Svarog se spojil s Vlhkou Matkou Zemí a ta porodila syna Dažboga, Slunce, Pána Ohně, a dceru Mokoš, Lunu, Paní Vody a Zoru, Venuši, paní Lásky, jíž bylo později uloženo střežit Dažbogovo ranní zrození i večerní smrt. Tak vznikl den a vznikla noc.
Když se Dažbog a Mokoš narodili a vystoupili na nebe za svým otcem, Matka Země osaměla. I zplodila Matka Země sama ze sebe Zmije, strašlivého podsvětního hada. Matka Země se s ním spojila a porodila běsy a Smrt.
Tehdy přišli Dažbog a Mokoš ke své nevlastní sestře Smrti a prosili ji, aby jim zjevila své tajemství. Smrt jim odvětila, že její čas teprve přijde, ale že splní jejich přání a dá jim okusit své moci. Tak se stalo, že Dažbog se každý den za úsvitu rodí z lůna Matky Země a za soumraku jako stařec umírá v jejím náručí, stává se Svarogem, svým otcem, a v temnotě noci sám sebe plodí, aby se za úsvitu opět narodil. Večerní rosa jsou slzy smutku Zory Večernice nad bratrovým skonem a ranní rosa, to jsou její slzy radosti nad jeho zrozením. Mokoš povstává s prvním srpečkem měsíce jako panna, za úplňku je ženou a když nadchází nov, umírá jako stařena a stává se Temnou Vlhkou Matkou Zemí – v temnotě novu do ní vstoupí Svarog a ona počne a sama sebe zrodí. Smrt tak splnila svůj slib – oba sourozenci musejí zakoušet smrt, ale protože jsou božského rodu, budou se znovuzrozovat až do konce dnů.
Zmij byl hned po narození dospělý a plný síly a povstal i se svým potomstvem proti Svarogovi a jeho dětem. Pohltil Dažboga i Mokoš a na světě opět zavládla temnota. Dlouho se bil Svarog se Zmijem, až jej nakonec udolal nebeským ohněm a svrhl jej hluboko do útrob Matky Země. Běsové se však rozptýlili v ovzduší, množili se a ani Svarog už je nedokázal pochytat. Zmij od těch dob neklidně spí ve své propasti a čas od času se probudí, unikne a pohltí jedno z dětí Svarogových. Je však vždy znovu Svarogem poražen a zahnán zpět do temnot.
Dažbog a Mokoš se spojili, Mokoš počala a porodila dva bratry, dvojčata: prvorozeného Peruna a druhorozeného rohatého Velese. Perun se učil u svého děda Svaroga právu, řádu a záležitostem nebeským, ale Veles sestoupil k Matce Zemi a učil se její moudrosti. Za nejhlubších nocí, kdy vládl nov a oba jeho rodiče putovali temnotou ke svému znovuzrození, přicházel Veles ke Zmijovi a učil se jeho temná tajemství.
Mokoš porodila Dažbogovi tři dcery – sudičky rožanice, aby předly nit osudu smrtelníků, kteří teprve měli přijít. Poté Mokoš opět počala a porodila Dažbogovi nespočet hvězd – duší lidí, kteří osídlí svět.
Mokoš však nebyla Dažbogovi věrná a ve dni, kdy Zmij zastínil jeho tvář, počala s běsy a porodila víly. Proto je uctívána jako jejich paní.
