AMOR VACUI

Já jsem toho podvečera a večera hrál počítačové hry.

Bylo to jen pár dní, co jsem jako slíbenou odměnu za to, že jsem se dostal na gymnázium, dostal svůj první počítač, legendární a svým způsobem nepřekonatelný Commodore 64, který jsem už více než rok zbožně prohlížel v úžasném německém katalogu jakéhosi obchodu s elektronikou.

(na fotkách není můj Commodore, ale přesně takto vypadal)

(další zamilovanou položkou v katalogu, která mne lákala a fascinovala, byla hledačka kovů, což je moje stále nenaplněná touha;) 

(pochopitelně to není ta hledačka z katalogu, ale jen ilustrační foto)

Vzpomínám si, jak jsem jej šel asi někdy v říjnu koupit do Tuzexu, v té době tam byl k mání již za normální peníze a nikoli za bony či valuty. Čekal jsem na něj dlouho, trvalo několik měsíců, než byl konečně na skladě. Stál deset tisíc korun. Ty peníze jsem měl u sebe (v kapse důkladně zajištěné spínacím špendlíkem) a myslím, že jsem jej šel koupit s tátou, nevzpomínám si zcela přesně. Na ten pocit, že mám v kapse deset tisícikorun ale nikdy nezapomenu... Jenže skutečnost, že vysněný počítač byl konečně doma, ještě neměla ty správné grády. Osahal jsem jej, vyzkoušel, napsal pár prográmků v Basicu, ale musel jsem získat nějaké hry! Už si opravdu nevzpomínám, kdo byl mým prvním zdrojem softwaru, snad někdo ze spolužáků. V tomto směru mám v paměti mlžnou díru – myslím, že ten spolužák byl 17. listopadu u mě doma a počítač jsme zkoušeli společně, pak už jsem u něj seděl asi sám a okupoval barevný televizor Grundig...
Tím jsem ukrojil i kousek zpráv, ale to už rodiče z rádia věděli, že se něco děje. Vyhnali mě i s mojí novou hračkou a pustili Televizní noviny a poté zprávy na Vídni. Chvíli jsem byl rozčarovaný, ale pak jsem u televize zůstal a sledoval dění. Tajuplné světy ukrývající na kazetě s hrami toho večera na nějakou dobu ztratily své kouzlo, protože jsem se nechal uchvátit duchem doby, ale to je zase jiný příběh...

A co jste dělali vy v pátek 17. 11. 1989?