AMOR VACUI - zápisky z cesty

Vždy jsem měl sklony k melancholii, ale deprese jako taková vstoupila, bez nějakého zjevného spouštěče, svou ničivou silou do mého života na sklonku roku 1995. Tehdy jsem, poprvé v životě, začal mít vážné problémy ve škole.

Ovšemže jsem se snažil, jak po mně chtěla maminka, ale vše šlo najednou tak těžce. Asi poprvé v životě jsem zakusil nutkání spáchat sebevraždu. První sebevražedný pokus nastal koncem roku 1996, ve vypjaté situaci po smrti mého táty. Jak jsem si později ověřil, byl to pokus naprosto platný, i když nezanechal jizvy, neboť jsem zvolil metodu, u níž to bylo buď a nebo – skok z okna. Na parapetu jsem stál před zraky mé maminky a dodnes je mi to líto. Na druhou stranu – kdyby tehdy udělala to, co se nabízelo – poslala mě do blázince a svěřila do péče psychiatrů, jistě by mě tím ušetřila množství dalšího utrpení. Místo toho pokračovala ve své "mantře", jež zněla: "Ty nejseš žádnej blázen, jen se musíš víc snažit." Říkala to pokaždé, když jsem opatrně naznačoval, že mám patrně psychiatrický problém... Podobně mé stavy bagatelizovala i moje praktická lékařka.

Nemoc pokračovala i v letech 1997 a 1998, kdy jsem se navíc nešťastně zamiloval a po zvláště vypjatém konfliktu s matkou, který se, jak jinak, točil kolem učení, jsem se podruhé pokusil skočit – tentokrát z jedné skály v Moravském krasu. Na univerzitě jsem byl v čím dál větším skluzu a situace přestala být zvladatelná. Studium jsem přerušoval a znovu navazoval, ve chvílích projasnění nemoci jsem doháněl, co se dalo.

V srpnu roku 2000 jsem se rozhodl odstěhovat z domu do podnájmu. Bylo to nesmírně moudré rozhodnutí, i když s sebou přineslo občasné hladovění a dosud nepoznané starosti. V září jsem začal pracovat v Diagnostickém ústavu pro mládež jako pomocný vychovatel, což byla nezapomenutelná zkušenost...

Začátkem roku 2000 se vrátila nemoc v nebývalé síle a od sebevraždy (mimochodem: eufemismus dobrovolný odchod ze života je u sebevraždy způsobené depresí naprostá zhovadilost!) mě dělil jen krůček. Opět nelze říci, že by ty stavy byly něčím způsobené. Tehdy mi pomohl člověk, jemuž se říká Markýz, známá brněnská "figurka". Po rozhovoru s ním deprese zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a já se začal cítit úžasně. Vůbec mi nevadilo, že občas nemám co jíst, že prostředí, v němž jsem žil, nebylo optimální. Zářil jsem sebevědomým člověka, který po dlouhé době pocítil, jaké to je být zdravý. Dnes už vím, že to nebylo zdraví, ale hypománie, stav, který nemohl vydržet. Něco jako doba meziledová... V tomto stavu jsem vydržel až do jara roku 2002. Tehdy jsem nastoupil do práce jako pracovní terapeut v občanském sdružení Práh. Asi po čtrnácti dnech, bylo to myslím 16. března, jsem se ráno probudil a vše bylo nějak špatně. Nebylo mi vyloženě zle, jen jakoby se můj život zakalil. Už jsem nepociťoval tu radost jako dřív. Všechno jakoby zbledlo, zestínovatělo... Situace se neustále zhoršovala, čemuž přispěla i fatální nemoc maminky. Nakonec mě moje vedoucí a v té době už i kamarádka přiměla, abych se začal léčit, protože to se mnou už nebylo k vydržení.

V srpnu toho roku jsem se začal léčit a zkusil svá první antidepresiva, po nichž jsem asi čtrnáct dní v kuse spal. Byl jsem zmatený a vykolejený, nic kolem mě nedávalo smysl, všechno bylo takové... rozkřičené. Snažil jsem se před tím vším někam ukrýt. Ty stavy popisuje moje povídka Den předposledního soudu... Pak moje maminka umřela a mně bylo, myslím, že jen zdánlivě paradoxně, trochu lépe. Pak se ale ty stavy opět zhoršily a já skončil, definitivně, na psychiatrické neschopence. Přesto jsem bojoval jako lev. Pořád jsem doufal. V létě roku 2003 mne postihla jakási podivná manická fáze, možná to byla spíše silně agitovaná deprese. Téměř jsem nespal, pořád jsem něco dělal (většinou bezúčelně), nakupoval jsem množství zvířat (snaha zaplnit samotu?) a rozházel neuvěřitelné množství peněz. Skončil jsem s dluhy, s nimiž se vypořádávám dodnes. Zajímavé je, že si na většinu toho, co bylo v tom šíleném období, nedokáži vzpomenout. Prostě jsem se v září probudil a nestačil žasnout, co že to ten "pan Hyde" napáchal...

Ovšem už koncem září roku 2003 jsem na sezení u svého psychologa prošel jakousi proměnou: přišlo projasnění a další hypománie, podobná, jakou jsem prožil kdysi po setkání s Markýzem. Opět jsem byl plný života a optimismu a to navzdory dluhům a průšvihům, které na mě doléhaly. Postupně jsem, přesvědčen, že je již nepotřebuji, přestal brát léky... K relapsu těžké deprese došlo asi tři týdny po jejich vysazení. Jednoho dne jsem se probudil a nebyl jsem schopen vstát z postele...

Rok 2004 byl nesmírně těžký – existenčně i existenciálně. Pokusil jsem se dokončit školu s bakalářským titulem, ale nepodařilo se mi složit rozdílové zkoušky ze tří předmětů. Zkusil jsem to, ale nebylo možné se soustředit, nevýslovná vnitřní bolest přehlušovala vše. Takže jsem školu ukončil po jedenácti letech bez jakéhokoli titulu...

Ale koncem toho roku jsem se již začal cítit lépe, našli jsme s psychiatričkou kombinaci léků, která mi pomáhala a nakonec jsem dospěl k závěru, že již jsem práce schopný. To nebyla další hypománie, bylo to poctivé, trošku nezáživné, ale docela solidní zdraví...

Od března roku 2005 jsem začal pracovat nejprve na zkrácený a od září na plný úvazek jako terapeut v Občanském sdružení Lotos Brno. Dařilo se mi a postupně jsem začal být opravdu dobrý. Nemoc tak jednou za rok vystrčila růžky, ale vždy pomohla změna léků. Můj "výpadek" nikdy netrval déle než tři týdny. Občas se objevily nějaké ty splíny, ale s těmi jsem se uměl vypořádat.

Koncem roku 2006 jsem začal chodit Lucienne a v říjnu roku následujícího jsem se s ní oženil. Všechno bylo v tom nejlepším pořádku.

Koncem roku 2007 jsem odešel z Lotosu a od března roku 2008 vrhnul všechny síly do nové práce u Kooperativy. Občas jsem z toho měl hlavu jako balón, ale práce mě nesmírně bavila a přesto, že jsem se nestal špičkovým obchodníkem, vydržel jsem kritický půlrok a pokračoval dál, což se jen tak někomu nepodaří. Měl jsem spoustu plánů a elánu a velkou výdrž. Pak přišla druhá polovina října a vše se začalo hroutit – a to ve chvíli, kdy jsem neměl sebemenší důvod k nějakým splínům. V práci se dařilo a vyšla mi kniha, na což jsem se velice těšil.

linkuj.cz vybrali.sme.sk