V té době ještě nebyli lidé a Země byla ukrytá v hlubinách, byla jen voda všude, kam oko dohlédlo. Perun kráčel po hladině a potkal Velese. Perun řekl Velesovi: „Stvořme spolu zemi a lidi. Ponoř se a přines trochu hlíny. Ale napřed ji musíš požehnat nejprve ve jménu mém a pak ve svém.“
Veles však požehnal v opačném pořadí a nedokázal se ponořit až na dno vod, aby hlínu přinesl. Nepodařilo se mu to ani napodruhé, a teprve když před třetím ponořením pronesl požehnání ve správném pořadí, dokázal se ponořit dostatečně hluboko, aby nabral trochu jílu ze dna vod. Dal hlínu Perunovi a ten ji hodil na vody a požehnal. Vyrostla z ní země. Veles však kus hlíny skryl ve svých ústech, aby později mohl také sám stvořit zemi. Když Perun požehnal hlínu, kterou hodil na hladinu vod, začala narůstat i hlína ve Velesových ústech. Nakonec, když se Veles obával, že ho rostoucí hlína zahltí, musel ji vyplivnout. Tak vznikly hory, nepřístupné rokle, močály a pustiny. Veles pak stvořil lesy, rostliny a zvířata a Perun na stvoření sesílal oživující déšť.
Pak vznikl spor mezi Perunem a Velesem, kdo z nich má stvořit člověka. Nakonec se oba bratři domluvili – Veles stvořil ze země člověka a Perun do něj vložil hvězdnou duši.
První lidé však žili jako zvířata a neměli žádný zákon, oba bratři se totiž přeli, kdo z nich má lidem vládnout. I sestoupil uprostřed noci prabůh Svarog ve své tajemné záři a dal lidem zákony a mravy. Vládu nad lidmi přiřkl prvorozenému Perunovi, a uložil mu, aby byl lidem spravedlivým panovníkem, vedl je do boje a sesílal na zem déšť. Velesovi dal vládu nad lesy a zvířaty. Perun měl napříště žehnat žezlům vládců lidí a zbraním bojovníků a promlouvat ústy kněží, Velesovi bylo přisouzeno žehnání dobytku, úrodě i lesům, a hovořit ústy čarodějů.
Veles poté odešel do lesů a obcoval s vílami, dcerami Mokošinými. Tak přišli na svět lesovikové, polevikové a další bytosti, které lidem někdy pomáhají a jindy škodí.
Perun odešel na nebe, kde svvou sekerou rozhání běsy a údery blesků brání jejich otci, hadu Zmijovi, aby povstal z hlubiny. Střeží tak lidský rod a bude jej střežit do konce dnů.
Tato kosmogonie je mým výtvorem, který vznikl jako svého druhu pracovní nástroj při hlubším ponoru do problematiky slovanské magie. Nejde tedy o autentický mýtus našich předků, i když pochopitelně není vyloučeno, že jsem se čirou náhodou „strefil“. Nutno ale podotknout, že oproti stále přetrvávajícím nepodloženým obrozeneckým fantaziím (které lze najít i na Wikipedii) je to vlastně mytologie dosti střízlivá. Mým záměrem bylo podchytit nejzákladnější archetypy, o nichž alespoň něco víme či můžeme předpokládat, a které současně patří do téhož kulturního okruhu (tedy nekombinovat představy okruhu východoslovanského a pobaltského, jak to ve své Slovanské magii učinil Jozef Karika).
Vyšel jsem z předpokladu, že počet bohů se zvyšoval postupně přesuny kompetencí, ale že není nezbytné pracovat s božstvy, která vznikla patrně až po rozdělení Slovanů. Vzhledem k tomu, že se ve slovanském folklóru objevuje motiv boje hrdiny s drakem či hadem, který by mohl být autentický, zařadil jsem jej do mýtu. Jako jméno jsem zvolil ruský výraz „Zmij“, který mi připadá adekvátnější, než Karikou použitý litevský, tedy neslovanský, výraz „Zaltys“. Dále jsem hodně fabuloval až do místa, kde Perun a Veles tvoří zemi a člověka. Ten mýtus je dochovaný, jen v něm hrají roli Bůh a Satan. Přidla jsem tam tvoření rostlin a zvířat, které jsem připsal Velesovi, a vypustil jsem tvoření člověka ze zpoceného věchtu, který Bůh hodil na zem, ale možná to tam ještě nakonec zařadím.
