„Víte, celou tu dobu jsem doufal, že to nepraskne. Padesát osm let! Popíral jsem své udavačství nejen druhým, ale už i sobě. A teď to nějaké ucho vyštrachá z archivu! Víte, jak si připadám? Nikdy by mě nenapadlo, že na stará kolena skončím takhle. Tady, mezi vámi, tedy bez urážky…“
Většina přítomných pokývala hlavou. Znali ten pocit. Někteří se napili džusu, v posledních dnech, týdnech či letech je dosti trápila suchost v krku…
„Děkujeme, Milane,“ ocenili řeč nového člena jejich společenství.
„Jsem Jarek a jsem udavač,“ představil se další z mnoha přítomných a pokračoval: „Víš, Milane, a tohle je jen začátek. Musíme se s tím každý prostě poprat po svém. Třeba já, já se vytáčel, bagatelizoval to, zapíral, nekomentoval a všechno marné. Bylo to zlé. A pořád je. Jdou po mně, jdou… A to máš, Milane, štěstí, že o tobě ještě nikdo nesložil hnusnou písničku…“
„Děkujeme, Jarku.“
„Josef,“ přihlásil se o slovo stárnoucí komik. Ostatní nesouhlasně zamručeli. „Já vždycky zatloukal. A zatloukat budu. Stejně se pak budou dívat na ty filmy a budou se smát a bude se jim to líbit a vo to přece jde, pánové a dámy. Ne vo nějaký… šťouraly.“
„Děkujeme, Josefe.“
„Jim, udavač,“ promluvil rázně poněkud odulý brýlatý muž působící dojmem divouse. „Prostě musíme hodit minulost za hlavu. Dělat jakoby nic a jít dál. Když už to nešlo jinak, tak jsem se omluvil, no… Hlavně: Neohlížet se. Nakonec stejně vyzvednou náš talent! A na morální kocovinu je nejlepší hašišššš…“
„Děkujeme, Jime.“
Mnozí ještě promluvili a mnozí toho dne jen mlčeli a poslouchali druhé, jak už to na setkáních Anonymních kohokoli.
Pak se otevřely dveře a do sálu vešel další příchozí.
Budeme muset pronajmout stadion, pomysleli si přítomní. Už brzy…