Oni…

“Oni nám přidají,” řekla mi před nějakou dobou babička. “Něco přes čtyři stovky.”

Myslela tím plánované zvýšení důchodů a zájmenem “nám” v tomto případě myslela i mně, protože taky pobírám důchod.

Což o to, byla to docela příjemná zpráva, i když jsem byl v té době vlastně překvapen, že mi ten důchod u komise nevzali (Ne, nekřičel jsem: Já ten důchod nechci! Ale na svou obhajobu musím říci, že jsem ani nehrál žádné divadýlko a na rovinu řekl, že už skoro tři roky s občasnými výkyvy normálně funguju, mám práci a na neschopence jsem s depresí byl v rozhodném období nejdéle tři týdny). Nicméně mě potěšilo, že mi přidají (Blbej, kdo dává…).  Nevěděl jsem to, nemám televizi a na internetu jsem na to v té době nenarazil (zato dnes na mě ta zpráva vyskakuje z billboardů zpoza kdekterého rohu… ó, díky, vládo má, pravicová a s penzisty soucitná…. volby by měly být častěji, že? Hm. Možná proto v Itálii tak často padávaly vlády…)

To jsem se ale zakecal. Jako v hospodě u píva…

Tož oni nám přidají, pomyslel jsem si. Inu dobrá. “To je fajn,” řekl jsem, a zapálil si cigárko. Babička také vytáhla špinku z krabičky a zachmuřila se. “Ale co je to platné, když pořád zdražují…”

Zpozorněl jsem.

“Kdo?” zeptal jsem se.

“Oni,” odvětila babička.

“Kdo jsou Oni?”

“No vláda a tak.”

Abych upřesnil – moje babička opravdu neměla na mysli růst spotřební daně vedoucí k nárůstu ceny naší společné oblíbené drogy. Tam je slůvko Oni víceméně na místě. Babička měla na mysli zdražování obecně. Přestože žije již téměř dvacet let v zemi, kde vládne (víceméně) tržní ekonomika, přestože denně pravidelně sleduje zprávy, přestože několikrát volila ODS (protože “Klaus je sympaťák.”), a přestože rozhodně není senilní, stále ještě žije v myšlenkovém modelu centrálně plánovaného hospodářství. Pokusil jsem se jí objasnit základní principy tržní ekonomiky, ale myslím, že až zase přijde řeč na růst cen, budou to zase Oni, kdo o tom rozhodl…