Stejně tak se dochovala myšlenka, že Svarog dal lidem zákon. Proto je adekvátní přiřadit jej Saturnu, ostatně jako představitel starší božské generace s ním rovněž korepsonduje.
První věta mýtu je vzata z třetí sloky Rgvédu 10.129 „O stvoření světa“ (Védské hymny. Dharma Gaia: Praha, 2000, s. 99.)
Při práci jsem vycházel ze seriózní odborné literatury, přičemž jsem jednotlivé střípky spojoval pomocí vlastní invence. Zcela jsem pominul systematizaci Keferovu, která mi připadla příliš násilná. Přestože není nezbytné udržet za každou cenu korespondence na kabalistickém stromu života či korespondence planetární (kompletní přiřazení planet a dnů v týdnu bohům), pokud by to bylo násilné, dospěl jsem k následujícím korespondencím:
Dažbog – neděle – Slunce
Mokoš – pondělí – Luna
Perun – úterý – Mars
Veles – středa – Merkur
Perun – čtvrtek – Jupiter
Mokoš/Zora – pátek – Venuše
Svarog – sobota – Saturn
Zvažoval jsem, zda podlehnout lákadlu a začlenit do systému zvlášť martické a jupiterské božstvo, ale podle všech dochovaných zpráv zastával obě tyto role především Perun (a až později – u pobaltských Slovanů – jiní bohové). Proto navrhuji úterní adoraci jako adoraci Peruna v aspektu válečném, čtvrteční pak v aspektu vládcovském. Problematický je rovněž pátek a Zora. Podle Váni Slované prokazatelně ctili Zoru – Venuši (jako Jitřenku i jako Večernici) coby sestru Slunce a Měsíce. Zde se nám to ještě komplikuje tím, že Měsíc byl, rovněž podle Váni, vnímán většinou mužsky – s výjimkou oblasti Ruska. Z této představy vychází ostatně i známá pohádka Princ a Večernice. Mokoš byla navíc podle literatury ctěna v pátek, což je tradiční den venušinský. Kult Zory je dle Váni doložen jen folklórem, v ruském folklóru ji představuje krásná dívka se zlatou mísou, s pokrývkou hlavy z červeného hedvábí (červánky), sedící na zlatém trůně. Objevuje se v roli milenky Slunce nebo měsíce, její působení bylo pociťováno jako blahodárné, jak ve věcech lásky, v léčení nemocí, tak i v zajišťování úrody. V tomto smyslu by ji bylo možné do systému slovanské magie zařadit jako variaci Lady (kterou většina badatelů pokládá za neautentickou). Je sporné, nakolik ji zařadit do systému po boku ostatních božstev, další autoři, z nichž jsem čerpal, jí žádnou pozornost nevěnují. Lucienne navíc říká, že v tomto systému cítí jen jednu bohyni, což by odpovídalo Dumézilově myšlence původní trivalentní bohyně stojící po boku mužských bohů v původních náboženských představách Indoevropanů. Zatím nechávám celou věc otevřenou a podrobím ji dalšímu zkoumání.
Při zvažování, zda doplnit systém ještě o jednoho boha, jsem měl na mysli Svarožiče jako syna Dažboga (podle hypotézy B. A. Rybakova). Není to příliš frekventovaná hypotéza, obvykle je Svarožič pojímán badateli jako synonymum pro Dažboga. Zde si dovoluji poznamenat, že pokud se o Svarožiči píše v ruském okruhu jako o ohni, je psán s malým počátečním písmenem. V tom případě by už tedy nemuselo jít vůbec o božstvo, ale o synonymum pro oheň či výheň. Tak jako tak by ale nemohl převzít naprosto evidentní Perunovu martickou funkci…
Je ještě mnoho otázek a mnohé z uvedeného je třeba procítit, pro kontemplovat, promeditovat a nechat na sebe působit. Koneckonců se zde nejedná o vědecké bádání, ale o postmoderní magii…
Takže nepředpokládám, že by tento text byl konečnou verzí…