mnohem jednodušší médium. Lze si představit, že odlesk či otisk duše zemřelého v jakési fragmentární podobě s naprostým minimem vykonávaných funkcí (jako je bezcílné bloudění) existuje v nějaké “databance” a přítomnost vnímavého mozku jí umožní se do tohoto mozku “nahrát”, využít část jeho kapacity a spustit nějaké složitější funkce. Může vyvolat halucinace, může změnit vědomí a přijmeme-li možnost psychokineze, pak může i skrze médium třeba změnit kvalitu vzduchu (typické ochlazení) či pohnout nějakým předmětem. Kam by se však tyto informace ukládaly? Ovšemže lze uvažovat o jiných dimenzích, částicích temné hmoty či jiných tématech soudobé vědy, ale osobně v současné době a v současném rozpoložení spíše přemýšlím o sítích tvořených nervovými soustavami živých organismů. Taková představa ale vyžaduje možnost telepatie jako patrně nezbytný předpoklad. Lidé, kteří uvažují o samostatně existujících inteligentních nebo i semiinteligentních bytostech (řekněme schopných ekvivalentu vyšší nervové činnosti) “jemnohmotné” či “energetické” přirozenosti by si měli uvědomit, že mozek je nesmírně složitou a komplexní strukturou, navíc doplněnou činností různých žláz s vnitřní sekrecí, a že pokud má duše existovat nezávisle na těle, tak musí obsahovat ekvivalent takto komplexních struktur. Ještě lze v tomto smyslu přijmout víru člověka, který prohlásí, že duše je zcela nemateriální záležitostí patřící do “duchovního světa”, protože v tom případě pochopitelně může být jakkoli složitá a komplexní (ostatní, logicko-morální, výhrady k tomuto pojetí byly podány výše). Ovšem pokud hovoříme o “jemné hmotě” a zvláště pak o “energii”, pak si opravdu nedokáži představit, jak by v energetickém poli mohlo vzniknout něco tak složitého, jako ekvivalent mozku…

Druhou představou, která se do původní představy postupně vklínila a nakonec ji překryla, je představa zásvětních odměn a trestů na základě skutků zemřelého. Nejprve se patrně jednalo pouze o záležitost výjimečných a zbožštělých osobností (a případně výjimečných neznabohů), posléze byla “vážena” každá duše. Nebudeme se nyní zabývat skutečností, že činy, za  které v jedné kultuře následovala posmrtná odměna byly v kultuře jiné potrestány – přísloví “jiný kraj, jiný mrav” platí zjevně i v eschatologickém myšlení. Zamysleme se spíše nad tím, zda se i v tomto případě jednalo o empirii či nikoli. Zde už hovoříme o tzv. “vyšší kultuře”, kde se morální hodnoty odrážejí v představách o fungování duchovního světa, což ve mně vzbuzuje mnohem menší důvěru, než předchozí zásvětní představy. Ovšem i zde jsem ochoten připustit jistou míru empirie, kdy zmíněné nebe či peklo jsou výsledkem procesů odehrávajících se v umírajícím mozku (patrně zaplavovaném silnými dávkami DMT). Podle toho, jak byl člověk vychován a čemu, byť i jen podvědomě, věří, pak dochází k prožitkům odměny či trestu. Umírající člověk prožívá postupný rozpad funkcí svého mozku a jak se blíží konečnému nebytí, patrně buď prožívá stále větší splynutí s Bohem nebo naopak (a řekl bych, že v dnešní době častěji) trhání svého já na kusy, postupné ztrácení vlastní identity. Vzhledem k tomu, že vnímání času může být značně změněno, lze předpokládat, že celý proces bude trvat z hlediska subjektivního času mnohem déle, než z hlediska času objektivního. Taková empirie se mohla u lidí, kteří prožili zážitky blízkosti smrti (ať už díky skutečné blízkosti smrti nebo v důsledku užití psychedelické látky či v autogenně vyvolaném mystickém stavu), stát základem představ o pekle, očistci a nebi, případně se mohla stát základem tibetské nauky o bardu.

Tím se dostáváme k nauce o převtělování. Jak vidno, v podstatě není nic, co by se převtělovalo tak, jak si to obvykle představujeme. Pokud se převtěluje neosobní Átman, tak nás to vlastně ani nemusí zajímat, protože to, co se převtělí, s námi v podstatě nemá nic společného. Přesto však existuje empirie, osobní zkušenost s minulými životy. Pohlédněme tedy na celou věc méně ostře. Nemám teď na mysli neurotické fantazie lidí, kteří v důsledku “regresní terapie” “zjistili”, že byli velmoži, významnými umělci, duchovními osobnostmi či naopak vrahy, prostitutkami atd… Jedná se mi o zkušenost lidí, kteří se k poznání svých “minulých životů” dobrali na základě hluboké spirituální zkušenosti. Je možné, že se napojili na ony “podsvětní stíny” a jejich životní zkušenosti do svého života integrovali? Je možné, že ony “podsvětní stíny” nějak působí na naše životy, že jim propojení s našimi životy umožňuje jakousi formu existence podobně jako cílený rituál? To by znamenalo, že jsou přeci jen schopny jakési samostatné aktivity, ale jednalo by se o aktivitu, která dobře koresponduje s bezcílným a bez-vědomým bloumáním stínů v podsvětí. Nebo se naopak napojujeme my na ně? V principu bych v této souvislosti uvažoval o kultu předků jako prapůvodu této představy, předků, kteří žijí v nás a kteří jsou kultem probouzeni k životu. Rozpadem rodových společenství pak mohlo dojít k rozbití této jednoznačné vazby…

Platí výše uvedené i pro jiné “bytosti” než duše zemřelých? Je “astrál” databankou, která spouští různé “aplikace” v interakci s vysoce organizovanou živou hmotou? Je možné v “astrálu” programovat “aplikace” nové? A kde jsou tyto informace uloženy? Mohou to být skutečně nervové soustavy organismů? Vyvíjel se “astrál” ruku v ruce s evolucí? V každém případě by tato koncepce byla v souladu s magickou empirií a navíc by vysvětlovala možnost magicky pracovat a získávat zkušenosti v rámci mnoha různých, vzájemně často neslučitelných, systémů duchovních hierarchií, korespondencí a jiných schémat. V “astrální databance” by pak bylo uloženo nesmírné množství různých bytostí, schémat a archetypů, které by byly člověku k dispozici. Některé z nich by byly v jakémsi latentním stavu, jiné by byly naopak aktivní.

Jak je vidět, s odpověďmi na jeden okruh otázek vyvstávají otázky nové, což naznačuje, že skutečně mohu být na správné cestě…

Mám-li shrnout vše předešlé, pak mohu prohlásit, že existence duše, coby sebe sama si uvědomující entity, nezávisle na těle je z mého pohledu nemožná. Duše prostě potřebuje “hardware”, na kterém by mohla “běžet”. Nicméně se zdá, že tím “hardwarem” nemusí být nutně její původní tělo…